The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatopluk Klinkovský (* 1928  †︎ 2020)

• narozen 2. října 1928 ve Zlíně

• otec a matka pracovali v rodinné živnosti, podniku pro stěhování nábytku a v ubytovně pro zaměstnance

• rodina udržovala styky s rodinou Baťových

• v dětství začal s hokejem a fotbalem, později působil v dorostu SK Baťa, nastupoval také za SK Prštné, Svit Gottwaldov, Spartak Gottwaldov

• po dokončení Masarykovy základní školy se šel učit k rodičům a poté šel na obchodní a živnostenskou komoru

• během druhé světové války byl otec vězněn gestapem, nejspíš za odbojovou činnost

• po roce 1948 byl veškerý majetek včetně dvou stěhovacích aut a tří náklaďáků rodině zabaven

• v padesátých letech poslán na tři roky a dva měsíce k Pomocným technických praporům v Libavé

• 30. ledna 1950 se zúčastnil zápasu proti hvězdnému LTC Praha

• v rámci brigád pomáhal stavět Zlínský hokejový stadion

• v roce 1958 ukončil hokejovou kariéru a nadále hrál fotbal

• vystupuje v dokumentu Ševci 90, o historii zlínského hokeje

• v roce 2020 zemřel

Jeden z prvních zlínských hokejistů Svatopluk Klinkovský prožil léta mezi komunistickým převratem a sametovou revolucí jako nepřítel státu, protože jeho rodiče byli živnostníci. Zažil, když jeho otci přišli nacisté zabavit koně, zažil, když museli státu odevzdat veškerý majetek včetně stěhovacích aut, a sám musel sloužit více jak tři roky u Pomocných technických praporů. Jeho životní láskou byl sport, kromě hokeje hrál i fotbal. Na začátky ledového sportu ve Zlíně, podporu firmy Baťa i zápas proti nejlepším československým hráčům vzpomínal v rozhovoru, který byl součástí dokumentu Ševci 90 k výročí zlínského hokeje.

Svatopluk Klinkovský se narodil 2. října 1928 ve Zlíně, v Baťově nemocnici. Jeho matka i otec pocházeli ze Zlína a oba pracovali v rodinné živnosti, otec Jan Klinkovský totiž založil podnik na stěhování nábytku, první svého druhu ve Zlíně. Pamětník vzpomíná, že otec pracoval „od nevidím do nevidím,“ běžně stěhoval i o půlnoci, a v podniku zaměstnával osm lidí. Matka se starala o ubytovnu pro zaměstnance,  kterou si v domě zřídili, a rovněž pro stěhováky vařila obědy a večeře.

K Baťovým na tenis, na rybník na hokej

Tehdejší Zlín byl dynamickým a moderním městem, které se transformovalo pod taktovkou obuvnické firmy Baťa, založené v roce 1894 třemi sourozenci Annou, Antonínem a Tomášem Baťovými. Právě Tomáš Baťa byl na začátku třicátých let šéfem a hlavním inovátorem celé firmy a současně působil i jako starosta Zlína. Klinkovští se s Baťovými znali, bydleli od nich nedaleko a pamětník si pamatuje, že k nim jako dítě chodil hrát tenis. Pamatuje si také na tragickou smrt Tomáše Baťi, který zemřel spolu se svým pilotem při letu do Švýcarska v roce 1932. Matka se zrovna vracela z města, a když procházela kolem domu Baťů, viděla Marii Baťovou: „Stará paní Baťová už stála před bránou a říkala, paní Klinkovská, manžel je po smrti.” 

Pamětník měl v dospívání velmi blízko ke sportu, v zimě hrál hokej a v létě fotbal. K hokeji jej přivedl Tomáš Hrbáček, přezdívaný Tomala. Majitel místní sodovkárny byl tehdejší největší hvězdou rodícího se zlínského hokeje, a jak pamětník vzpomíná, velmi tento sport podporoval. Po znárodnění majetku v roce 1948 byl však Hrbáček vyhnán komunisty do Znojma a už se s pamětníkem nikdy nepotkali. S hokejem začínal Svatopluk Klinkovský na řece Dřevnice a vzpomíná na to takto: „[Byli jsme] po kolena ve vodě, kolikrát. A víc, i po pás! Špatný led, tenký led. Kolemjdoucí nás nazývali, vy blbci, co tam na tom ledě děláte, co tam lezete, vždyť se utopíte. Tak nás častovali kolemjdoucí občané.“ Kromě Dřevnice si pamatuje i na Zboženský rybník; v létě se v něm koupali a v zimě se na něm rozcvičovali na zápasy.

Uvěznění otce gestapem

Druhá světová válka rodinu Klinkovských velmi zasáhla. Otec měl celý život rád koně, staral se o ně a pracoval s nimi rovněž v rámci svého podnikání. Jednou přišli Němci s nabitými zbraněmi a pod pohrůžkou střelby mu koně Fricka a Sultána zabavili. Pro otce to byla velká rána. Pak ale přišla další: „Šlo mu o kejhák, zavřeli ho,“ popisuje Svatopluk Klinkovský, jak byl otec Němci uvězněn v kriminále v Uherském Hradišti. Nikdy se od něj nedozvěděl, proč jej nacisté uvěznili, otec o tom s nikým nemluvil, snad jen s manželkou, tedy pamětníkovou matkou, domnívá se. Sám si domyslel, že se otec nejspíš angažoval v odbojové činnosti. U nich doma, na „starém baráku“ se totiž scházeli otcovi přátelé a kolegové. Otec strávil ve vězení nakonec přes dva měsíce, odboj mu nacisté nedokázali, vrátil však s podlomeným zdravím.

Během otcova uvěznění byl Zlín dvakrát bombardován. Obě bombardování se odehrála na podzim 1944, kdy měla americká letadla za cíl poškodit Baťovy závody, které v tu dobu vyráběly obuv pro Němce. „Od našeho domu padaly bomby doprostřed hřistě. To hřiště bylo zasažené. Máti byla tehdy doma. A podle jejího vyprávění ta tlaková vlna, která všemi těmi bombami padala [byla tak velká], že vykládala, že to s ní mlátilo všemožně, všechna okna vybité. Myslela, že nepřežije, už se modlila,“ vzpomíná pamětník.

Svatopluk Klinkovský má vzpomínky také na konec války. Sovětští vojáci jeli vstříc Němcům a u nich doma si zřídili hlavní stan, někteří spali přímo v jejich domě. Pamatuje si, Sověti si o nich mysleli, že jsou „buržousti,“ protože měli na dvoře auta a garáže. Rodina na čas dům dokonce opustila: „My jsme totiž odešli z domu, nechali barák otevřený, sousedi nám to hlídali a šli jsme k rodičům mojí matky na Zlínské paseky. Tam jsme přežili nástup ruských vojáků vůči Němcům.“ Když se do domu vrátili, všechna otcova „gořalka,“ jak pamětník říká pálence, byla vypitá.

Únorová pohroma a hokejový dorost

Klid po válce netrval dlouho, státní převrat v únoru 1948 přenesl veškerou moc do rukou komunistické strany a začal hon na všechny živnostníky a podnikatele. Majetek Klinkovských byl zabaven, „zestátněn,“ otec byl donucen odevzdat dvě stěhovací auta a tři náklaďáky, na které si předtím vydělal, a byl uveden v zaměstnání v ČSAD. Z rodiny se ze dne na den stali nepřátelé režimu.

Právě po válce začal Svatopluk Klinkovský hrát za dorost klubu svého srdce, SK Baťa. Během své hokejové kariéry působil v několika dalších zlínských klubech, SK Prštné, Svit Gottwaldov, Spartak Gottwaldov. Názvy oddílů se tehdy různě měnily, například kvůli slučování několika klubů do jednoho, nebo změnou názvu z politických důvodů. Nejdůležitějším klubem byl pro pamětníka jasně SK Baťa Zlín. Na otázku, který ze zlínských klubů byl nejlepší, odpovídá na adresu SK Baťa: „Můžu pochválit jedině nás.“ Hrával v útoku a vyhrával soutěž o nejlepšího střelce. Díky hokeji poznal mnoho kamarádů, jedním z nich byl Svatopluk Pluskal, přezdívaný „Grťa.“ Znali se od mládí, hrávali spolu hokej i fotbal, v 50. letech však nastupovali proti sobě, Pluskal za Letnou a Klinkovský, s číslem 10, za Baťu.

Sám před brankou za vřavy domácích fanoušků

Když však do Zlína - tehdy už Gottwaldova - přijel jeden z tehdy nejlepších československých klubů, LTC Praha, aby zde 30. ledna 1950 sehrál zápas proti Svitu Gottwaldov, jak znělo po únorovém převratu nové jméno SK Baťa, vypůjčili si baťovci právě Pluskala, pro posílení mančaftu. Mnohonásobný mistr Československa, LTC, přehrál domácí hráče vysoko 2:9. „To víte, ta vyjukanost. Proti nám Zábrodský, Konopásek,“ vyjmenovává pamětník nejelitnější hráče Československa, proti kterým za lednového večera nastoupil na led. Přestože úroveň klubů byla rozdílná, jemu se podařilo reprezentanta Stanislava Konopáska přehrát. „Udělal jsem mu [kličku] doprava, on na to skočil, já jsme se točil doleva a dojel jsem k až Modrému, brankářovi. On mě laickým způsobem chytl tu moji vlaštovku, to nebyla rána, to byla vlaštovka jenom.“ směje se. „Nechali nás hrát. Ta rozdílnost výkonnosti [tam byla], to byli světoví hráči. A pak je skoro všechny zavřeli.“ Naráží na fakt, že o dva měsíce později bylo jedenáct československých reprezentantů odsouzeno ve vykonstruovaném procesu za velezradu, Bohumil Modrý dostal patnáct let, Stanislav Konopásek dvanáct let [1].

Na brigádě se spoluhráči

Svatopluk Klinkovský vzpomíná, jak se hokej jeho éry odlišoval od toho současného. Upozorňuje, že tehdy neexistovaly na ledě rvačky, obecně byl hokej více technický a pomalejší, dnes je podle něj rychlejší a má přísnější pravidla. Vybavení tehdy sháněli, kde se dalo, sám nosil pouze malé holenní chrániče.

Gottwaldov stále neměl pořádný stadion, ke změně došlo v roce 1955, kdy byla otevřena nově postavena hokejová svatyně s kapacitou sedmi tisíc diváků. Do prací byli zapojeni i sami hokejisté. Pamětník vzpomíná na slova ředitele fabriky, kde pracoval: „Však chlapi, když to potřebujeme, ten stadion, tak musíte chodit na brigády!“ Na stadionu si zahrál ještě dvě sezóny, než v roce 1958, ve svých třiceti, ukončil hokejovou kariéru a věnoval se pouze fotbalu. 

Nepřítel státu

Svatopluk Klinkovský strávil celkem tři roky a dva měsíce v Pomocných technických praporech, neboli PTP. Šlo o speciální formu vojenské služby určenou pro nepohodlné občany, které režim pod rouškou PTP zaměstnával pro těžké práce s cílem využít jejich „nepohodlnosti” k pracovní exploataci a  převýchově v duchu socialistické budoucnosti. Podle historika Jiřího Bílka bylo během necelých čtyř let do PTP zapojeno více než 60.000 mužů [2], další zdroj uvádí [3], že 400 z nich ve službě zahynulo. Pamětník se u PTP ocitl kvůli tomu, že jeho otec byl živnostník, a byl tak pro komunistickou vládu nepřítelem. Proto také nikdy nepřišla nabídka, aby vstoupil do strany. Zařadit Svatopluka Klinkovského do PTP byl pro tehdejší režim způsob, jak jej perzekuovat bez nutnosti soudu, tím pádem jej mohl namísto povinné dvouleté vojenské služby držet u praporu více než tři roky. Pamětník si vzpomíná i na „pétépáckou“ píseň, kterou si zpívali:

„Že jsme měli mnoho hovorů,
proto jsem sloužil u PT praporů,
flinty nepucujem, cvičák nemilujem,
vždyť v nás tříme mnoho odporu,
místo pušek a kulometů, 
dali nám krompáč a lopatu,
zbraňaři se serou, když pétépáci berou,
za moc práce malou almužnu.“

Důvod jeho umístění k PTP byl prostý: „Syn živnostníka. Nic víc.“ Ocitl se tedy v Libavé: „To je vojenské základní středisko, tehdy to bylo plné pétépáků. Tam nás bylo snad deset tisíc, strašně moc. To se srocovalo z určitých posádek, které nastoupili v tom období na vojnu. Tam bylo všechno možné. Nejvíc tam bylo takových těch vyznavačů náboženství. Měl jsem dva takové kamarády. Potom, jak jsme se potkali, si mysleli, že budu nějaký špicl. Kluci, se mnou si nehrajte, já jsu to, co vy, ale v jiném oblečení. Vy chodíte v mundúru v kostele a já chodím v mundúru na hřišti.“ vrací se k vytvořeným přátelstvím a pamatuje si i jejich jména: Šimko a Hráček.

Atmosféra 50. let byla napjatá, komunistický režim nastoloval totalitu, ve vykonstruovaných procesech vraždil a uvězňoval ty, kteří se mu nehodili. Svatopluk Klinkovský se vrací do začátků u PTP, kdy sám musel být při seznamování se s ostatními branci ostražitý. Vzpomíná na cukrárnu u Passingera: „Tam jsme se setkávali a oťukávali vzájemně.“ Mezi PTP byli zemědělci, vysokoškolští profesoři, studenti, kteří byli vyhozeni ze škol.

Jednoduché to ale neměl ani doma v Gottwaldově. Když šel do pivnice Dupárna a potkal tam známého, hokejového brankáře, překvapilo ho, že mu začal sprostě nadávat a vyčítat mu, že je jeho otec živnostník. „To mě strašně mrzí,“ komentuje osočení po dlouhých letech. I otec měl v novém režimu problémy, lidé na něj „špízovali“. V rodině byl ale přístup vůči komunistické stráně stále stejný a i nadále chodili na návštěvy k Baťovým, například o Velikonocích.

Srpnová invaze a revoluce, která přišla pozdě

21. srpna 1968, v den invaze vojsk Varšavské smlouvy, byl zrovna v práci ve fabrice. „Vím, že někteří naši potom pozdější velcí soudruzi slavně se klaněli Rusku, že nás přišli osvobodit. A my jsme někteří dostali po frňáku, včetně mě,“ popisuje, co se stalo, když řekl, co si myslí. Vrací se k diskuzím s otcem: „Můj otec byl jako poddůstojník na vojně, a když jsme se o tom bavili, tak to zanechalo strašný škraloup na nás, že nás pár blbců prodalo Rusům.” Sám měl problémy i v práci, ve fabrice: „Názor na moji osobu byl, že mě chtěli zlikvidovat,“ popisuje stručně.

Když se o dvacet jedna let později, v listopadu 1989, děla sametová revoluce, měl Svatopluk Klinkovský pocit, že už je pozdě. „My už jsme přišli o všecko, my už jsme neměli nic,“ popisuje zklamání, které cítil. „Proč až teď?“ tázal se. „Pár blbců nás prodalo v Moskvě a všechno, co rodiče budovali, to je všechno fuč.”

Na závěr rozhovoru se Svatopluk Klinkovský vrací k životu svých rodičů. „Já jsem se moc naučil od svých rodičů. Víte, ti neměli ve svém životě na růžích ustláno, jak se říká lidově.“ Otec se musel od svých dvanácti let starat o svoji matku a sourozence, když jeho otec odešel z domu. „Neměl třináct roků a už musel chodit poklízet koně, jezdit s koněma na výdělek.“ Pamětník se od otce naučil, že bez práce nejsou koláče. „Musel [jsem] makat jako hrom,“ vzpomíná. Toho si všiml i Jan Antonín Baťa, který otci nabídl práci ve fabrice. Otec ale odmítl, prý se slovy: „Já ty vaše kontrolky nemám vůbec rád.“ Chtěl být sám svým šéfem. 

Svatopluk Klinkovský zemřel v roce 2020 ve věku nedožitých 92 let.

 

 

[1] zdroj k 18.5.2024, https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/v-roce-1949-byli-za-hrdiny-rok-pote-je-stb-mucila-hladem-pred-70-lety-zatkli-hokejove-mistry-sveta-52009

[2] zdroj k 18.5.2024, https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/zivi-se-odsud-nedostanete-vyhrozovali-velitele-petepakum

[3] zdroj k 18.5.2024, https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pomocne-technicke-prapory-existovaly-od-jara-1950-do-kvetna-1954-149488