Mgr. Pavel Klinecký

„Pak přišel srpen. Byli jsme na chatě a já jsem chodil na chatě na nákupy. To byla moje doména už od mých sedmi let. A tam jsem se to dozvěděl. I na té chatě jsme měli rádio a i na té chatě bylo to rádio rozbité, takže skoro nehrálo. Jen občas se z něho dalo něco vydolovat. Přišel jsem do mlékárny a tam se říkalo, že v Praze jsou tanky, že se tam střílí, že tam jsou Rusáci. Já jsem z toho moc rozumu neměl. Takže pro mě to byla spíš taková senzace. Přišel jsem domů a říkal jsem: ‚Hele, v Praze se střílí. Jsou tam Rusáci.‘ Pamatuji si, jak naši zezelenali. Do šoku se dostali. A teď říkali: ‚Nedalo by se s tím rádiem [něco dělat] tak, abychom slyšeli?‘ A já, protože už tehdy jsem si hrál s tou pájkou a s těmi elektronkami, tak jsem si to vzadu otevřel a začal jsem se v tom šťourat. Pak se mi podařilo jen takový tenounký hlásek zachytit, že jsme něco slyšeli. ‚Ignorujte okupanty,‘ si pamatuji a tak podobně.“

„Tam jsem se přichomýtl k té pietě. A to dítě... ten kluk to nasával velmi intenzivně, emočně. Viděl jsem tam ty mladé lidi, jak tam stojí kolem té sochy. Ta socha sv. Václava je polepená těmi plakáty. Dodnes si pamatuji: ‚Co říci době, kdy světlo do budoucnosti přináší hořící tělo.‘ To mě oslovilo, jako toho čtrnáctiletého kluka. A teď tam stály po stranách toho Václava stráže s vlajkou. Vždycky stál kluk nebo holka. A přišel jeden, postavil se proti němu. Ten mu předal tu vlajku, ten se postavil na to místo. A oni to měli nějak domluvené. To byla nějaká parta lidí, kteří se o to starali. Byli to většinou vysokoškoláci, podle mě. To byli lidé mezi dvaceti a šestadvaceti lety. Ten čtrnáctiletý kluk byl tak drzý, že to tam podlezl – tam to bylo tak nějak ohrazené. Chvilku se tam motal, jako kdyby tam patřil. Tak jsem se tam postavil proti tomu jednomu strážci s tou vlajkou. Postavil jsem se, on mi předal vlajku a já jsem se tam postavil a stál jsem tam s tou vlajkou. Vydržel jsem tam chvilku. Někdo si možná všiml, co to tam je za dítě. Ale řekněme pět šest minut jsem tam stál. A měl jsem tenkrát pocit, že držím ruku na tepu dějin. Prostě čtrnáctiletý kluk stojí s tou vlajkou u Jana Palacha.“

„Když potom umřel profesor Jan Patočka – skutečně, jak je zdokumentováno, následkem mnohahodinového výslechu, starý pán už s nemocným srdcem – tak měl pohřeb. Ten pohřeb se stal takovým tichým protestem. Tam jsme nemohli chybět všichni, co jsme mohli. Já jsem tam byl taky. Viděli jsme tam, jak vedle toho hřbitova na Markétě, kde byl ten slavný plochodrážní stadion, tak oni povolali ze Svazarmu nějaké dva závodníky nebo opraváře těchto motorek, kteří se postavili úplně k tomu plotu, těsně vedle toho stadionu. A přes celý ten pohřeb túrovali ty plochodrážní mašiny na nejvyšší výkon. Nebyl důvod, samozřejmě. Takže tam rušili pohřeb. Ani nevím, kdo ten pohřeb dělal. Nějaký katolický kněz asi. Byl to pohřeb do země. Spousta lidí. Tam jsme viděli paní Kubišovou, pana Hutku. A spoustu dalších lidí. U vchodu do hřbitova dvě kamery. Neskrývaně. Takže někteří chodili okolo těch kamer a takhle si zakrývali kabátem obličej. Já mám dojem, že jsem si ani nic nezakrýval. Jsem si říkal, že na pohřeb můžu jít, že to obhájím.“

„Člověk psal kázání. Věděl, co chce říct. A na pozadí měl takový ten jako spamový filtr, jako jsou v počítači – filtr, který bránil propouštět do toho kázání citlivá témata. To znamená témata politická, témata, která by mohla být viděna jako kritika toho režimu. To znamená, že ten člověk sám se na to trošku dívá už očima toho cenzora. Že tohle by mohlo být viděno... Ve chvíli, kdy ses dotkl něčeho aktuálního, tak sis musel dávat hrozně velký pozor. Já si pamatuji, jak jednou vybouchla nějaká ta chemička v Indii, v Bhópálu, a já jsem to zapracoval do kázání. Ale úplně jsem se u toho klepal, jak jsem autentický. Přestože to vůbec s politikou komunistickou v osmdesátých letech nemělo nic společného. Ale prostě dotkl jsem se aktuální současnosti. My jsme se mohli dotýkat aktuální současnosti v takových těch osobních záležitostech, jako vnitřní pocity a podobně. Ale veřejné dění ne. To má člověk jako na pozadí a hlídá si to.“

„Já šel za tím mistrem odbornýho výcviku a říkal mu: ‚Pane mistr, vy jste mi napsal takovej posudek, že by mě nevzali vůbec nikam a já se vás chci zeptat, proč jste to udělal? Podivejte, já chci studovat teologii, já chci bejt farář. Já tu práci slušně znám, myslím si, že tam můžu udělat dost užitečnýho pro lidi, a vy mě teď vlastně nutíte, abych byl špatnej automechanik, protože mě ta práce nebaví a taky vidíte, že mně nijak zvlášť nejde.‘“

„Pamatuju si, že jsem měl velkej průšvih někdy v šedesátým šestým roce, protože jsem nosil v peněžence fotku Masaryka a tu mně chtěli zabavit. ‚Dej mi to, co máš v tý peněžence!‘ A já jsem řekl: ‚Nedám!‘ A byl to průšvih, takže mě vyhodili v sedmý třídě ze školy a přeřadili mě na Omskou.“

„On za mnou přišel, že má zejtra svatbu, že jeho farář nedostal souhlas, a teď nemá, kdo by ho oddal. Já jsem říkal: ‚Kdybych tě oddal bez státního souhlasu, tak jsem dohrál. Jsi známá firma, Vladimír Mlynář, syn osmašedesátníka Mlynáře, člena ÚV KSČ, to nepude. Ale uděláme to tak, že s tebou připravím celou svatbu a zejtra ráno se pudu udat na Sekretariát pro věci církevní (což byl nadřízený úřad církve na národním výboru), a když mě tam daj povolení, tak tě oddám.‘ A já jsem tam druhej den skutečně šel a už tam na mě čekali. Od estébáků měli informace, že se má dneska konat v 11 hodin v kostele u Martina ve zdi svatba Vladimíra Mlynáře. Nevědí, kdo to bude dělat, ale ať to bude dělat kdokoliv, bude to ilegální. A věděli, že tam bude Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, že tam budou zahraniční rozvědky… a teď jsem přišel já, Pavel Klinecký a říkal: ‚Dobrý den, paní tajemnice, tak já bych chtěl požádat…‘ ‚Tak vy jste to!‘ Oni už totiž čekali, kterej farář do toho spadnul… ‚No, to já nemůžu sama, to musíme za ředitelem.‘ Takže jsme šli přímo za ředitelem Sekretariátu pro věci církevní a oni mě znali a věděli, že jsem slušnej člověk, že se snažím bejt korektní, i když jsem jim nikdy nijak neuhnul, a nakonec mi to dali. A ještě mi ten ředitel říkal: ‚A uvědomujete si, pane faráři, že tam budou i zahraniční rozvědky?‘ A já jsem si dovolil tu drzost, že jsem mu řekl: ‚Pane řediteli, nejen zahraniční.‘“