Mgr. Ivan Klíma

„Tak jsem teda šel na gymnázium, kde jsem se okamžitě zamiloval do jedné spolužačky, pochopitelně do koho jiného, a tak jsem začal psát milostné romány. Takže jsem daleko dřív líbal písemně než ústně nebo než jsem dal první polibek, tak už jsem o něm napsal celý román – o té lásce. Samozřejmě dál jsem si netroufal než k líbání, jestli jsem věděl, že se dá jít dál, to ani nevím. To jsem napsal celé romány, ještě mám z toho asi jeden sešit, psal jsem to do sešitu. Bylo jich moc, ale jeden mám schovaný. Takže můžu říct odpovědně, že to bylo naprosto příšerný, taková limonáda jak z červený knihovny, ještě trošku s gramatickýma chybama.“

„My jsme taková zvláštní rodina, protože tatínek byl s maminkou ve Švýcarsku, brácha učil v Anglii na fakultě a já jsem byl profesorem v Ann Arboru a nabízeli mi místo řádného profesora s platem, který odpovídal asi ročnímu platu univerzitního profesora v Praze. A my jsme se všichni vrátili – i rodiče i brácha i já. Všichni jsme tam byli s rodinami a všichni jsme se vrátili. Jsme naprosto unikátní pitomá rodina. A přitom jsme věděli, jak to tady bude. Tedy já jsem si myslel, že mě nechají dělat třeba lektorské posudky pro nakladatelství. Nenechali mě dělat vůbec nic.“

„Někdo běžel po ulici pod oknama a šíleně křičel: ‚Rusové jsou tady!‘ To si pamatuju, tenhle výkřik. Tak jsme šli, u brány místo četníka stál rudoarmějec, měl to taky hlídat, poněvadž tam vypukla tyfová epidemie, ale jemu to bylo úplně všechno jedno. Takže pro nás přijel bratranec, kterej byl ze smíšeného manželství a jeho maminka, tedy moje teta, se nepřihlásila jako Židovka, takže oni prostě nebyli vůbec perzekvovaní. To byl takovej pozoruhodnej případ, naprosto výjimečnej, že někdo, tedy maminčina sestra, která by jinak podléhala všem protižidovskejm opatřením, tím, že se nepřihlásila, to celý přežila.“

„...takhle, těch umělců tam byly spousty, takže když už to teda vzniklo, tak už to mělo docela vysokou úroveň. Krátkou dobu okolo té návštěvy Červeného kříže dokonce tam připustili jazzový orchestr. To se našlo dost muzikantů, kteří nadšeně hráli, páč pokud to bylo oficiální, tak byli chráněni před transportem, ale když to bylo neoficiální, tak... dělalo jako to židovské vedení, to ty Němci dali otěže, ať se prostě navzájem posílají do plynu... Ale jakmile byly ty velký transporty, tak se všecko vždycky rozbilo prostě... to pak byl boj o přežití a... My jsme byli poměrně dost dlouhou dobu chráněni před transporty, protože ten tatínek byl příslušníkem tzv. AK transportu, což byly speciální transporty, úplně první do Terezína, který měly ten tábor připravit. To AK je arbeits Kolonne. Jako pracovní oddíl, kterej to měl připravit. Jaksi bylo sjednáno mezi teda gestapem nebo tedy SS, který to řídily... ten tábor... a nějakou tou židovskou organizací, že ti lidé, kteří budou členy toho AK transportu, zůstanou v Terezíně. Což ty Němci teda dodržovali, tu úmluvu – jak se na ně nedalo v ničem spolehnout – až do pozdního léta 44. Pak už to přestalo platit.“

„...já jsem se vrátil z tý Ameriky a tam jsem prostě byl zvyklý, že byly párty a tak. Tak jsem tady uspořádal takový ty večírky... jednou měsíčně s pohoštěním a se čtením. Takže tady vlastně vznikl samizdat, v podstatě ta myšlenka na samizdat. Napřed se tu jenom četlo, páč těch zakázaných bylo prostě už v tom roce šedesát devět až sedmdesát narůstající množství... pak už existoval ten seznam zakázaných autorů. Tady se scházelo tak mezi třiceti a čtyřiceti lidma, většinou teda autoři, ale také někteří lidi ze struktur – z nakladatelství, z divadel a tak. No a tady se četly jaksi zakázaný věci. No a to trvalo asi dva roky. A tady vlastně... ono to nebylo tady, to ještě bylo kousek odtud, za rohem teda. No a tam bylo takový náměstíčko v Hodkovičkách, tady (...) prostě když se u nás konalo to čtení, na který chodilo říkám okolo čtyřiceti lidí, tak už tam pak parkovali estébáci přímo za rohem. Jsem to pak po dvou letech vzniku zrušil a místo toho se zavedl samizdat. To znamená, že se to rozepisovalo a prodávalo, že... No a to pak trvalo celých dvacet let, ten samizdat, ta myšlenka vznikla vlastně tam a Vaculík se toho ujal. Vaculík byl tehdá... jsme byli nejlepší kamarádi, takže to pak organizoval Ludvík Vaculík. Ta myšlenka vznikla na těch čteních, ale on se toho chopil a v podstatě tomu věnoval dvacet let svého života. Opravdu to organizoval a distribuoval.“

„...abyste mohl vůbec někde veřejně mluvit, musel jste bejt člen strany. Čili do tý strany spousta lidí vstupovala v tý pozdější době v podstatě s tím, že to byla určitá platforma k odboji vůči tý stalinistický skupině v ÚV. A jaksi to rozštěpení tý strany bylo až do toho ÚV. Byli lidi, který byli v opozici, a pak byli ty lidi... který byli ti bilakovci a drželi tu tvrdou linii. Celkem správně pochopili, že komunismus a demokracii jaksi nelze sloučit. Takže drželi tu tvrdou linii. No a my jsme si poněkud bláhově mysleli, že teda se obnoví demokracie a zachová se víceméně to zestátnění těch největších podniků. Jako že by se třeba vracely banky a doly do privátních rukou, to jsme si nemysleli. Ale jinak jsme jako chtěli, aby se obnovily živnosti a normální řemesla a drobný podnikání. Vlastně existoval v tý opozici i jakýsi ekonomický, politický program. Chtěla se obnovit – já jsem jaksi o tom dokonce měl zásadní článek v Literárních novinách – o tom, že se musí obnovit více politických stran, který budou nezávislý. Protože za toho komunismu sice byly tři politický strany v Čechách, ale to byly všechno loutkové strany, že... V podstatě byla jediná strana vůdčí – komunistická. A to my jsme jaksi chtěli, aby byly opravdu nezávislý politický strany, aby se obnovil politický vícepartajní systém... a přitom se zachovalo teda nějaký to základní zestátnění, což samozřejmě byla iluze nebo iluze – prostě omyl...“

„...my jsme byli nějak vybraní jako takoví... na poslední chvíli teda. Dodnes nevím, jestli to nebylo ve snaze nás ukrýt v podstatě v Terezíně před gestapem, protože maminčini bratři byli členy ilegálního výboru, členové KSČ, a prostě šlo gestapo po nich, čili jsme mohli spadnout, prostě... Ten Terezín byl v podstatě asi lepší než se dostat přímo jaksi do rukou gestapa. Protože to byl takovej společnej osud tam a tady to byl takový individuální osud. Takže teda jedna z teorií je, že nás vlastně poslali, abysme rychle zmizeli z Prahy. Páč my jsme prostě byli v tom ghettě a už jsme byli mimo přímý zájem gestapa. Ale to je jenom jedna z teorií, kterou jsem myslím někde dokonce zaznamenal, napsal a není doložená, teda. No nicméně teda 10. prosince čtyřicet jedna, čili to byl úplně první transport z Prahy, nás přišli... na poslední chvíli, normálně byly tři dny na zabalení, my jsme měli dvě hodiny. Takže tam přišli sousedi balit a naše teta přišla balit taky. Takže nám tam... moje maminka dostala z toho takový mírný hysterický záchvat, takže to prostě... balili sousedi a děti a teta, no... Takže já si jenom pamatuji, že jsem tam přihodil ten Klub Pickwickův. Já jsem prostě myslel hlavně na knížky, abych si vzal nějaký knížky. Já jsem byl v dětství jako takovej vášnivej čtenář a ta teta mi tam zřejmě přihodila nějaký ty...“