The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Felix Kolmer (* 1922  †︎ 2022)

• narozen 3. května 1922 v Praze v rodině italského legionáře a obchodníka s elektrotechnikou

• celý život byl nadšeným skautem

• dne 24. 11. 1941 jako člen tzv. Aufbaukommanda transportován do Terezína, pracoval při zakládání ghetta

• byl svědkem hrůz v Malé pevnosti

• byl členem terezínského podzemního hnutí

• dne 16. 10. 1944 byl transportován do Osvětimi

• šťastnou náhodou se dostal do pracovního tábora Friedland

• po válce se stal světově uznávanou kapacitou v oboru akustiky, působí jako pedagog a hojně publikuje

• významně se angažuje v procesu odškodňování obětí nacistického teroru

• je držitelem několika vyznamenání a ocenění

• zemřel 5. srpna 2022

Felix Kolmer se narodil 3. května 1922 v Italské ulici v Praze ve vlastenecké rodině. Jeho otec, italský legionář, byl elektroinženýrem a pracoval ve firmě Eta. Později si otevřel vlastní obchod s elektrotechnikou. Když však bylo Felixovi deset let, otec zemřel. Obchod poté vedla matka, během krize však zkrachoval. Felixovým poručníkem se stal strýc žijící v Rakousku, a Felix tak obvykle trávil prázdniny a Vánoce ve Vídni nebo v Alpách.

„12. 3. 1938 bylo Rakousko obsazeno německými vojsky. Více než devadesát procent obyvatel to uvítalo. Moji příbuzní utekli. Všichni měli československé státní občanství. Tušili, že to není konec. Podařilo se jim dostat do USA. Nejdříve strýc, protože byl ruský legionář a byl v nějaké americké kartotéce tajných nebo vojenských služeb, že byl ,Contact Man´ při evakuacích ve Vladivostoku v roce 1918–1920. Odjel do Holandska, tam šel na americkou ambasádu a druhý den měl vízum do Ameriky. Protože byl na té správné listině.“

„Heil Hitler piráti!“

Celý Felixův život v tom nejlepším smyslu slova poznamenal skauting. S ním má krom vzpomínek na boje o přechody potoků a stylizaci do aktérů občanské války ve Španělsku spojenu i zvláštní tragikomickou příhodu. Součástí kroje jejich oddílu byl černý pirátský šátek s lebkou. Když však v roce 1939 jednou procházeli v těchto krojích Plzní, esesáci je zdravili „Heil Hitler“. Okamžitě tento doplněk kroje opustili. 

V roce 1940 byl skauting zakázán. „Už jsme měli postavený tábor a přišel četník a řekl: ,Do čtyřiadvaceti hodin musíte zmizet. Skaut je rozpuštěn.´ Tak jsme tábor zlikvidovali. Uložili jsme to, všechny podsady a všechno, co jsme měli, ve stodole u nějakého sedláka v obci Čilá. Po válce nám to zase vydal.“

Truhlářský učeň

Felix vychodil reálku a v červnu 1940 maturoval. Protože od září už Židé nesměli do škol a směli pracovat pouze manuálně, nastoupil do učení k truhláři. Vyučit už se ale nestihl... Místo toho začal nosit žlutou hvězdu na šatech a rodina musela odevzdat majetek. Někteří kamarádi ho na ulici přestali poznávat. Netušil, že to vše je jen začátek. Že se budují ghetta a chystá se „konečné řešení židovské otázky“.

„Mexiko“

Nacistické představy o osudu Čechů nevypadaly o mnoho povzbudivěji. „Hitler vycházel z toho, že Čechy a Morava jsou součástí Říše římské a ta byla ,národa německého´. Bylo tedy naplánováno, že Češi odtud zmizí. Plán K. H. Franka a Heydricha byl, že třetina Čechů bude germanizována, druhá vystěhována na Sibiř a třetí vyhlazena v Auschwitz II – Birkenau. V době, kdy jsem byl v Auschwitz, už se stavěl tábor pro Čechy. Auschwitz měl tři velké tábory: Auschwitz I – základní tábor, Auschwitz II – Birkenau (vyhlazovací tábor) a Auschwitz III – Monowice, tam vězni pracovali v továrně, která tam byla postavena. A v době, kdy jsem já byl v Auschwitz, už se stavěl tábor B3. Protože tam byl při té stavbě velký nepořádek a my jsme si mysleli, že v Mexiku je nepořádek, tak jsme tomu říkali ,Mexiko´. A to bylo připravováno pro Čechy. Po skončení války měli být první na řadě. Poláků bylo moc a Rusů ještě víc, to by trvalo dlouho. Ale Čechů tolik nebylo, to by bývalo šlo hrozně rychle. Takže takhle byl predestinován osud českého národa.“

„RU“

V roce 1939, několik měsíců po vstupu německých vojsk do Prahy, museli být pražští Židé soustředěni na Starém Městě. Felix se tedy stěhoval z Vinohrad k babičce do Dlouhé ulice. Když potom přišel do Prahy nový protektor Heydrich, jedním z jeho prvních kroků bylo vybrat místo, kde budou koncentrováni Židé z protektorátu, později někteří Židé z Německa a Rakouska, z Nizozemí, Dánska, Maďarska, Slovenska a malé skupinky Židů z ostatních států obsazené Evropy. Už v roce 1939 byl vytvořen soupis všech Židů protektorátu Čechy a Morava. Že to bude znamenat transporty a s nimi spojené hrůzy, však netušili.

Židé byli podrobeni řadě represálií, od odevzdávání majetku a domácích zvířat po nejrůznější zákazy, jako zákaz návštěv kulturních zařízení nebo vstupu na některá místa v Praze. Vše mělo statut politického nařízení a i při nepatrném a banálním porušení některého z těchto zákazů nebo nařízení se dotyčný stal politickým vězněm a hrozil mu i Mauthausen nebo terezínská Malá pevnost, což pro Židy znamenalo téměř jistou smrt. „A na Malé pevnosti Židé neumírali normálním způsobem. Ti byli masakrováni. Byli umučeni k smrti. Celkem Malou pevností prošlo patnáct set židovských politických vězňů. Z nich pět set bylo utýráno k smrti. A těch dalších tisíc, kteří přežili, šlo nejbližším transportem do nějakého vyhlazovacího tábora, s poznámkou ,RU (Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí)´. Po válce se jich vrátilo dvacet. Nic z toho jsme ale tenkrát netušili.“

Felix Kolmer v té době se skauty sjížděl Lužnici a Vltavu. „V noci nás četník legitimoval. Viděl, že mám v legitimaci J. Ani ale nemrkl a odešel. Byl to slušný člověk.“

Mnoho Židů se pokusilo o útěk. Řadu z nich však nacisté pomocí provokací (např. nabídkou údajného zprostředkování útěku) zatkli. Takový byl i osud Felixova tchána. Během čtrnácti dnů potom zemřel v Mauthausenu.

Terezín

Pak přišly první transporty. Do Lodže, do Minska… A do Terezína. Hned tím prvním, 24. 11. 1941, jako člen tzv. Aufbaukommanda¹⁾ odjel i Felix Kolmer. „To bylo 342 mladých kluků mezi osmnácti a dvaadvaceti lety. Plus někteří starší, kteří tam byli posláni, aby ustavili vedení tábora. My jsme tam šli, protože jsme byli mladí a téměř všichni jsme uměli nějaké řemeslo. My jediní jsme byli zatčeni zvláštním způsobem. Dostali jsme povolávací lístky od pražské židovské obce, že se máme dostavit 24. 11. v pět hodin ráno na Hybernské (dnešní Masarykovo) nádraží. Tak jsme se tam shromáždili. Každý měl na sobě nějaký ruksak, jídlo na tři dny, jak nám bylo předepsáno. Mysleli jsme, že jedeme na nějakou práci a na víkend pojedeme zpátky do Prahy. Přišli ale četníci, nakonec i esesáci a tzv. SchuPo (Schutzpolizei)²⁾, kteří nás obklopili, byli jsme zatčeni a naloženi do vagonů. Netušili jsme, kam jedeme.“

Byly to Bohušovice. Nakonec šli ještě tři kilometry pěšky do Terezína, do Sudetských kasáren. Jejich úkolem bylo evakuovat civilní obyvatelstvo z Terezína a přestavět město na koncentrační tábor. Potom se Felix dostal do oddílu, který rozvážel potraviny z centrálního skladu do kuchyní. Dvakrát týdně byl eskortován do Malé pevnosti, kde pracoval jako truhlář nebo tesař. „Ten esesák stál celý den při mně. Byl to můj osobní strážce. Hlídal, abych nepřišel do styku s vězni. Ale mně stačilo to, co jsem viděl. To nelidské týrání. Viděl jsem Židy s přeraženýma rukama, které esesáci bičem nutili pracovat. To samozřejmě nešlo. Čili to bičování pokračovalo, až toho člověka ubili.“

V prosinci 1941 přišly do Terezína Felixova maminka s babičkou. Maminka však během dvou dnů zemřela na encefalitidu.

Členové prvního terezínského transportu měli možnost zapsat si do osobní karty blízké osoby, které chtěli ochránit před dalším transportem. Felix tam kromě maminky a babičky zapsal také dívku, kterou znal od čtyř let a se kterou se nakonec přímo v Terezíně oženil. A ještě její matku. Tu však nezachránil. Odjela transportem do Osvětimi a zemřela v plynové komoře při tamní největší hromadné popravě Židů. Manželé Kolmerovi byli svoji nakonec vlastně třikrát. Terezínský sňatek museli nejdříve úředně stvrdit v roce 1945 v Praze, v roce 1948 byl ale nakonec uznán i ten původní.

Felix byl i členem terezínského podzemního hnutí. Jeho úkolem bylo nalézt některou z podzemních chodeb vedoucích ven z Terezína, o jejichž existenci se vědělo. Asi po půl roce jeden takový východ skutečně našel. Dvakrát z Terezína zmizel, vždy se ale ještě před počítáním vrátil.

Změna taktiky

Němci se ovšem začali obávat možnosti nějaké vzpoury, změnili taktiku a do Osvětimi nakonec odešlo i 18 000 mladých lidí. Mezi nimi 16. 10. 1944 i Felix Kolmer. Většina z nich nepřežila.

„Velkou pevností prošlo 135 tisíc vězňů, z toho 35 tisíc zemřelo přímo tam. Dalších 87 tisíc bylo transportováno do některého vyhlazovacího tábora. Z těch nezemřelo jen tři tisíce sto. A já jsem dílem náhody jedním z nich.“

Osvětim

Příjezdem do Osvětimi byli vlastně odsouzeni k smrti. Nebyli už ani tetováni, ani zapsáni v kartotéce. „My jsem přišli do Osvětimi jako transport 1 500 lidí. Druhý den nás bylo 250. První den, po první selekci, poslal známý SS lékař doktor Mengele 1250 lidí do plynu. S úsměvem, v klidu, zdvořilým pokynem je poslal na smrt. Já jsem první dvě hodiny v Osvětimi vůbec netušil, o co jde. Viděl jsem jen, jak z komínů šlehaly plameny. To jsem si ale říkal ,no tak samozřejmě, tady taky umíraj lidi, tak je spalujou. To je v každém krematoriu.´ O plynových komorách s kapacitou zavraždit osm tisíc lidí denně jsem ale neměl tušení.“

Mozek to nebral

„Příjezd si dobře pamatuji. Začínalo se rozednívat. Na té rampě se pohybovali lidé v trestaneckých šatech. To jsme poprvé viděli trestanecké šaty. Protože ani na Malé pevnosti trestanecké šaty nebyly. Tam byly staré francouzské uniformy. Jeden člověk ke mně přistoupil a řekl mi: ,Odtud není úniku. Odtud můžeš uniknout jedině támhletím komínem.´ Myslel jsem si, že nemá všech pět pohromadě. Nechápal jsem, kde jsem. Mozek to vůbec nebral. Potom jsem viděl, že na jednu stranu jdou v pětistupech děti a staří lidé. To byli už lidé nad 42 let. A to jsem pochopil, že ti jdou zřejmě na smrt. Ale plynové komory mi ještě nic neříkaly.“

Přežít příští minutu

„V Auschwitz bylo v noci světlo jako ve dne. Od plamenů šlehajících z pěti krematorií. Nad celým táborem byla taková nasládlá vůně, nebo lépe řečeno smrad. Smrad lidských těl pálících se v padesáti pecích. Krematoria stála přímo vedle pěti plynových komor. Ty měly kapacitu denně zabít osm tisíc lidí. Ve všech osvětimských táborech ale denně umíralo průměrně asi 12 tisíc lidí. Ty zbylé čtyři tisíce byly buď umučeny k smrti nebo, když nebyli schopni dále pracovat, se velmi často přímo na pracovišti museli předklonit a jejich páteř byla esesákem nebo kápem zlomena železnou tyčí nebo nějakým klackem. Tam jsme měli jedinou myšlenku. Abychom přežili příští minutu, příští hodinu, možná příští den. A snad, při velkém štěstí týden. Ale dál jsme myslet nemohli.“

„Já jsem si řekl: ,Jsem trochu silnější než většina ostatních, vytrénován skautingem, tak to musím přežít  a snad budu moci někomu pomoct, když to bude potřebovat.‘ To byla myšlenka, která mi trochu pomohla. Kdo měl nějaký cíl, který prospěl někomu jinému, měl větší sílu k přežití než ten, kdo si žádný takový cíl nedal.“

Neplánovaný útěk

Felix Kolmer byl nakonec určen pro práci v sirných dolech, v jednom z pobočných osvětimských táborů. Ten měl pověst tábora, ze kterého není návratu. Jednou v noci byli nahnáni na rampu a z ní do dobytčáků. Ve vedlejším vagonu uviděl bývalé spoluvězně z Terezína a podařilo se mu k nim z jeho vagonu přeběhnout. Tím unikl, aniž by si to v tu chvíli uvědomoval, z oblasti Auschwitz. Dostal se do oblasti dalšího velkého koncentráku Gross Rosen – do tábora Friedland. To byl tábor, kde se dalo přežít. Žádná idyla se ale samozřejmě nekonala. Byl tam především hrozný hlad.

„Když už byl hlad tak veliký, že lidé zmírali přímo při práci, vzal velitel tábora několik vězňů a jeli čtyřicet kilometrů na frontu. Tam vykopávali zakopané vnitřnosti padlých koní a ty přivezli do tábora. Vysypali je, aby se vyčistily a daly v kuchyni vařit, aby ta polívka měla v sobě alespoň trošku tuku. A my jsme se vrhli na ty syrový střeva, kde vevnitř ještě byly výkaly těch koní, a okusovali jsme ten tuk. Když je hlad, člověk udělá všechno, aby měl jedno sousto.“

Nejkrásnější symfonie

Od první minuty 9. května 1945 byl mír. Němci i Sověti však bojovali dál a v noci z 9. na 10. května Sověti vybombardovali elektrárnu, která mimo jiné zásobovala proudem plot tábora. Když vězni viděli, že zhasla světla, dvě stě z celkových šesti set uteklo. Felix mezi nimi. V Československu byla Schörnerova armáda, utíkali tedy směrem do Německa. Čtyřicet kilometrů od tábora právě stála sovětsko-německá fronta. Denně slyšeli výbuchy z děl. Felix Kolmer vzpomíná „Pro nás to ovšem byla ta nejkrásnější symfonie, symfonie přicházející svobody.“ Přešli krkonošské údolí a dostali se k Rudé armádě. Ta druhý den prolomila frontu a vrátili se s ní zpět do Friedlandu.

Konečně domů

A konečně se mohli vydat domů. Cestou při boji o choceňské nádraží Felix ještě na poslední chvíli málem přišel o život. Nakonec se ale dostal do Prahy, kde se šťastně shledal se svou ženou, která se vrátila z Terezína.  

První jeho cesta po návratu vedla za skauty do Krkonošské ulice. Tam se setkal s Janem Špálou, se kterým byl několik let v oddíle. Jeho otec, malíř Václav Špála, uspořádal ve své vile na Ořechovce na jeho počest večírek. „A já tam byl ve vypůjčeném obleku, padesát kilo váhy, koncentráčnický sestřih, část hlavy dohola, část zarostlou,“ vzpomíná dnes s úsměvem profesor Kolmer.

Profesor akustiky a života

Vlivem otce se Felix odmalička zajímal o elektrotechniku a od dětství se chtěl stát elektroinženýrem. Protižidovské represe z něho však nejprve udělaly truhlářského učně, potom ho poslaly do koncentráku. Po válce začal navštěvovat odborné kurzy a nakonec nastoupil na elektrotechnickou a strojní fakultu. V roce 1949 složil státnici a dostal práci ve Výzkumném ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky. V roce 1959 udělal kandidaturu a v roce 1965 doktorát věd. Od roku 1962 působil ve výzkumu a přednášel fyziku a akustiku na elektrotechnické fakultě. V roce 1982 získal profesuru a nastoupil na FAMU, kde učí dodnes. Je světovou kapacitou v oboru akustiky a významně se podílel na rozvoji tohoto oboru u nás. Je členem řady českých i mezinárodních odborných institucí, obdržel řadu ocenění jak odborných, tak za svoji neúnavnou práci v procesu odškodňování obětí nacistického teroru. Je autorem nebo spoluautorem mnoha publikací.

Svůj život vidí profesor Kolmer takto: „Měl jsem štěstí na dobré lidi. Nebo si alespoň ty nedobré tolik neuvědomuji. A nejsem podezíravý. Tudíž si o lidech myslím spíš to lepší než to horší. Po letech jsem přišel na to, že je to vlastně moje štěstí.“

¹⁾http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/ak

²⁾ http://cs.wikipedia.org/wiki/Ordnungspolizei

V rámci projektu Příběhy našich sousedů natočili Lidia Denisová, Jan Jansa, Ondřej Pohl, Šimon Sedlák a Magdalena Vršková ze Jiřího z Lobkowic na Praze 3