Jiří Koblížek

„V roce 1982 začali od dubna příslušníci Státní bezpečnosti obcházet ve školách všechny děti z našeho oddílu. Vyslýchaly je o činnosti, co děláme. Trvalo to do konce června. Mě si pozvali až na 1. července 1982. Když jsem tam volal, jestli by to nešlo dříve, samozřejmě že ne. Byl jsem předvolán na 1. července a třetího jsme měli odjíždět na tábor. Příprava probíhala normálně, ale já jsem nevěděl, zda na tábor odjedu. Když jsem tam na tu hodinu přišel, řekli mi, že ještě nemají čas, tak ať přijedu za hodinu. Tvrdá hodina. Když jsem se tam dostavil, přišli pro mě dva příslušníci, zavedli mě do dlouhé místnosti. Jeden se posadil do křesla u dveří a za celý výslech nepronesl ani slovo. Druhý si sedl zády k oknu a mě si posadil vpravo. Nevím, co to ze mě mluvilo. Nepoznával jsem se. Když položil první otázku, všechno ze mě spadlo, všechna nervozita, všechno, co se ve mně za ta léta nashromáždilo. Vzal jsem s sebou všechny diplomy, které jsme získali na pionýrských stezkách odvahy. Bylo jich hodně. V roce 1979 jsme jako oddíl vyhráli všechny tři chlapecké kategorie v okrese Hradec Králové. Já jsem vlastně nemluvil, to mluvil někdo jiný. Trvalo to asi hodinu. Když jsme byli u dveří, já jsem se ho zeptal, zda mi může říci, jak to celé vzniklo. ,Takové informace se nepodávají.‘ Ale podstatnější byla věta, která následovala. Zeptal jsem se: ,A nebylo by bývalo lepší, kdybyste vyslechli nejdřív mě, než děti?‘ – ,My máme svoje metody.‘ To byl závěr.”