Milan Kolář

* 1933  †︎ 2015

  • „Já jsem třeba jako desetiletý, nutně, bez řeči a bez odvolání nutně musel nastoupit a byl jsem zapsán do Hitlerjugend. Jo. To mně potom někteří zazlívali, že jsem to říkal, že jsem musel být v Hitlerjugend, nebo že jsem byl v Hitlerjugend. ,No jak to, toto.‘ A jedno s druhým. No říkám: ,Tam se tě nikdo neptal.‘ Tam byls deset roků. Vedené desetiletí jsi přišel na obec, tam seděl nějakej ten pohlavár těch, pro tu mládež. Zapsal a řekl: ,Ty budeš chodit do toho a do toho oddílu, Váš vedoucí bude ten a ten. A máte tu službu třeba ve čtvrtek od pěti do sedmi nebo podobně.‘ A tam nás samozřejmě učili – v prvé řadě pochodovat, střílet ze vzduchovky, hrát různé bojové hry. Já si vzpomínám, že jsem v té době už hrál na harmoniku a ten můj vedoucí mi tenkrát řekl: ,Ty hraješ na harmoniku, tak do příští hodiny, budeme se učit pochodovat, tak budeš hrát na harmoniku!‘ A to probíhalo na školním dvoře, to pochodování, já jsem seděl na švédské lávce, a protože jsem neuměl žádné německé, ale jenom české, tak jsem jim hrál Kolíne, Kolíne. A Hitlerjugend se učil pochodovat na Kolíne, Kolíne, Kmochův pochod. No a tož pochopitelně, kdyby ta okupace trvala déle... Oni měli tu propagandu tak propracovanou, že já jsem se kolikrát doma přel, zejména ze začátku: ,A mami, to tak není, ve škole nám to říkali tak a tak.‘ No ale pochopitelně mi to rodiče vysvětlili. Nakonec jsem tedy dával i pozor, když otec skrytý pod nějakou látkou poslouchal tehdy Moskvu nebo Londýn. Věděl jsem jako děcko, že to poslouchal a že já to nesmím zradit.“

  • „A jak jsme na Vánoce roznášeli po jednotlivých odděleních balíky, tak jsme šli taky přes ten dvůr a tam byl vyhozený takový malý vánoční stromeček, nějaký křivý. A ten bachař, asi taky trošku útlocitný, říkal: ,Chcete ho? Tak si ho vemte.‘ Tak jsme ho vzali, donesli jsme ho na celu a dělali jsme si Vánoce. Protože já nevím, jak pro ty ostatní, ale pro mě to byly první Vánoce mimo domov. No něco šíleného. Vánoční nálada a tak dále... A jak jsem dostal ten balík a to, v čem to bylo zabalené, tak do toho jsme zabalili kousky uhlí, stromeček jsme si ozdobili, svíčky nebyly. A začali jsme, já jsem se s nima rozdělil a všichni jsme jako jedli a teď vzpomínali všichni Vánoce a někdo začal zpívat koledy, všichni naměkko. A najednou se ozvalo: ,Zavřete rypáky nebo to špatně dopadne!‘ To bachaři, co měli službu, asi nasraní, že mají o Vánocích službu, tak na nás řvali. Tak jsme teda ztichli. No nevím, protože na nás tloukli ze dvora, my jsme měli okno do dvora, kde jsme potom chodili každý den nějaké ty kolečka. Tak na nás zabouchali, že máme být potichu. Tak jsme byli chvilku potichu a říkáme si, no však jsou Vánoce a tak dále. Tak jsme zpívali zase dál a pak jsme neznali už koledy, tak jsme zpívali cokoliv a ten tam vzpomněl Ach synku, synku a takové ty písničky. To se zpívalo potichu, a najednou zarachotil v zámku klíč, nejdřív v tom visacím. Oni to odemkli, protože jsme byli už po takzvané uzávěrce. ,Tak vy neumíte poslouchat?!‘ Dva bachaři. Jo, jeden se jmenoval, nevím, jestli to byla přezdívka nebo ne, Čech, a druhý Kladivo. Jestli ten Čech byl Čech a Kladivo Kladivo, to já fakt nevím. A vyhnali nás na chodbu, my už jsme byli připravení, to znamená, že jsme seděli v košilách a svetru, protože byla zima, od pěti hodin se netopilo. Tak nás vyhodili ven, to byla cela, pak kousek chodby a vpravo se to tak lomilo. A vyhnali nás za roh, a jak nás vyháněli ven, tak: ,Vy si nedáte poradit!‘ A jak nás vyháněli ven, já jsem seděl až u okna, tak na mně byla řada jako na posledním a viděl jsem, že ten jeden u cely měl svazek klíčů, s univerzálním velikým, tak nás s tím píchal do žeber a ten druhý to fackoval. A já, protože jsem šel poslední, tak jsem vyčíhl toho druhého, tak jsem dostal jenom do žeber a tu facku jsem nedostal.“

  • „A já jsem zašel k nim (do třídy, kde měla proběhnout krajská inspekce, pozn. ed.), hned když mi to, tak řekl a říkám: ,Šup, do hudebky a tam se uklidněte, protože na Vás záleží, jestli budu zítra učit nebo ne.‘ – ,A co?‘ Říkám: ,Vy rozhodujete, když mně to zkazíte, tak zítra už mě tu neuvidíte.‘ A oni na to: ,To bysme se na to podívali.‘ Bezvadná třída, a dopadlo to tak, že jsem jim řekl: ,No děti, tak dneska to uděláme poněkud jinak. Lucko, zavři oči a otevři zpěvník. Ano, zavři oči a otevři zpěvník! Na které stránce jsi ho otevřela? Sedmdesát šest. Co je tam za písničku? Najděte si ji.‘ Aby viděl, že učím bez přípravy... Tak jsem jim tam udělal takovou hodinu, sám jsem se sobě divil. No děcka mně zobaly z ruky, ty znaly všechno. Předznamenání, v jakém taktu to máme zpívat, proč to máme zpívat a jedno s druhým. Esi je to mollové nebo durové a tak dále. To ty děcka za ty tři roky všecko ovládaly. No tak říkám, že se rozezpíváme a jedno s druhým. A děcka teda byly napnuté, když jsem se na něco zeptal, tak les rukou a tak. Byla to nádherná hodina, samotnému se mně líbila. A vyšlo mně to... Říkám: ,Tak děti, zopakujeme si písničku, co jsme se naučili.‘ A to začalo tím, co to je za písničku, v jakém je taktu, v jaké je stupnici. A není to mollové? Ne, to by muselo být... No zkrátka bezvadná hodina. Rozebrali si nástroje, doprovázeli jsme se...Vytleskávali jsme noty, osminové, čtvrťové a tak dále. Bezvadně. A on byl ten inspektor... No jak jsme vycházeli ven, tak mě chytil kolem krku a říká mi: ,Jezdím po školách hodně, hodně. Ale tak pěknou hodinu už jsem dlouho neviděl. Nic nepodepisuj. Nic nepodepisuj. Já když jsem Tě viděl stát na té chodbě, říkal jsem si: Co je to za bzinku? Co je to za bzinku? A jak sedls za ten klavír, tak tys tam o patnáct centimetrů vyrostl a děcka Ti zobaly z ruky.‘ Sám mně řekl, nic nepodepisuj, tak jsem nic nepodepsal a tím pádem jsem tam zůstal.“

  • Full recordings
  • 1

    Valtice, 29.01.2014

    (audio)
    duration: 03:32:07
Full recordings are available only for logged users.

Zatkli mě, když jsme šli s orchestrem hrát na oslavu Stalinových narozenin

skenovat0009.jpg (historic)
Milan Kolář
photo: Jakub Konečný

Milan Kolář se narodil ve Valticích roku 1933. Jeho otec byl švec, matka byla v domácnosti. Kolářovi zůstali jako jedna z mála českých rodin v původně rakouských Valticích i po roce 1938. Milan navštěvoval německé školy a byl také členem Hitlerjugend. Ve Valticích prožil celou válku, osvobození, odsun Němců i dosídlování. Po válce nastoupil na gymnázium do Břeclavi. Na podzim roku 1948 jej dva mladíci z Brna požádali, zda by jim nepomohl překročit ve Valticích státní hranici. Pamětník jejich přání vyhověl, ale chlapci se po krátké době vrátili do Československa. Milan byl zatčen a padesát dní vězněn v Brně. Ve vězení oslavil své patnácté narozeniny, Štědrý den i Silvestr. Po propuštění vystudoval pedagogickou fakultu v Brně a vyučoval v pohraničních vesnicích, než získal stálé místo na škole ve Valticích. Na počátku normalizace vyvolával konflikty na okresních schůzích strany, což jej málem stálo místo. Po celou dobu svého působení ve školství zakládal ochotnická divadla, pěvecké kroužky a sbory, čímž zásadním způsobem přispěl k rozvoji kultury ve Valticích a okolí. Zemřel 24. července 2015 ve Valticích.