Mgr. Jaroslav Kmenta

* 1969

  • "Velká témata žurnalistická, nebo vůbec ve společnosti těch prvních tří let po roce 90´, byly hlavně rozdělení federace a vyrovnávání se s komunistickou minulostí. A to vyrovnávání se s komunistickou minulostí pro mne bylo zčásti atraktivní, protože jsme pořád hledali ta chapadla těch nitek toho komunistického režimu všude možně. A ono se to pak prokázalo a prokazuje dodnes, že ti lidé, kteří sloužili tomu režimu, buďto výslovně v tajných službách, anebo jako spolupracovníci s tou výsadou, že pak mohli cestovat do zahraničí v rámci zahraničního obchodu, tak to byli lidi, co vyhrávali ty malé bitvy té války. Protože oni využívali potenciál informací, které měli z přerodu 89´/90´, měli větší dostupnost k lidem, kteří rozhodovali v bankách o úvěrech, měli dokonalejší informace o podnicích, které by se daly nějakým způsobem privatizovat, atd. Měli kontakty, vztahy, pořád v té společnosti, i když se to měnilo. Byli na důležitých, třeba sekčních ředitelstvích různých ministerstev a úřadech, byli různí bývalí komunisti, nebo i pořád tehdejší komunisti. Takže ta struktura známostí a známých pořád nějak fungovala a ti lidé vlastně byli o krok napřed. Zatímco když přišel člověk, který neměl zkušenosti s tímhle tím vším světem a chtěl se účastnit nějaké privatizace, tak neměl - zaprvé přístup k penězům, ani přístup k informacím a známým, kteří mu přihráli nějakou zakázku nebo nějakou privatizaci, tak byli vždy jakoby.... Mě to připadalo, jako když máte tu startovací čáru při nějakém běhu, a ti lidé, kteří byli spjati s bývalým režimem, měli tu startovací čáru o deset metrů před vámi. Proto vždycky ty minibitvy nebo ty různé bojůvky o obsazení pozic a tak vždycky vyhrávali."

  • "Jeden citát Babišův stojí za pozornost - on opakovaně říkal: ´Vy jste mě stvořili. Vy dvě strany zkorumpovaný...atd´. - "Má v tomhle Babiš pravdu?" - "Já si myslím, že to je jenom taková politická aklamace, politická řeč. On se ve skutečnosti zrodil sám. On se zrodil na podhoubí obrovského klientelismu zejména s ČSSD. Protože jeho hlavní nástup do businessové sféry začal někdy v letech 98´ - 99´, a to bylo vlastně s nástupem moci ČSSD. A on měl obrovské dveře dokořán otevřené díky vládě ČSSD, i do businessu. On se dostával a jeho lidé se dostávali do významných pozic, do státních podniků, tehdy v petrochemickém průmyslu. A díky tomu, že tam dostával své lidi, díky kontaktům s politiky, se dostával k informacím a byl napřed v budoucí privatizaci těchto podniků. Takže jeho nezrodila nějaká vřava mezi ODS a ČSSD, a že on to přišel jako vyřešit, a proto šel do politiky. Já si myslím, že on šel do politiky proto, aby uchránil svůj business, aby ho obohatil o další dotace a aby ochránil případně i sebe sama před případně nějakým trestním řízením."

  • "A když jsme na tom gymplu dostali asi se třemi nebo čtyřmi kamarády nápad, že bychom začali vydávat časopis studentský, tak jsme měli obrovské oči a obrovskou chuť. Byli jsme takoví aktivní, dělali jsme různé akce sportovního nebo i společenského charakteru, takže z toho jsme pak chtěli udělat reportáže, referovat o všem. Bylo to jedině o tom, že máme soubor tří čtyř lidí, kteří by rádi a s ochotou něco napsali. To bylo v pořádku - na papír, to jsme uměli si to napsat, nebo nějaký psací stroj najít, to je v pohodě. Ale pak potřebujete nějakou infrastrukturu pro to takový časopis vytisknout a pak ho distribuovat. A to jsme požádali tehdy školu, aby nám zpřístupnila možnost xeroxu, který tehdy v nějaké podobě byl. No a tam už samozřejmě jste se potkával s realitou toho režimu, jak to funguje. Protože - dneska je to fakt směšný, dneska když si na to člověk vzpomene, tak je to neuvěřitelný - ale ten totalitní režim byl připravený na všechno, aby umravňoval tu svobodu, co nejvíc jenom ze svého úhlu pohledu. Protože šíření neschválených tiskovin, nebo nedejbože jiných názorů než je podpora KSČ, tak se v zárodku vždy selektovalo, vždy se na to přišlo, protože tím zdrojem úniku nějakých takovýchto informací byly vlastně xeroxové přístroje. Takže ty byly v podstatě pod kontrolou toho režimu. Ne že by tam u toho stáli estébáci nebo nějaký komunistický pohlavár, ale v každé instituci, a těch bylo několik, to nebyla jenom škola, to byly hygienické stanice, okresní úřady, městské úřady, co najdete, tak každý ten úřad musel fungovat s nějakým  takovým prostředkem. Tak vím, z té doby, že tam to měl na starosti někdo, kdo byl s tím režimem nějakým způsobem buď spjatý přímo nebo nepřímo. A vždy se evidovalo kdo a na co se používá ta kopírka apod. Takže jsem si najednou uvědomil, že není úplně sranda, a není to lehký v tom bývalém režimu, něco takového dělat. A až s odstupem času jsem pochopil ten disidentský svět, jak to měl strašně těžký a složitý, že vlastně když chtěli dělat nějaké akce tohoto typu - něco vytisknout a šířit dál, jaké s tím museli mít problémy."

  • "Recept na zkažený žaludek je: vzít jednu lidovou masu, celou ji čtyřicet let dusit, část odložit do chládku (jako do vězení), část naklepat na Národní třídě (jako zmlátit), posypat na třech stranách několika druhy koření značky Hoření - Hoření, to byl, myslím, šéfredaktor Rudého práva, té ultrahrozné tiskoviny - zavřít oči, zaspat věci a na výplach je zaděláno. Takže tohle tady bylo v Nymburce vystaveno na našich akcích. A na dveře komunistického kostela jsme pověsili nápis, který zní: Soudruzi odejděte, máme toho dost."

  • "Pamatuji si... Byl to můj kamarád z Nymburka, nebyl to student pedagogické fakulty, ale byl to kamarád, který se jmenoval Josef Hubáček. Bydlel tady na sídlišti, znali jsme se už jako malí kluci. A ten byl přímo na Národní třídě, zažil to peklo, zmlácení od jednotky Státní bezpečnosti a zásahové jednotky. A celé nám to vyprávěl, v nás to ještě násobilo zlobu na ten režim. Když jsme začali jako studenti vyjíždět do regionů - různých malých obcí a měst a a začali jsme burcovat lidi, aby se postavili režimu, jako my studenti. Tak Pepa Hubáček byl hlavní mluvčí na těch shromážděních."

  • “Jak ve mně byl takový ten pocit, že chci být novinář, tak jsem se snažil s partou kamarádů na gymnáziu vydávat studentský časopis. Na jednu stranu i pro tu školu to byla aktivita, kterou by nebylo záhodno úplně umravňovat nebo potlačovat. Když chce student dělat něco navíc kromě toho, že chodí do školy, tak je to na pochvalu. Ale v té době to byla riziková oblast. Kdyby paní ředitelka svolila a řekla, ať si napíšeme a vydáváme časopis, tak zadělává na problém tehdejší totalitní společnosti, protože by vznikl bez kontroly státu nějaký obsah. A toho oni se hrozně báli.”

  • Full recordings
  • 1

    Nymburk, 14.03.2023

    (audio)
    duration: 01:28:02
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 21.03.2024

    (audio)
    duration: 02:12:43
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 19.04.2024

    (audio)
    duration: 01:38:21
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Mládí v komunismu? Nutili mě stříhat si vlasy a zatkli mě, protože jsem se smál na ulici

Jaroslav Kmenta
Jaroslav Kmenta
photo: Post Bellum

Jaroslav Kmenta se narodil 16. února 1969 v Nymburce, v tehdejším socialistickém Československu. Základní vzdělání získal na 1. základní devítileté škole v Nymburce v Tyršově ulici (dnešní Tyršova 446). Jako kluk miloval fotbal, a proto chtěl být společně se svým kamarádem a spolužákem fotbalovým trenérem. Už na základní škole rád psal, zprvu se věnoval hlavně sportovním tématům. Úspěšně odmaturoval na nymburském gymnáziu (dnes Gymnázium B. Hrabala). Už ve školních letech zažíval problémy s komunistickým režimem, měl zkušenosti s cenzurou školního časopisu i se zatčením. Po gymnáziu studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po listopadu 1989 se svými známými a přáteli založil v Nymburce regionální buňku Občanského fóra. Začali společně vydávat Zpravodaj o novinkách v OF, čímž informovali veřejnost o polistopadovém dění. Jaroslav Kmenta vydávání zpravodaje označuje za své první krůčky v novinařině. Na vysoké škole odpromoval na oboru Učitelství, vystudoval aprobaci učitele pro první stupeň ZŠ a tělesné výchovy pro všechny ročníky, ale nikdy v tomto oboru nepracoval. V 16 letech se v tanečních potkal se svou budoucí manželkou Hanou. V roce 1992 se vzali, později se jim narodil syn Vojtěch a dcera Kateřina. Na začátku devadesátých let začal pracovat v agentuře ČTK. V průběhu života dostal několik ocenění, v Nymburce například titul Čestný občan. Svou první knihu napsal v roce 1999. Celkem jich zatím napsal šestnáct, všechny si vydává sám ve svém nakladatelství. Mezi jeho nejznámější počiny patří trilogie Kmotr Mrázek nebo Boss Babiš. V roce 2023 žil v Nymburce.