„Je to sice divné, ale nejvíce jsem se bál v roce 1944 při největším náletu na Brno. My jsme se školou šli do Scaly do kina na program a v polovině promítání kina ‚Děvčica z Beskyd‘ spadla železná okénka, rožlo se světlo a někdo začal křičet: ‚Poplach!‘. Tak učitelky nás začaly hnedka sbírat a zatáhly nás do sklepa k minoritům. Tam jsme prožíval nálet. To bylo strašný, to byl snad největší nálet na Brno. Podlaha se chvěla, omítka padala svrchu, světla blikala, holky řvaly, učitelky je utěšovaly a potřebovaly to samé. No bylo to hrozný.“
„A ten den byl také nálet na Nejvyšší soud v Brně, tam se tehdy říkalo Kapitol, naproti divadlu na Malinovském náměstí. Díky tomu, že můj strýc byl pěkný rošťák, ale člověk, který měl při náletech službu – žlutou pásku – a musel všechny hnát do sklepa za Nejvyšší soud. Tak jednu chvíli se mu zdálo, asi po dvou hodinách, že je konec náletu. Vyšel ven, pozoroval, a najednou viděl letadlo, které letělo přímo proti němu a vypustilo bombu. Utíkal dolů do sklepa všechny varovat. Otevřel dveře, jenomže v ten okamžik bomba opravdu do sklepa vletěla, dveře mu přerazily nos. Takže krvácel a odhodila ho krátkou chodbičkou dozadu. Dík tomu, že byl trochu neukázněn, si zachránil život. Všichni ostatní byli zasypáni. Takže katastrofa.“
„Tam byl jeden kluk, který po dvou hodinách náletu, ale opravdu krutého náletu, začal vykládat: ‚Ale Američani mají takovou bombu, která prolítne domy, všechno boří, zapaluje a zní to asi tak: Uííííí.‘ Přestal, a já jsem ten zvuk slyšel pořád. To bylo hrozný. Říkal jsem, to je určitě bomba. Nebyla. Byla to siréna, jako konec náletu. Strašně jsem se bál, že je to ta bomba, tak mě kluci nakonec vytáhli z ‚Minoret‘ na ulici. A tam byla katastrofa, přímo střed Brna.“
Ladislav Kolbaba se narodil dne 8. června 1932 v Brně, kde prožil i průběh druhé světové války a bombardování města. Po ukončení školní docházky se začal učit prodavačem elektro. Učení však nedokončil a nastoupil na brigádu do Karviné, kde pracoval jako horník v dolech. Poté vystřídal mnoho profesí – řidič autobusu i trolejbusu, učitel autoškoly, prodavač kosmetiky, skladník, vyhazovač i topič. Procestoval několik zemí a věnoval se rýžování zlata. Působil jako učitel rýžování zlata, dopisovatel, fotograf. Své vzpomínky na chlapecká léta popsal v knížce Nás bylo šest. O svém putování za zlatem napsal knihy: Zrození zlatokopa, Sedm tisíc km v osmi a Sedm tisíc km sám. Je držitelem titulu „mistr světa v rýžování zlata“ udělený v Polsku z roku 2000. Syn Jiří je známým cestovatelem. Pamětník v době natáčení (2017) žil v Brně, angažoval se v politickém hnutí ANO.
