„Já jsem přišla do sklepa a zdálo se mi, že tam něco je. Pořád říkám: ,Kdo je tady? Kdo je tady?‘ Jenže nebyla elektrika, byla tma, jak jsem odklopila ten poklop, jak jsem tam vlezla, tak světla moc nebylo. Ale vím, že ta řepa tam je, tak ji naberu. On se vám ozval mužský hlas a říkal: ,Dóčinka, gavaryš, što ja zdes spratelsja.‘ Že se tam schoval. A já jsem říkala: ,Bože, ale tady jsou Němci. Vždyť v baráku máme Němce.‘ On povídá: ,No, já v noci uteču.‘ Já jsem nikomu nic neřekla. Jenomže oni dali Němci na mlat koně a chodili je tam krmit. Ale spali v baráku. On se chudák bál vylézt, tak byl ve sklepě šest dní. A nenechám ho tam hlady.“
„Představte si, když jsme jeli do Čech, tak jsme je [reemigrující Ukrajince, Bělorusy či Rusy] potkávali na nádraží a zastávkách. Oni měli na vagoně ohromného Stalina a strašně nám nadávali, že jsme zrádci komunismu a že jedeme z blahobytu do Čech. Že v Čechách budeme muset hodně dělat a možná, že se ani nenajíme. Chudáci přijeli, měli slíbeno, že dostanou statky po Češích, jenomže oni jim je nedali a zavezli je do Ruska. Tam, kde Rusko bylo spálené a kde byly kolchozy. Všechno jim vzali, hlavně dobytek a koně. Oni s sebou vezli krásné koně. Tak se tam chudáci věšeli a utíkali sem [zpátky do Československa]. A oni je chytli, tak je dali do gulagu.“
„Tak jsem tam byla, manžel byl vyučený strojní zámečník a automechanik a já chtěla hospodářství. Za tři roky, co táta nebyl doma, jsem se do toho tak vžila, chtěla jsem jenom koně a hospodářství. A dlouho nic nebylo. Sem tam nějaký deputátník neuměl hospodařit, tak z toho utekl, ale to byly takové chýše, že jsme do toho nechtěli jít. Saša jel do Žatce, tam byli tatínkovi bratři, sestra tam měla zabráno a byla tam Táňa. Jestli víte, jak ty holky Messnerovy byly u Svobody za války. Táňa říkala: ,Sašo, mám tady pro tebe dílnu, nastěhuj se sem a nemusíte se dřít.‘ Já jsem tam nechtěla, já jsem povídala: ,Já do města nepůjdu, to je na lístky a já s tím nevyjdu.‘ Pak takhle před Vánocemi, přijeli jsme jedenáctého dubna, přišla na tu Ameriku starší paní, že jestli chceme hospodářství. A já byla v sedmém nebi: ,Jó!‘“
„Ten hoch přišel, prosil najíst a pak se strašně dal do pláče. Maminka, my jsme zrovna obědvali, ho pobídla, ať jde ke stolu, ať se s námi nají. On pak prosil, jestli může u nás zůstat, že bude dělat všechno. Tak jsem si říkala: Mně je šestnáct… - ale to bylo za pár dní, když ti odešli do války. … Jedenáct a půl hektaru. Zemědělství se musí obdělat, protože se musí dávat dodávky obilí, maso a všechno. Tak ten hoch zůstal a byl u nás dva a půl roku, než jsme jeli do Čech. Maminka ho nechala v našem baráku a oni ho za pár dní odstěhovali, protože přivezli lidi z Ruska. I když to měli slíbené pro Ukrajince a Slováky, kteří ze Zakarpatské Ukrajiny jeli na Volyň.“
„Když přišli vojáci, tak sebrali, kde co bylo. A za pár dní, když chlapi odešli, tak maminka pekla chleba a teďka koukám - jde voják ze stodoly a nese něco na zádech. Tak běžím do stodoly a sláma [byla] odházená. Takové dvě neděle tam byly koně na mlatě, takže i tu slámu sežrali. Takže to bylo odkryté a oni nám nosili oves pryč. Vedle měl tátův bratr kdysi hospodu, tak tam si udělali vojáci štáb, šla jsem tam a říkám, že vaši soldati u nás sebrali vse zerno. On poslal vojáka a ten [šel] s automatem proti nim, když to nosili. Ale oni to chudáci nosili pro ty koně.“
Ludmila Klejšmídová, roz. Messnerová, se narodila 11. března 1928 v Kněhyninkách na Volyni v tehdejším Polsku. Zažila sovětskou okupaci Volyně v letech 1939-1941 i nacistickou okupaci v letech 1941-1944. Právě v období končící nacistické okupace ukrývala ve sklepě své rodiny zbloudilého sovětského vojáka. Jakmile fronta přešla a na území Kněhyninek se dostala sovětská armáda, byl voják odvolán na frontu a padl. Podobný osud potkal v Karpatsko-dukelské operaci i strýce Ludmily Klejšmídové, další strýc zůstal ve válce nezvěstný. Tatínek i bratr také narukovali, válku přežili a usídlili se v Československu. V roce 1947 reemigrovala i Ludmila Klejšmídová s manželem Alexandrem a se sedmiměsíční dcerou. Usadila se na Královéhradecku, věnovala se soukromému hospodaření a pod nátlakem a nepřístojnostmi ze strany komunistů vstoupila do JZD. V současnosti je v důchodu a žije v Jaroměři.
