Irena Knotková

„Měli jsme sraz v Koruně, já jsem tam dokonce přednesla tu krásnou, ona je to píseň, ale já jsem ji přednesla jako báseň, Hradec Králové, hlásí se sraz. To je moc krásný. Nevím ani, kdo to složil. Hradec Králové, hlásí se sraz, vzhůru, výš vlajku dej, bratře náš, ať všichni skauti zví v úctě, že vlajku máš. Ať zpívá kraj celý na Labi, Orlici, jací jsou dnes u nás junáci chlapíci. V hradeckém kraji, tam kde Sion vlád’, kde Roháč z Dubé tak hrdinsky pad’, bratři, jen sílu zdar, je svatá půda, po níž jdem vpřed, kráčejme zlehka, slzy nám v hled… Teď už si to nepamatuju… To podstatné už tam je. Pak jsme měly ještě jednu písničku a to bylo… To je právě to, že už je člověku 76 roků a že už má výpadky. A tahle byla taky krásná. Když rozpučí máj, v luh, zelený háj, vůní se zaplaví náš hradecký kraj. Když skauti jdou a písní svou kraj celý vesele do přírody zvou.“

„A teď kdybych se tě zeptal: co tobě skauting přinesl dobrého?“ – „Já se skutečně snažím být pravdomluvná. Požadavky našeho slibu a zákona dodržuji.“ – „I když tě občas za to někdo peskuje. Ne každý to přijímá.“ – „Dneska lidi obecně neradi přijímají pravdu. Potom jsem se naučila, nebo já jsem to už uměla, ale já jsem schopný člověk, který umí vařit. Takže já na všech táborech jsem vždycky vařila, vedla tábor a dělala účetnictví, takže každý mohl s půlnoci ke mně přijít a zkontrolovat pokladnu. A lásku k vlasti.“ – „A taky potom lásku k přírodě.“ – „Já jsem starej blbec, který chodí a sbírá odpadky po lidech.“ – „Protože to nelahodí tvému oku.“ – „Mně to nelahodí. Nesnáším to.“ – „Kdybys chtěla dneska něco říct dnešní mládeži z toho skautu. Ono ti to nepřinášelo jenom povinnosti a nepříjemný povinnosti.“ – „Já když jsem viděla, že se ty holky snaží, že se taky zapojují do toho vaření, že si uměj ledacos udělat. My jsme měli na táboře každý svoje křeslo udělaný.“ – „Tys vychovávala děvčata, skautky jsi vychovávala.“ – „K samostatnosti.“ – „Trošku jsi zastupovala jako rodiče. To, co rodiče nevytvořili, to ses tam snažila vytvářet ty. To je to krásný, žes za to nikdy neměla jinou odměnu než tu vnitřní.“ – „Byla jsem ráda, že mám tolik děvčat. A ony mě měly taky rády!“ – „A hlásí se k tobě?“ – „Ještě dneska se ke mně hlásej.“

„Každý byl nadšený. A vím, že i ta světová náčelní byla tenkrát taky nadšená. A to vím, že když byla přehlídka v Praze, tak já jsem velela. A mně důstojníci z tribuny tleskali. Protože já jsem opravdu velela přesně. Já jsem to milovala.“