The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Kolocová (* 1924)

• narodila se 15. prosince 1924 v Mladé Boleslavi

• v létě 1938 byla na handlu v Hodkovicích nad Mohelkou

• přátelila se s neteří Konrada Henleina

• zažila návštěvu Reinharda Heydricha v Mladé Boleslavi

• v roce 1940 nastoupila na dvouletou obchodní školu

• pamětnice bombardování Mladé Boleslavi

• v roce 1944 měla odejít na práci do Německa

• v říjnu 1944 se provdala za Jaroslava Koloce

• v době natáčení (2023) žila v Huti u Jablonce nad Nisou

Jindřiška Kolocová, rozená Pohlová, se narodila 15. prosince 1924 v Mladé Boleslavi. Její tatínek provozoval holičství a maminka byla v domácnosti. V Boleslavi Jindřiška vychodila ekonomku a začala pracovat jako účetní v továrně na dřevěné hračky. V roce 1944 jí hrozilo, že bude, jako všichni vrstevníci narození ve stejný rok jako ona, poslána na totální nasazení do Německa. Nakonec ale odjet nemusela. „To už jsem měla známost s mým mužem budoucím, tak jsme se vzali.“ Jako vdaná byla totiž od této povinnosti osvobozena a mohla zůstat doma.

Z doby války si vybavuje zejména strach z náletů. „Museli jsme do krytu, nikdo nesměl být na ulici. Byla stráž, říkalo se jim Schutzpolizei, ti nás hnali do krytu.“ Náletů se obávala i v den své svatby. „Měli jsme hlavu v pejru, jestli nebude v poledne nálet. Každou sobotu a neděli přiletěly cizí letadla na Škodovku, neházely bomby, ale zaměřovaly.“ Také se jednou stalo, že bomba spadla do zahrádek v blízkosti jejich domu. Naštěstí nevybuchla. „Přišel pyrotechnik a říkal: ‚Kdyby byla vybuchla, tak jste tady všichni zašli.‘“ A Jindřiška vzpomíná také na nálety na Drážďany. „To bylo slyšet až v Boleslavi, v kredenci se mi klepaly skleničky.“

Jinak si ale válečné období nevybavuje nijak dramaticky. O takových surovinách jako kakao nebo ořechy sice nemohla být řeč, ale její rodiče vždycky zvládli jídlo sehnat. „Hlad jsme nikdy neměli. Maminka vždycky vykrmila na Vánoce dvě husy. Tatínek jezdil na kole, na řídítkách měl pšenici a jel do mlýna to vyměnit za mouku, aby maminka mohla upéct třeba vánočku.“

Po válce se Jindřiška radovala z toho, že skončily nálety, ale i z toho, že se uvolnil společenský život. Během války se toho totiž moc nekonalo. „S mým budoucím mužem jsme si říkali, [že půjdeme] do biografu. Samý válečný filmy! To bylo samý mrtvoly, samý střílení, aby nějakej poetickej film, to vůbec nebylo. A byly německý, nadabovaný na česko. Tančit, to bylo zakázaný, protože se uvádělo, že na frontě hynou němečtí vojáci za nás a my budeme tancovat? […] Takže nebylo kam jít, co dělat. Bylo to takový uskřípnutý.“

Z poválečného období a o dvě desetiletí později z pražského jara byla Jindřiška nejdříve nadšená, čekala, že se hodně věcí změní. „Ale pak jsme byli zklamaný, protože jsme si to představovali jinak.“ Nejraději tak vzpomíná na své dětství za první republiky. A dnešním mladým lidem vzkazuje, aby si vážili toho, co mají.