Alois Klepáček

* 1943

  • „Přišli jsme tam v květnu [červnu] a do listopadu bylo 400 baráků postavených, na návrh Čechů. Mysleli si, že nejprve budou dělat cihly, které budou sušit a pak zdít, jenže to by nestihli. Když to takhle vzali ráz na ráz... ta truplovina z hlíny, než přišla zima, měli 400 postavených baráků.“

  • „Akorát vím, že mě probudili, to bylo v noci. V půlnoci mě probudili, abychom se začali balit a stěhovat. Řekli: ‚Vezměte si, co můžete, co je vaše. A nestarejte se o to, kdo to odveze na dráhu!‘ Přijeli a všechno šlo jako po drátku, nalajnováno: kdo, kam a kdy. Nás museli vzít ze Svaté Heleny, byli jsme jakoby na kopci. Tak odtamtud nás shromažďovali k Dunaji, kde byla silnice.“

  • „Vozili nás od vlaku do místa bydliště [Ezeru]. Ještě nebylo dozrálé obilí a už ho posekali, vykolíkovali ulice a studny. Říkali: ‚Tady odsuď až sem je to váš dům a starejte se.‘ Bylo to 12 metrů široké a 40 metrů dlouhé, to byl náš majetek, když nás vyložili v Cãlãrasi. Až tam nás dovezl vlak, do Cãlãrase. Tenkrát si uvědomili, že nás nevezou do Ruska, jak se šušňalo, ale že nás potřebují na práci v Rumunsku, na pěstování bavlny. Ženy a děti byly na plantážích s bavlnou a mužský, co uměli trochu řemesla, tak těch se ujaly firmy, které stavěly obydlí.“

  • Full recordings
  • 1

    Cheb, 09.11.2023

    (audio)
    duration: 02:39:37
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

V Bărăganu jsem šoupal nohama, abych je neměl propíchané bodláčím

V době učňovského studia, Temešvár, 1963
V době učňovského studia, Temešvár, 1963
photo: archiv pamětníka

Alois Klepáček se narodil 29. dubna 1943 v obci Svatá Helena v rumunském Banátu. Vyrůstal v devítičlenné rolnické rodině a od dětství byl zapojen do hospodářských prací. V červnu 1951 byla rodina Klepáčkových včetně příbuzných (Kovaříkových) deportována do oblasti Bărăgan, kam Komunistická strana Rumunska vysídlila politicky nespolehlivé osoby. Deportovaní museli své domovy opustit během několika hodin a směli si s sebou vzít jen několik osobních věcí. Úřady je vysadily v neosídlené krajině bez jakýchkoliv prostředků, oblast navíc nesměli opustit a trpěli především nedostatkem potravin. Během následujících měsíců si vystavěli osadu Ezeru (Cacomeanca Nouă), jednu z 18 nově vzniklých vesnic. Alois Klepáček zde nastoupil do druhé třídy a jeho další sourozenci studovali nebo pracovali pro státní statky, stejně jako jejich rodiče. V roce 1955 v Ezeru zemřel pamětníkův bratranec Alois Kovařík. V únoru roku 1956 se pamětníkova rodina mohla vrátit zpátky do Svaté Heleny, hospodářství nalezli rozkradené a zdemolované. Později se pamětník vyučil a pracoval jako svářeč. Zhoršující zdravotní stav a nedostatek léků pro nemocnou manželku ho přiměl k odchodu rodiny do Československa a vzdal se i rumunského občanství. V prosinci 1976 se jim podařilo dopravit se do Československa a usadili se v Chebu, kde pamětník doposud žije (březen 2024). Kvůli pozbytí státního rumunského občanství neobdržel po roce 1989 od státu odškodnění za deportaci z 50. let.