„Jedni nám sebrali v padesátém roce živnost, to bylo první, co nám sebrali, a pak přišli ti Rusáci a chtěli republiku stáhnout na stranu ruských prominentů a šéfů. Můj otec byl jako poddůstojník na vojně, a když jsme se o tom bavili, tak to zanechalo strašný škraloup na nás, že pár blbců nás prodalo Rusům. Tak to můžeme hodnotit. A moc jich bylo, co s tím souhlasili. Museli, poněvadž jinak by přišli všichni o svá místa.“
„Sbalil jsem se a [směr] Libavá. To je vojenské základní středisko, tehdy to bylo plné pétépáků. Tam nás bylo snad deset tisíc, strašně moc. To se srocovalo z určitých posádek, které nastoupily v tom období na vojnu. Tam bylo všechno možné. Nejvíc tam bylo takových těch vyznavačů náboženství. Měl jsem dva takové kamarády. Potom, jak jsme se potkali, oni mysleli, že budu nějaký špicl. Kluci se mnou si nehrajte, já jsem to, co vy, ale v jiném oblečení. Vy chodíte v mundúru v kostele a já chodím v mundúru na hřišti. Asi tím jsme se chytli. Jeden se jmenoval Šimko, druhý Hráček. To si pamatuji do dneška.“
„No ano, Konopásek! Udělal jsem mu [kličku] doprava, on na to skočil, já jsme se točil doleva a dojel jsem až k Modrému, brankařovi. On mě laickým způsobem chytl tu moji vlaštovku, to nebyla rána, to byla jenom vlaštovka. Ano, ujel jsem [mu].“ „Bylo to jak kočka s myší, ten zápas?“ „Oni hráli a nechali nás. Ta rozdílnost výkonnosti, to byli světoví hráči. A pak je všecky zavřeli skoro.“
Svatopluk Klinkovský se narodil 2. října 1928 ve Zlíně. Otec s matkou pracovali v rodinné živnosti, stěhovali nábytek a ubytovávali u sebe doma zaměstnance podniku. Rodina bydlela nedaleko Baťových a udržovali společné styky. Pamětník v dětství začal s hokejem a za svoji kariéru působil v řadě klubů: SK Baťa, SK Prštné, Svit Gottwaldov nebo Spartak Gottwaldov. Po dokončení školní docházky na ZŠ Masarykova se šel učit k rodičům a poté přešel na obchodní a živnostenskou komoru. Druhá světová válka a následný komunistický převrat rodinu velmi zasáhla. Otec byl vězněn gestapem, nejspíš za odbojovou činnost, po roce 1948 rodina přišla o veškerý majetek a jako živnostníci se stali režimu nepohodlnými. Svatopluk Klinkovský proto strávil více než tři roky v Pomocných technických praporech, u útvaru v Libavé. 30. ledna 1950 se účastnil památného zápasu Svit Gottwaldov versus LTC Praha. Hokejovou kariéru ukončil o osm let později, stihl si ještě zahrát na Zlínském hokejovém stadionu, který během brigád pomáhal vybudovat. Jako nejstarší žijící pamětník zlínského hokeje vystupoval v dokumentu Ševci 90. V roce 2020 zemřel ve věku nedožitých 92 let.
