The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leo Kohn (* 1924)

• jeden z nejstarších dětí zachráněných Nicolasem Wintonem

• studium na střední škole ve Velké Británii

• dělostřelcem u Československé samostatné obrněné brigády

• boje u Dunkerque

• po válce projektantem a úředníkem v Tatře Smíchov

• jako západní voják měl zaražený kariérní postup

„Byl jsem jen obyčejným vojínem.“

Pan Leo Kohn se narodil v pražské středostavovské rodině rodičům židovského vyznání. O odjezdu do Británie rozhodla jeho matka, patřil mezi děti zachráněné Nicolasem Wintonem. O jeho opuštění Prahy bylo rozhodnuto prakticky ze dne na den, 31. května 1939 nastoupil do vlaku do Británie. Do Prahy se vrátil na den přesně o šest let později, 31. května 1945.

„Po okupaci, v květnu,  jsem šel jednou domů, čeká na mne maminka na schodech a třímá v ruce kartičku: ,Pojedeš do Anglie.‘ 31. května 1939 jsem odjel s výpravou, kterou organizoval pan Winton, kterému tímto ještě jednou děkuji. A ten nás dovezl do Anglie. Přes Německo a Holandsko jsme jeli vlakem. V Utrechtu jsme vystoupili a tam nás čekali dámy od Červeného kříže, každý vyfasoval půl litru mléka a tabulku čokolády. Dál se jelo přes kanál z Hoek Van Holland do Harwiche, to jsem prospal, protože jsem předešlou noc nespal. Odtud nás odvezli vlakem do Londýna a rozebrali nás ve sklepě jak na aukci. Pro každého z nás si někdo přišel, to bylo předem domluvené. Každý šel do nějaké rodiny.“

Jeho starší bratr takové štěstí neměl, zemřel v Terezíně v roce 1942, na transport s dětmi byl totiž už příliš starý. Ostatně Leo Kohn patřil mezi nejstarší z Wintonových dětí. Rodiče byli zavražděni v roce 1944 v Osvětimi. Kromě tety, která dožila konce války v Terezíně, nikdo z blízkého příbuzenstva pana Kohna válku nepřežil. Jiný jeho strýc a teta se zachránili tím, emigrovali před válkou do USA. 

Německy – jako mnoho jiných z předválečné generace – uměl dobře, anglicky jen trošku. Při studiu němčiny získal první trpké zkušenosti s antisemitismem.

„Německy jsem uměl už před válkou, rodiče nás nechali vyučit. To se tenkrát ,nosilo‘, jako se dnes nosí angličtina. Měli jsme němčinu soukromě, jedna tetička nám doporučila jednoho studenta ze Sudet, ten nás učil němčinu. Rodiče nás posílali na prázdniny do Sudet, do Doks, tam jsme byli dvakrát. To byl takový tábor, německy se tomu říkalo Kinderheim.  Tam jsme se učili německy. V roce 1937 nás rodiče (mne, bratra a ještě kamaráda od bratra) přihlásili na zájezd do Rakouska s nějakou libereckou školou. Jich bylo sedmnáct a nás tři do dvacíti. Dojeli jsme do Hinterglemu a tam jsme spali v takových velkých místnostech. Byli to většinou nacisti, tak nás první den večer zmlátili. To byl první dojem z Rakouska, dostali jsme, co se do nás vešlo. Pak jsme chodili s nimi na výlety, byl tam jeden učitel, který nebyl nacista, tak jsme se trhli. Byly takové zážitky…“

Po příjezdu do Británie se na tři měsíce dostal do anglické rodiny v Londýně. Chodil do anglické školy, obdoby českého gymnázia, pak přešel na strojní průmyslovku do Leeds.

„Já jsem se dostal do anglické rodiny, ta bydlela kousek od Londýna v Hampton Court. Tam jsem byl tři měsíce. Než jsem jel do Anglie, tak jsem chodil do kurzů, tak jsem uměl počítat do deseti. Tam jsem se naučil anglicky. Odtud jsem šel do školy, ta byla v St. Leonards-On-Sea, to bylo vedle Hastingsu. To bylo soukromé gymnázium, tam jsem se připravoval na maturitu.“

Průmyslovku ale dokončil až později, po válce v Praze. Za války v Anglii pracoval jako údržbář v Manchesteru. Pan Kohn se ihned po svých osmnáctých narozeninách přihlásil na československém velvyslanectví do armády, v květnu podal přihlášku k letectvu, na první pokus nebyl však vybrán, v srpnu 1942 byl odveden do pozemní armády a začal jeho vojenský výcvik u Československé samostatné obrněné brigády a sám to komentuje slovy: „Tak jsem skončil v zeleném u dělostřelectva.“

Vztah anglického civilního obyvatelstva k vojákům

Jak je vnímalo britské civilní obyvatelstvo? „Angličané zpočátku v roce 1939 byli chladní, dívali se na cizince skrz prsty. Když začala Bitva o Anglii, tak potom každý, kdo šel s nimi, byl dobrý. Když viděli úspěchy československých letců, tak potom si nás začali vážit, už jsme pro ně nebyli tolik cizinci. Vždy se však k nám chovali dobře… Mně se například stalo toto… Nastoupil jsem do autobusu, přišla paní průvodčí, po chvíli odešla, protože byla zastávka, přišla podruhé, říkám jí, jedu tam a tam, dávám jí peníze a ona na to: ,Od vojáků peníze neberu.‘... Když jsem jel nazpátek, stál jsem na zastávce, přijelo osobní auto, zastavilo se a ptali se, kam jedu. Říkám: ,Do Manchesteru.‘ ,Tak si nasedněte.‘ Než měl přijet autobus podle jízdního řádu, tak už jsem byl v Manchesteru… Stačilo se postavit na kraj silnice a už někdo zastavil.“

Při výcviku jsme zastřelili běžícího koně

„Jezdili jsme na různé střelnice, jednou na kalibrační střelnici se střílelo na pláž, ta byla rovná jak stůl, byly přesně stanovené kóty… Jezdilo se také na střelnici do Skotska, to jsme neviděli na cíl, když jsme dostříleli, po nás tam museli nastoupit řezníci a sbírali chudinky ovečky, protože ty se tam volně pásly. Jindy náš pan velitel, major Rajmond, učil Angličany střílet. Nacvičovalo se přenášení kurzu, zastřelovalo se na jeden cíl a přepočítávalo se to na jiný cíl a při tom jsme prý zastřelili běžícího koně… Jednou se zase střílelo pětadvacet ran na čas. Nevím proč se to dělalo, stopovali nám to na čas. Podle anglického způsobu se muselo nabít, odejít pár kroků, zakleknout. […] Když jde kanón do zákluzu, tak se vrací. Automaticky se otevřel závěr, vypadla nábojnice, než to dojelo zpátky, už bylo nabito. My jsme to zkrátka udělali mnohem rychleji. Angličané nám nevěřili, že jsme to udělali tak rychle, a poslali na nás dva poručíky, aby na nás dohlédli, jestli nepodvádíme. Když to viděli, tak říkali: ,Ale to není podle předpisů…‘“

Invaze a bojové nasazení

V době po invazi, těsně před odjezdem do Francie, se stala panu Kohnovi nemilá věc: s kamarádem přijížděli ze Skotska, přijeli však pozdějším vlakem, než měli, a jejich jednotka mezitím odjela. Dostali kázeňský trest. Na ten si však na frontě nikdo ani nevzpomněl.

„Největší hrůzu za celou válku jsem zažil šest neděl po invazi, když jsme se vyloďovali na invazní pláži. Byl jsem se podívat u Falaise: Byly tam mrtvoly ve vrstvách na sobě, koně, tanky, všechno dohromady.“

Jednotka pana Kohna byla pak nasazena na obléhání francouzského přístavu Dunkerque, kde bojovala do konce války, i když většina československých vojáků v jednotce doufala, že bude přeřazena k americkým jednotkám a bude se podílet na osvobozování Československa. Konec války je však zastihl v Dunkerque.

Boje u Dunkerque

„Němci na nás praktikovali partyzánskou válku, napadali nás někdy i zezadu… Jednou jsme tak nachytali německé vojáky s francouzskými děvčaty, vojáci padli do zajetí, děvčata byla pak v neděli před kostelem ostříhána dohola… Nemohli jsme se zakopávat, protože všude kolem byl písek a voda, tak jsme využívali plechové krabice od munice, které jsme naplnili pískem, jako ochranu proti střepinám… Jako dělostřelci jsme se s Němci přímo do styku nedostali, byli jsme vzadu… Bydleli jsme ve stanech – jako jediný luxus, co jsme měli, byla elektřina, kterou jsme si přetáhli z nejbližšího statku.

Po válce dostudoval – vzali ho hned do třetího ročníku ­– a odmaturoval na průmyslovce. Dozvěděl se o tragických osudech svých blízkých za holocaustu. „Ve dvaačtyřicátém tam (v Terezíně) bratr zemřel, to mu bylo dvaadvacet let, rodiče šli ve čtyřiačtyřicátém roce do Osvětimi a tam stopy končí, tak jak to bývá.“

Když byl někdo pod párou, tak mu to ujelo

„Jestli jsem se někdy setkal s antisemitismem přímo v jednotce? Málokdy, jen když byli podnapilí, když byli střízlivý tak nic, ale když byli pod párou, tak to někomu ujelo. Zřídkakdy, ale stávalo se to.“

Nebyl jsem kádrová rezerva

Jako západní voják přímou perzekuci nezažil, ale měl zamezený kariérní postup. Nastoupil do smíchovské Tatrovky, kde byl pak zaměstnán téměř celý život. Kolegové v práci byli prý výborní a panovala tam poměrně svobodná atmosféra. Kariérní postup nebyl však možný ani tam: „Po válce mne vzali do Tatrovky, rok jsem dělal u prkna na konstrukci vagónů, pak jednatřicet let na stejném místě, na jedné židli v dokumentačním (studijním) oddělení … Po roce 1948 jsem se přes filatelii seznámil s jedním chlapíkem ze Strojexportu a ten mi nabízel: ,Ty když umíš výborně anglicky a německy, tak pojď do Strojexportu, udělají z tebe delegáta.‘ Já mu na to povídám: ,Víš já byl za války v armádě v Anglii.‘ On na to: ,Hm, tak to je blbý, ale mohl by si dělat korespondenci.‘ ,Ale já mám příbuzné v Americe.‘ ,Tak to ne, to je fakt blbý.‘ Kdo měl příbuzný v Americe, ten byl u nás špiónem. Tak jsem měl v kádrových materiálech poznámku: Není kádrová rezerva. Nemohl jsem dělat vedoucího, který měl pod sebou pět lidí.“

Vztah k Němcům

Když je Leo Kohn dotázán na svůj vztah k Němcům tak se mu vybaví nedokončené odškodnění obětí holocaustu, které se nevztahuje na pozůstalé obětí. „Od té doby byly různé akce. Asi třikrát jsem žádal odškodnění. Teď nedávno probíhala akce, která se ale týkala těch totálně nasazených nebo těch, co byli v koncentračním táboře. Na pozůstalé nic nezbylo. Nám napsali akorát, že se nás to netýká, nenapsali ani, že jim je to líto, že se omlouvají. To jsme od Němců nedostali. To bych chtěl podotknout.“

Nicméně k Němcům už žádnou zášť necítí: „Jestli jsem cítil k Němcům nenávist?  No po válce jsem je neměl rád. […] Pak jsem viděl, že všichni nebyli takoví. Z počátku, když jsem viděl nějakého němčoura, tak jsem si říkal, jestli to není nějaký esesák. To časem vypršelo. Dnes už nic. Myslím, že dnes je to už jiná generace.“