"Pak jsem se s ním jednou osobně ještě před revolucí setkala na narozeninách u kolegy Mirka Dlouhého. Přijela jsem z nějakého zájezdu, zastavila jsem se u nich doma v bytě a tam byl mimo jiné lidi taky Václav Havel. Tak jsme si tam chvilku povídali a tak, ale protože jsem tam měla auto, tak jsem si nemohla dát ani dvojku vína. Jela jsem na Malou Stranu, to jsme bydleli ještě na Malé Straně, a Václav Havel se mě zeptal, jestli bych ho odvezla na nábřeží, kde bydleli. Řekla jsem, že ano, že to mám po cestě na Malou Stranu. Vím, že jsem ho svezla. Rozloučili jsme se, on byl velice srdečný. Pak s ním mám úžasný zážitek, právě po tomhle setkání, kdy se rozhodl, že mně na to Tržiště 12, kde jsme bydleli… A tam je průchod k Rubínu, ale měli jsme tam všichni, co jsme bydleli v tom domě, poštovní schránky. A on mně slíbil, že mně tam dá nějaké svoje knížky, které byly v samizdatu. A pak mi to vyprávěl při nějaké příležitosti. Na Tržišti je americká ambasáda, že tam hlídkovali esenbáci, takže vlastně se musel skrýt a pak, že to tam hodil a taky zase tajně se musel vytratit, když nedávali pozor. Takže to bylo takové dobrodružné strašně."
"To jsme bydleli v Holešovicích v ulici Na Maninách a zhruba ve čtyři ráno zvonil zvonek u dveří a to byl soused odnaproti. Měla jsem to z pokoje nejblíž k těm dveřím a soused říkal: ‚Otevřete si okno. Obsadili nás Rusáci.‘ Tak jsem otevřela okno a to byl sled letadel, jedno za druhým, to hučelo. A vzpomínám si, že jsem byla domluvená s mým budoucím manželem Jirkou Ornestem, protože kluci byli na nějakém vojenském výcviku u Mariánských Lázní, že mně slíbil, že si můžu k nim na Vinohrady do Přemyslovské dojít pro kolo, které chtěl můj bratr. Strašně toužil mít kolo a Jirka už na něm nejezdil, tak řekl, ať si tam pro to dojdu a přivezu to bráchovi do Holešovic. To jsem se skutečně teda vydala po té Praze. Prakticky nejezdily tramvaje, dostala jsem se někam k Václaváku do Jindřišské. Pak jsem šla pěšky nahoru na Vinohrady a teď jsem šla kolem rozhlasu, kolem Muzea. Tam všude tanky stály. Teďko lidi se snažili na ně mluvit. Bylo to strašné. Měl jste pocit, že jste v nějakém filmovém scénáři, že to je scéna z filmu. Bylo to neuvěřitelné, ale ty kulky na tom Muzeu vám zase říkaly: ‚Ne, to je realita.‘ To byly doopravdické střely. ‚To není žádná legrace, to není žádný biják.‘ Skutečně jsem to kolo dovezla do těch Holešovic, ale zase jsem se vracela tou Vinohradskou. Bylo to teda hrozně depresivní."
"Potom, když jsme se školou začali jezdit na brigády, což bylo tak od osmé třídy nahoru, a potom na střední škole, tak jste viděl to zdevastované pohraničí. Jezdilo se do vesnic, kde byly prázdné domy, nebo polovybrakované, takže to bylo hodně depresivní, smutné… Člověk jako mladý o tom tak neuvažoval. Věděli jsme, že tam byly Sudety, že to jsou Sudety, nebo takovou povrchní historii, ale prakticky o tom odsunu se ve škole v dějepisu neučilo, nemluvilo. To až skutečně daleko později, koncem šedesátých let, se tohle téma vytáhlo na chvíli. A je to bolavá rána dodneška, jak se k tomu staví někteří politici a tak dále. Že s tím znova operují, zastrašují, je to dodneška živé. Byly to bramborové brigády, jahodové, potom na chmel jsme jezdili, ale na chmel se jezdilo trošku jinam než do pohraničí. Nejvíc si to člověk mapoval právě při těchto cestách na brigády, protože se nejezdilo do žádných atraktivních lokací, ale do těch opuštěných."
Daniela Kolářová se narodila 21. září 1946 v Chebu. Vyrůstala v Karlových Varech, kde maminka mimo jiné pracovala v účtárně divadla. V Karlových Varech poprvé stála na divadelních prknech v inscenaci pohádky Císařovy nové šaty. Okolí Karlových Varů s opuštěnými a rozpadajícími se domy, jež v blízkých obcích utvářely kolorit poválečného pohraničí, ji velmi poznamenaly. Na karlovarské střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) hrála ve studentském divadle malých forem (nejdříve pojmenovaném Štycháček, později Kapsa). Tehdy převládlo rozhodnutí věnovat se divadlu nad původním úmyslem studovat na Institutu tělesné výchovy a sportu. V roce 1968 absolvovala herectví na pražské DAMU. Během studií se seznámila se svým budoucím manželem Jiřím Ornestem. Roku 1968 nastoupila do prvního angažmá v Divadle S. K. Neumanna. V roce 1971 se stala členkou Divadla na Vinohradech, kde setrvala až do roku 2015 a nastudovala tu řadu divadelních rolí ve významných inscenacích (např. Loupežník, Hamlet, Komu zvoní hrana, Věc Makropulos…). Mnoho rozmanitých postav vytvořila i před filmovými a televizními kamerami (např. Noc na Karlštejně, Na samotě u lesa, Léto s Kovbojem, Vratné lahve, Kawasakiho růže; v televizi pak např. Sňatky z rozumu, Taková normální rodinka, Nemocnice na kraji města, Synové a dcery Jakuba skláře, Zlá krev, Na lavici obžalovaných justice, PF 77 či Život a doba soudce A. K.). V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady za Občanské fórum, posléze za Občanské hnutí. Je držitelkou Ceny Alfréda Radoka a Českého lva. Stále hostuje v několika pražských divadlech. Z manželství s Jiřím Ornestem má syny Šimona a Matěje.
