Doc. Jan Klíma

* 1943

  • „Když začala ta válka, tak se to okamžitě projevilo, kulomety začaly vrtat díry do paneláku, urazilo nám to takovou atiku u stěny. Tak jsme říkali, co máme dělat, protože nařízení bylo takzvaně bránit šifru. Šifra je posvátná místnost nahoře, odkud se posílaly šifrované zprávy do pražského ústředí. My chtěli bránit šifru a ti zkušení Portugalci nám říkali: Proboha to nedělejte, zalezte ne úplně do přízemí, protože tam vás můžou zabít, ale někde do prvního patra, kde budete mít dvě stěny na každou stranu, protože tam se staví ze štorcek, aby ta jedna strana, když by byla prostřílená, tak musíte mít dvě stěny. To byla jen chodba v prvním patře, takže my na té chodbě leželi, vařili, spali a víceméně pracovali. A mezitím proběhla válka v Luandě, která byla docela příšerná. Tam štěkaly kulomety. Zapomněli nám teda vypnout telefon, takže jsme mohli telefonovat. Tak jsme volali do Prahy, že je zle. Bulhaři volali nám, že mají mrtvé, nemáme spojení na Sofii, volejte do Prahy, že potřebujeme evakuaci. Teď probíhala a my trávili tři dny a dvě noci na té chodbě a hledali jsme nějakou pomoc, bylo jasné, že to město bude zničené a že tam budou kupy mrtvých a minimálně bude hygienická situace v háji, a my to nemusíme přežít, a když to přežijeme, že nám nikdo nevtrhne do baráku a nezabije nás.“

  • „My jsme tenkrát jeli do Bulharska přes Jugoslávii a já si pamatuji, že v Jugoslávii jsem si koupil, Jugoslávie byla takový zvláštní stát, tak tam jsem si koupil americký časopis Time. Ten Time z toho osmašedesátého mám ještě doma. A tam byla dvojstránka, kde se psalo, že za čtrnáct dní obsadí Sověti a jiní Československo a byla tam namalovaná mapa. A my jsme si říkali, že teda kecají, co si to vymýšlí. Přijeli jsme domů a tři dny na to bylo 21. srpna. A ta mapa přesně seděla na to obsazení. Tak to bylo velmi zajímavé. My to sledovali s úžasem.“

  • „Ta válka se tam projevovala tak, že my jsme byli na linii, kde byla silnice, železnice, ropovod od pobřeží z města Beira do zimbabwského Mutare, dříve se to jmenovalo Unkali, a tohle všechno hlídali zimbabwští vojáci, aby měli beirský koridor pod kontrolou. Ale hlídali to černí zimbabwští vojáci, kteří nebyli zrovna disciplinovaní, takže jsem tam zažil takové situace, šel jsme si v sobotu do vesnice popovídat s lidmi a něco si vyfotit a najednou se kolem střílí, tak jsem lehnul na zem a koukal jsem, jak se kolem rozstřikuje ta hlína, tak jsem se modlil, aby mě to netrefilo. Pak jsme běželi domů a zjišťovali, co se děje. Zimbabwští vojáci se opili, protože tam měli kořalku, která se jmenovala Nipa, do toho ještě ulamovali špičky od patron a sypali tam střelný prach, aby to mělo grády, a strašně se tím ožrali. A jen tak pro radost stříleli z těžkých kulometů kolem sebe. Takže tam byl někdy problém přežít i kvůli "spřáteleným" vojákům, natož kvůli banditům, což byla znepřátelená organizace.“

  • Full recordings
  • 1

    Vysoké Mýto, 17.01.2022

    (audio)
    duration: 48:19
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Hradec Králové, 09.08.2022

    (audio)
    duration: 02:39:44
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

V Africe dělal tlumočníka i rozvědčíka. Přežil tam krvavý masakr

Jan Klíma, 1973
Jan Klíma, 1973
photo: Archiv pamětníka

Jan Klíma se narodil 8. prosince 1943 ve Vysokém Mýtě. Dva strýcové se za druhé světové války zapojili do odboje, jednoho z nich nacisté popravili. Druhý se vrátil z koncentráku s podlomeným zdravím. Otec pracoval jako vedoucí chrámového sboru a k hudbě přivedl i svého syna. Matka vedla fotografický ateliér ve Vysokém Mýtě. Po vítězství komunismu sílil tlak na znárodnění její živnosti, ale odolala až do začátku 60. let. Pamětníkovi se podařilo vystudovat pedagogiku a historii a učil na základní, střední a později i vysoké škole. Zúčastnil se protestů proti okupaci armádami Varšavské smlouvy a spontánní demonstrace ve Vysokém Mýtě na oslavu vítězství československých hokejistů nad Sověty na mistrovství světa v roce 1969. V tomtéž roce mohl navštívit Německo a přemýšlel o emigraci. Jelikož ovládal několik jazyků, včetně portugalštiny, dostal v 80. letech nabídku práce překladatele v Mosambiku. Zároveň ho oslovila vojenská kontrarozvědka a stal se jejím spolupracovníkem. Podle svých slov jen podával informace o situaci v Mosambiku. V době po roce 1989 se stal zaměstnancem ministerstva zahraničí a odjel do angolské Luandy jako tajemník československé ambasády. V Luandě prožil výbuch kruté občanské války. V Mosambiku i v Angole zažil mnohé nebezpečné situace i strádání. V roce 1993 nastoupil na Univerzitu Hradec Králové, kde setrval až do roku 2021, kdy odešel do důchodu. Vyučoval mezinárodní vztahy či dějiny Latinské Ameriky a Afriky. V roce 2022 žil ve Vysokém Mýtě.