Jiří Kocman

„Největšího úspěchu si cením, že jsem byl pozván anglickou královnou do Windsoru na závody čtyřspřeží. A to je jenom na pozvání. Měl jsem to štěstí, že jsem se v celkové soutěži umístil těsně na druhém místě. A princ Philip byl čtvrtý, až za mnou, a podle tohoto úspěchu jsem pak byl pozván královnou do Windsorského zámku, do modrého salonku na večeři s anglickou královnou, kde nebyl ani princ Philip. Osm nás tam bylo, osm lidí u kulatého stolu, takový krásný zážitek. Jak vídáme v těch starých filmech.“

„Ale měl jsem velké štěstí, že v tu dobu v 50. letech tam jezdil hrabě Radslav Kinský z Chlumce nad Cidlinou s koňmi, přemluvil mě a domluvili jsme se, jestli bych nešel pracovat k němu do Chlumce na zámek k jeho dostihovým koním. Ale to už bylo po roce 1948 a panu hraběti Kinskému pravděpodobně nebo určitě znárodnili veškerý majetek, tedy i ty koně. Takže ty koně on obhospodařoval už v zaměstnaneckém poměru. On tam dělal vlastně vedoucího pobočky, protože tenkrát ten Chlumec patřil pod Slatiňany. Já si pamatuji, to byl Státní pokusný ústav Slatiňany, dostihové oddělení, Chlumec nad Cidlinou. To byl takový plechový kulatý znak a všechno toto rčení tam bylo napsané a on, Radslav Kinský, tam dělal správce. On byl úžasně statečný člověk velice dobré povahy. Sám osobně velice pracovitý a já jsem si s ním rozuměl jako s kamarádem. On mně vlastně nabízel to kamarádství, protože jsme oba milovali koně, a tak jak jsme se v tomto odvětví spolu sešli v dobrém, v takovém přátelském stavu. Já si myslím, že on to nedával až tak úplně na sobě znát, to vyvlastnění, ale určitě v hloubi srdce ho to strašně mrzelo. Protože ten jeho majetek, to Chlumecko bylo nádherné a ten zámek taky. A to okolí, a hlavně ta obora za Chlumcem, kterou taky vlastnil. Byl tam zámeček, to bylo překrásné prostředí. Tak určitě ho to taky mrzelo, jako každého člověka.“

„Naproti těm stájím, jak byla ta Kočovka, byly čtyři takové kůlny. Dalo by se říct jako kočárovny, tak jsme tomu říkali. Kde bylo několik kočárů, které patřily Strahovskému klášteru, a byly tam kočáry na různé způsoby. Opat si nechal zapřáhnout a cestoval po svých majetcích, protože jak je známo, strahovští premonstráti vlastnili několik velkých hospodářských statků a zemědělskou půdu. Je to pravda, naskytlo se několik chytráků, kteří se k těmto nádherným kočárům dostali a rozprodávali to za hranice, a některé kočáry přišly úplně nazbyt.“