Jan Klus

„Začali jsme chodit do školky. Byli jsme čtyři nejbližší sousedé, dvě holky a dva chlapci. Kdysi tam nebyly velké lány, ale malá políčka a mezi nimi meze. Meze byly tak vypasené, že to bylo jako koberec, protože se tam pásly krávy, kozy a všecko možné. Těmi mezemi se chodilo do školy. A kousek od nás vedla trať, Košicko-bohumínská dráha, kde byly závory. Dnes je všechno automatizované, ale tehdy tam stál železničář s červeným praporkem. Byl tam sloupek, kolečko a on ručně zvedal závory. Přišli jsme tam, závory byly zavřené. Byli jsme tam poprvé, tak jsme si říkali, co to je. Najednou jel vlak, lokomotiva. Už jsme chtěli přecházet na druhou stranu, ale zřízenec volal, ať nechodíme, že pojede ještě jeden vlak. Počítali jsme vagony. Bylo jich možná padesát, ale my jsme tenkrát uměli počítat jen do deseti.“

„Tátův bratr, druhý z řady sourozenců, Adam se jmenoval, chodil do základní školy v Košařiskách. Tenkrát se učilo jen polsky a německy. České školy vznikly až po roce 1918. A učitel říkal mámě, aby dala syna učit do polského Těšína, kde bylo gymnázium. Tam studoval, vystudoval a stal se z něho polský patriot. Tak je v té škole vedli. Potom přišli Němci a předvolali je, aby podepsali volkslistu [Deutsche Volksliste, listina Němců]. Odmítl to, protože byl vychovaný v polském duchu. Nepodepsal to. Vzali ho na gestapo, zbili ho a dostal se do Osvětimi. Asi za dva měsíce přišel lístek, a to si pamatuji jako dnes. Bylo to 14. srpna, když ten lístek z Osvětimi přišel. Sekali jsme tenkrát žito. Táta kosil, já se sestrou jsme nosili snopky. A táta brousil kosu a najednou mu vypadl brusný kámen na zem a začal plakat. Máma říkala: ‚Děti, běžte k tátovi, něco se mu asi stalo.‘ Kosa spadla na zem a on začal strašně plakat. Zdálky viděl, jak přichází jeho sestra v černých šatech. Věděl, co to znamená.“