Darja Kocábová

„Bylo to trošku, řekla bych, ovlivněné tím Taizé. Protože já jsem měla potřebu s těmi lidmi mluvit tak, jak jsem to čerpala z psychoterapie – mluvit otevřeně o jejich směřování a hledání nějaké náplně, smyslu života. Ale to v církvi nebylo tak běžné, tam byly takové, bych řekla… jiným způsobem se pracovalo s mládeží. A já jsem v tom Taizé najednou viděla: jde to taky takhle, není to nic, co by rozhlodávalo víru, naopak. A Freda to taky tak tam zažil, tak jsme vlastně začali pracovat s mládeží tímhletím takovým rozšířeným způsobem v mladoboleslavském sboru. A to bylo teda opravdu fantastické. Bylo to hodně náročné teda… Ti mladí tam začali za námi jezdit nejdřív jednou za rok nebo za půl roku na tzv. ‚Velké Boleslavi‘. A už tam se ukazovalo, že někteří lidé by rádi intenzivněji se setkávali a pracovali. To byla doba taky normalizace už. Čili než došlo k Chartě, kdy to všechno se tedy zhroutilo, tak začátkem sedmdesátých let, přestože už to bylo po okupaci – nebo v okupaci – tak jsme došli k závěru, že by bylo dobré s některými takovými hledači, přímo hledači, se setkávat častěji a intenzivněji. Takže jsme došli k závěru s Fredou, že uděláme dvě skupiny. Jedna bude taková meditativní, taková jako spíš teologicky taky, i politicky zaměřená. A druhá bude osobní. A že tedy si ty skupiny budeme vyměňovat, takže vždycky jela jedna meditativní, ta křesťanská, by se dalo říct, a druhá osobní. A potom jsme si to vyměnili zase a tohle se dělo každý měsíc celý víkend. Já přišla vždycky v pondělí ráno do Kosmonos úplně vyšťavená.“

„Já osobně mu vděčím za to, že typ mého křesťanství on absolutně akceptoval. Já jsem cítila, že jdu takovou cestou necestou, trošku stranou. Kdežto on opravdu, říkám, tu moji cestu tak respektoval a uznával, že se mi vrátilo trošku sebevědomí. I když já jsem od chvíle, kdy jsem se setkala s mým mužem, tak jsem ji hledala usilovně. Já jsem chodila i na teologické přednášky s ním, protože jsem chtěla jemu rozumět a zároveň jsem cítila v sobě prázdný prostor, který chce být zaplněný tou křesťanskou cestou. Po tom toužím celý život, ale nejsem schopná přijmout jaksi takovou tu řeč nebo ty způsoby, jak se v církvi projevují. To nějak mi nejde, veřejně se k tomu vyslovit. Já byla taky dost pod takovým, řekla bych, tlakem. Jednu dobu Freda byl hodně nátlakový. Taky to byl jeho přechod z toho katolictví do toho křesťanství a nějak to prožíval hrozně intenzivně. A ne že by byl netrpělivý, ale nějak chtěl mi pomoct a trošku mě přespříliš tlačil. A já jsem prostě se stavěla trošku na odpor. Protože já to nemůžu. Já musím dělat jenom to, co skutečně cítím niterně.“

„To jsme většinou dělaly s Janou, ten socioterapeutický klub. Plus často se tam kolegové sekundáři přifařili. Já jsem si říkala: ty lidi potřebují taky poznat trošku jiné osobnosti. Takže jsem jim zvala pravidelně i disidenty tam. Takže tam přišli Ivan Klíma, Helena Klímová, Chytilová – Chytilová dokonce chtěla dělat film, ale to jí zakázali, že jo. Ta chtěla udělat film dokumentární, a to jí Krátký film prostě energicky zakázal. Potom tam byli i z oblasti církevní, samozřejmě můj muž, ten často se mnou jezdil. I třeba do té ciziny někdy jel, ale i na ty rehabilitační pobyty s námi jel. Já jsem si myslela, že mají možnost promluvit si s duchovním. Byl tam i farář Kejř nebo tam potom byli muzikanti: Vladimír Merta, samozřejmě náš Michal. Náš Michal často se mnou tam jezdil to toho klubu. Byl tam i Karásek třeba. Takže jsem tam zvala teda takovou tu, řekla bych já… dneska by někdo řekl ‚kavárnu‘ – že jo, někdo, víme kdo. Takže jsem tam zvala lidi, kteří skutečně přemýšleli a kteří hledali cestu naší společnosti.“ – „Jak ta komunikace probíhala, řekněme mezi ‚psychicky nemocnými‘ a ‚normálními lidmi‘?“ – „No perfektně. Každý byl nadšený z těch disidentů nebo z těch návštěvníků, jak ty lidi jsou otevření, zajímají se, kladou otázky. A já jsem si považovala za opravdu ocenění, když ten jeden můj pacient, takový nejvěrnější, nějaký Přáda Jiří, inženýr Jiří Přáda, který dodneška se mnou je v kontaktu – tak jsem si považovala jeho hodnocení. Zaprvé říkal, že vlastně jsem ke všem pacientům byla stejně otevřená, jedna věc. A druhá věc, důležitá, že jsem mimo psychoterapie vychovávala k demokracii. Což jsem si já ani neuvědomovala, ale oni to tak ocenili. Takže i byli dobře orientovaní politicky, když přišel rok devětaosmdesát.“

„Tatínek byl, řekla bych, z mého hlediska trochu tragická postava. Je to možná moc silně řečeno, ale vsadil na špatnou kartu ve svém životě. Protože on teda nakonec skončil u komunistů a myslím si, že ho to taky zabilo. Protože závěr jeho života byl takový opravdu až symbolický. Protože první rána, která přišla do té jeho představy, že to je ideologie spravedlnosti a budoucnosti a vysoce humánní – tak první rána přišla v roce 1956. Myslím, že to bylo ten sjezd komunistické strany v Sovětském svazu, kde se odhalily ty Stalinovy zločiny. Tak to byla první rána, kterou dostal – skutečně, že to studoval, měl ten dokument na svém nočním stole. A nesměli jsme se toho ani dotknout! Ani dotknout. To vůbec nechtěl, abychom dostali do ruky. Potom přišla další rána, to byl osmašedesátý rok. To už byl konec. Takže to už roztrhal legitimaci. A vlastně ten symbol vidím v tom, že on nakonec dostal infarkt v osmašedesátém. Dostal infarkt, odvezli ho do Všeobecné nemocnice a tam pacienti říkali, že když se dozvěděl o upálení Jana Palacha, tak dostal druhý infarkt. A ten už prostě byl závěrečný. A měli spolu stejný den pohřeb.“