Milan Klouda

„Naléhali na mě, abych vstoupil do strany, ale nikdy jsem nevstoupil. Poslali mě do Lucemburku jako zástupce, tím pádem jsem byl nějakou dobu mimo toho. Pak jsem zvolil exil. Když jsem jel služebně, létal jsem tam linkou ČSA a lidé na letišti mě znali. Tím pádem jsem nějakým způsobem vyšetřil výjezdní doložku, která musela být v pase, aby člověk mohl přes hranice. Když jsem se rozhodl, že tam chci zůstat, tak jsem se ještě vrátil do Prahy vrátit peníze, které jsem vyinkasoval pro firmu, aby neřekli, že jsem něco zpronevěřil. Měl jsem i tu drzost, že jsem šel do centrály na letišti dát peníze do pokladny, a při tom vedení vůbec nevědělo, že jsem v Praze. Šel jsem tam v pozdějším odpoledni a moje manželka s matkou čekaly v autě. Jeli jsme pak do Rozvadova na hranice, ale zapomněl jsem v Lucemburku potvrzení o odevzdání vojenské knížky. To bylo na hranicích nutné. Pohraničník přišel ke mně a chtěl po mně to potvrzení. Řekl jsem, že to je problém, že jsem ho zapomněl v Lucemburku. Pohraničník chtěl volat do podniku, aby to potvrdili. Proto jsem jel na hranice taky pozdě. Tam to nikdo nebral. Kdybych věděl, jak se ten člověk jmenoval, tak bych mu dnes dal tisíc euro za to, že řekl: ‚Tak jeďte.‘ Bylo to 22. července 1970, odpoledne v půl šesté. Kdyby na to přišli, tak bych se nikdy do zahraničí už nedostal a pracoval bych někde u lopaty.“