The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Pavel Klinecký (* 1954)

• narozen 26. prosince 1954 v Praze-Strašnicích

• 1971–1974 studium na strojní průmyslové škole

• 1975–1981 studium na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě

• 1977 oddán s herečkou Milenou Sítovou

• 1981–1983 náhradní vojenská služba v ČKD

• 1983–1993 farářem v Praze-Modřanech

• od 1993 farářem v Praze-Strašnicích

• 2003–2009 prvním náměstkem synodního seniora Joela Rumla

Pavel Klinecký se narodil do křesťanské rodiny. Otec pracoval jako učitel a kvůli svému vyznání měl jako pedagog mnohdy problémy. Stejně tak jeho syn už od dětství pociťoval, že na veřejnosti nemůže mluvit o všem, co doma zaslechne. „Když jsme chodili do kostela, nemohli jsme chodit nejkratší cestou, protože na tý cestě bydlel zástupce ředitele školy, kde otec učil. Museli jsme chodit oklikou a už jako děti jsme byli naučený, že musíme schovávat zpěvníky. ‚Nenos to v ruce, dej si to někam.‘ Tak jsem ho nosil potají pod paží, jak detektiv revolver… Ale doma jsme žili docela otevřeně, upřímně jako křesťani. S rodičema jsme se modlili, zpívali jsme křesťanský písničky a já jsem to jednou řek v mateřský škole. Učitelka si zavolala mý rodiče a povídala jim, že tady Pavlíček mluví o nějakým bohovi a kostele, to skoro vypadá, jako byste byli věřící?“ Rodičům se chování jejich syna podařilo vysvětlit s ohledem na starou babičku, která ještě chodí do kostela, a celá událost neměla naštěstí žádné další následky.

Jiná konfrontace s pedagogy už ale tak hladce neproběhla. „Pamatuju si, že jsem měl velkej průšvih někdy v šedesátým šestým roce, protože jsem nosil v  peněžence fotku Masaryka a tu mně chtěli zabavit. ‚Dej mi to, co máš v tý peněžence!‘ A já jsem řekl: ‚Nedám!‘ A byl to průšvih, tak mě potom vyhodili ze školy, v sedmý třídě.“ Základní vzdělání musel proto dokončit na jiné škole. V té době začal také navštěvovat ilegální skautský oddíl Psohlavci Praha, fungující tajně pod hlavičkou turistického oddílu.

Rok 1968

Náladu společnosti během jara 1968 pociťoval Pavel Klinecký velmi intenzivně. Vzpomíná, že jeho rodiče leželi u rádia, smáli se, zářily jim oči a byli to najednou úplně jiní rodiče, než jaké dosud znal. Ale rostoucí euforie byla brzy ukončena srpnovými událostmi. 21. srpen 1968 jejich rodinu zastihl na chatě, o okupaci se dozvěděli ve vesnici během nákupu a hned odjeli s obavami domů do Prahy. Následující tři dny s ním otec chodil po ulicích a ukazoval mu Prahu. Prahou rozstřílenou, plnou tanků a srocujících se lidí. Pohled na okupovanou metropoli v něm zanechal natrvalo hluboký dojem.

Za normalizace

V neradostném období přelomu 60. a 70. let dokončil Pavel Klinecký základní školu. Při úvahách o dalším vzdělání mu rodiče doporučili strojní průmyslovku, v naději, že se později uchytí jako konstruktér. Až během studia zjistil, že pro něj technika není tím pravým oborem. Ani se spolužáky si moc nerozuměl, kamarády měl v té době hlavně v evangelické církvi, kde pomáhal místnímu faráři a jezdil na biblické kurzy. V maturitním ročníku už věděl s jistotou, že jestli odmaturuje, dál v oboru pokračovat nebude a podal si přihlášku na teologickou fakultu. Ve škole vzápětí nastalo zděšení. „Takový zděšení, že si mě zavolal třídní a ředitel školy a začali mě intenzivně přemlouvat, že to nemůžu udělat. A přemlouvali mě tak dlouho, až mě přemluvili. A dobře, že mě přemluvili, protože já jsem si to musel ujasnit. Takže mi řekli, že mi zaříděj, že budu přijat na nějakou jinou školu, technickou, a já jsem teda řek: ‚Tak dobře,‘ a tu přihlášku jsem stáh.“

Na jinou vysokou školu však nenastoupil, a aby nemusel na vojnu, otec mu přes známé sehnal místo v tehdy protekčním učebním oboru automechanik v národním podniku Mototechna. Po roce studia si ale Pavel Klinecký opět podal přihlášku na teologickou fakultu. I tentokrát jeho čin vyvolal v pedagogickém sboru značnou nevoli. „Já šel za tím mistrem odbornýho výcviku a říkal mu: ‚Pane mistr, vy jste mi napsal takovej posudek, že by mě nevzali vůbec nikam, a já se vás chci zeptat, proč jste to udělal. Podivejte, já chci studovat teologii, já chci bejt farář. Já tu práci slušně znám, myslím si, že tam můžu udělat dost užitečnýho pro lidi a vy mě teď vlastně nutíte, abych byl špatnej automechanik, protože mě ta práce nebaví a taky vidíte, že mně nijak zvlášť nejde.“

Nakonec se mu mistra, bývalého plukovníka, ke změně posudku podařilo přesvědčit. Přinesl mu předchozí, mnohem pozitivnější vyjádření ze střední školy, mistr ho opsal a díky tomu mohl být Pavel Klinecký v září 1975 na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu přijat. Sám hodnotí chvíli, kdy si přečetl, že byl připuštěn k přijímacímu pohovoru, jako jeden z  nejšťastnějších okamžiků ve svém životě.

Na studiích teologie

Studium teologie v komorním fakultním prostředí Pavla Klineckého velmi naplňovalo. V té době každý ročník navštěvovalo jen 8–13 studentů a pedagogický sbor tvořilo 10 vyučujících, včetně jedné ženy – Noemi Rejchrtové, která učila církevní dějiny. Přes veškeré nadšení ze studia teologie si ale studenti uvědomovali, že musejí být opatrní. „Věděli jsme už na fakultě, že tlak bolševika je silnej a vždycky někoho získaj. Dalo se počítat, že z deseti lidí je alespoň jeden jejich.“ Ve třetím ročníku se pamětník zároveň oženil se studentkou herectví Milenou Sítovou, která zanedlouho porodila syna a později ještě čtyři další děti.

Po ukončení vysoké školy v roce 1981 začal Pavel Klinecký vykonávat funkci faráře, ale po dvou měsících mu přišel povolávací rozkaz na vojnu. V situaci, kdy měl doma manželku a čtyři děti, se mu do vojenské služby nechtělo a díky tatínkovi získal možnost vykonávat náhradní vojenskou službu v ČKD. Tam následujících 19 měsíců využíval při výrobě kompresorů své odborné znalosti ze střední školy. Po návratu z náhradní vojenské služby v červenci 1983 působil 10 let jako farář ve sboru v Praze-Modřanech a v lednu 1993 přešel zpět do sboru ve Strašnicích.

Trable se státním souhlasem

V době, kdy začal pracovat v modřanském sboru, už měl zkušenosti s praktikami tehdejšího režimu: „Kdo chtěl bejt farář, musel mít státní souhlas. A kdo o něj přišel, tak už nedostal jiný povolání než topič, závozník nebo skladník, to byly tři obory, kde jsme pracovali, pokud jsme nemohli bejt faráři.“ Proto při svých kázáních musel mnohdy provádět názorovou autocenzuru, aby o státní souhlas nepřišel a mohl na své farníky vůbec působit. „Nemůžete říct během kázání, že socialistický režim, v kterém žijeme, jest režim lživý. To byste řekli akorát jednou a konec, naprostej konec, pak máte možnost už jen ten sklad nebo kotelna. A já měl spousty kamarádů v kotelnách.“

Odvahu ale při výkonu svého povolání Pavel Klinecký mnohokrát prokázal. Například ve chvíli, kdy jiný farář nedostal souhlas k oddávání jeho kamaráda Vladimíra Mlynáře (v té době již signatáře Charty 77, syna Zdeňka Mlynáře). Vladimír Mlynář svého přítele požádal den před plánovaným datem svatby, aby jejich faráře zastoupil. Celá svatba již byla připravená a jediné, co chybělo k jejímu zdárnému průběhu, byl oddávající. Jenže v té době bylo nemyslitelné oddat takovou sledovanou osobu, jakou Vladimír Mlynář byl, bez příslušného státního souhlasu (pro každou aktivitu v jiném sboru musel farář získat samostatné povolení). Jedinou možností se jevilo pokusit se státní souhlas ještě narychlo získat. Pavel Klinecký se proto rozhodl, že vykoná předsvatební přípravu a ráno se půjde udat na Sekretariát pro věci církevní na národním výboru, že má v plánu snoubence oddávat. Zároveň zkusí zjistit, jestli by mu souhlas přeci jen nemohli vystavit.

„Tam už na mě čekali. Od estébáků měli informace, že se má dneska konat v 11 hodin v kostele u Martina ve zdi svatba Vladimíra Mlynáře. Nevědí, kdo to bude dělat, ale ať to bude dělat kdokoliv, bude to ilegální. A věděli, že tam bude Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, že tam budou zahraniční rozvědky, a teď jsem přišel já, Pavel Klinecký a říkal: ‚Dobrý den, paní tajemnice, tak já bych chtěl požádat…‘ ‚Tak vy jste to! Oni už totiž čekali, kterej farář do toho spadnul. ‚No, to já nemůžu sama, to musíme za ředitelem.‘ Šli jsme přímo za ředitelem Sekretariátu pro věci církevní a oni mě znali a věděli, že jsem slušnej člověk, že se snažím bejt korektní, i když jsem jim nikdy nijak neuhnul, a nakonec mi to dali. A ještě mi ten ředitel říkal: ‚A uvědomujete si, pane faráři, že tam budou i zahraniční rozvědky?‘ A já jsem si dovolil tu drzost, že jsem mu řekl: ‚Pane řediteli, nejen zahraniční.‘“ Na této svatbě se odehrála také jedna kuriózní situace, kdy Pavel Klinecký považoval za tajného policistu i přítomného Václava Havla. Zdálo se mu totiž podezřelé, že si celou svatbu natáčel na videokameru.

Divoká osmdesátá

V 80. letech bral Pavel Klinecký po otcově vzoru svoje děti na demonstrace a díky tomu dostal v rámci Palachova týdne v roce 1989 jeho syn v jedenácti letech vodním dělem. „V lednu 89 bylo na Václaváku pět nebo šest tisíc lidí… A večer ve zprávách vysílali, že několik desítek protipolitickejch provokatérů chtělo narušit veřejnej pořádek. Jinej kanál tvrdil, že tam bylo asi 300 protisocialistickejch exponentů. Načež druhej den byl ten Václavák ještě plnější a první heslo, který těch asi 8000 lidi skandovalo, bylo: „Je nás tady 300. Je nás tady 300… To bylo to nejhorší, co na tom bolševismu bylo, že reálná skutečnost je jiná než ta, o který se mluví, máte noviny plný optimistickejch zpráv, ale lidem je blbě. Lidi nadávaj, jsou votrávený, ale všechno se popisuje pozitivně. Ta schizofrenie toho, že všechno v novinách a televizi je růžový, krásný, usměvavý, ale všichni lidi vědí, že to tak není, i ty komunisti.“

Události 17. listopadu 1989 Pavla Klineckého zastihly na synodu, nejvyšším shromáždění evangelické církve. Do hlavní místnosti vpadlo 10 špinavých, zbitých studentů, přicházejících přímo z Národní třídy. Přerušili jednání synodu, aby zúčastněné informovali, co se děje venku. O dva dny později se Pavel Klinecký rozhodl na základě předchozích událostí mluvit během kázání úplně otevřeně o násilí a svobodě, bez ohledu na následky.

Celý další týden chodil na Václavské náměstí, zpočátku se svým synem, později už raději sám. S nadšením sledoval okolní dění, změny ve vládě, svobodné volby, ale pozdější polistopadový vývoj ho spíše zklamal. „Jako největší chybu svou a podobně i většiny národa vidím v tom, že jsme tomu bolševikovi uvěřili, že to je na věčné časy a nikdy jinak. Druhá velká iluze, který jsme podlehli byla, že když padne bolševik, je vyhráno.“

Po roce 1989 působil Pavel Klinecký dále ve své farnosti a od roku 2003 šest let pracoval jako první náměstek synodního seniora Joela Rumla. V současné době je stále farářem v evangelickém sboru ve Strašnicích a také jedním z moderátorů pořadu České televize Uchem jehly. Přestože je duchovním evangelické církve, je velmi tolerantní i ke katolíkům a s úsměvem prohlašuje: „Dobrý katolík je lepší než špatný evangelík.“