The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Kolocová (* 1924)

• narodila se 15. prosince 1924 v Mladé Boleslavi

• v létě 1938 byla na handlu v Hodkovicích nad Mohelkou

• přátelila se s neteří Konrada Henleina

• zažila návštěvu Reinharda Heydricha v Mladé Boleslavi

• v roce 1940 nastoupila na dvouletou obchodní školu

• pamětnice bombardování Mladé Boleslavi

• v roce 1944 měla odejít na práci do Německa

• v říjnu 1944 se provdala za Jaroslava Koloce

• v době natáčení (2023) žila v Huti u Jablonce nad Nisou

Jako rodačka z Mladé Boleslavi zažila Jindřiška Kolocová ke konci druhé světové války velmi vypjaté chvíle, protože se město kvůli svému průmyslovému významu stávalo čím dál častěji cílem útoků spojeneckých bombardérů.

„Zrovna když jsme s našimi bydleli u soudu, tak udělali nálet na Škodovku, ale asi si to špatně spočítali a místo na Škodovku naházeli bomby tam, co jsme bydleli. Jedna bomba spadla na zahradu do hlíny, ale měli jsme velké štěstí a nevybuchla. To jediné nás zachránilo. Na rohu naší ulice byl jeden dům, který zůstal po náletu úplně zplanýrovaný. Všichni tam zemřeli, děti i rodiče. Sousedi říkali, že jejich těla sbírali po kusech. Ti lidé byli ošklivě potrhaní,“ vzpomíná na děsivé události války pamětnice.

Strach z bombardování ji pronásledoval i ve svatební den v říjnu 1944. „To byly nálety každý den. Svatbu jsem měla narychlo kvůli tomu, abych nemusela do německé třetí říše, a jenom jsem se modlila, aby nebyl nálet, protože býval vždycky v poledne. Jak by to vypadalo, kdyby šli svatebčani rovnou do krytu. Ale naštěstí proběhl ten den nálet mimo Boleslav, takže se nic nedělo, ale byly to ošklivé časy.“

Na sokolský slet jsem nesměla, abych nedělala ostudu

Jindřiška Kolocová, za svobodna Pohlová, se narodila 15. prosince 1924 v Mladé Boleslavi, kde její otec provozoval holičskou a kadeřnickou živnost. Přibližně od pěti let začala pamětnice cvičit v boleslavském Sokole, což ji velmi bavilo.

„Byla jsem zařazená do závodního družstva a jezdili jsme na závody po okolí na takovém valníku, který táhli koně. Nacvičovala jsem také na všesokolský slet v roce 1938, ale na sluníčku jsem často omdlévala, tak jsem nakonec do Prahy nesměla, abych nedělala ostudu,“ vzpomíná na dětství se smíchem Jindřiška Kolocová.

Přátelila jsem se s neteří Konrada Henleina

Místo toho zamířila pamětnice v červenci 1938 do Hodkovic nad Mohelkou na takzvaný handl. Aby si zlepšila zdraví i němčinu, měla strávit celé prázdniny u německé rodiny Ernsta Flanderky, zatímco jejich dcera Marta odešla k rodičům pamětnice do Mladé Boleslavi.

„Byla jsem hubená, dostala jsem černý kašel a nemohla jsem se toho zbavit. Tatínek měl kamaráda z vojny, kterému patřila živnost v Hodkovicích nad Mohelkou. Říkal, že je tu spousta lesů a zdravý vzduch. Pán byl Čech, ale jeho žena Němka, vůbec jí nebylo rozumět. Byli to hodní lidé. Měli starou babičku, která obsluhovala v hospodě a nadávala Němcům do parchantů, když nosili bílé henleinovské podkolenky. Byla to Češka a neměla je ráda,“ vypráví o pobytu v československém pohraničí pamětnice.

Ačkoli se v té době většinově německé oblasti radikalizovaly a panovala zde ostrá protičeská nálada, Jindřiška Kolocová mezi dětmi nevraživost necítila. Naopak si zde našla několik přátel včetně neteře pozdějšího sudetského župního vůdce Konrada Henleina.

„S dětmi jsem mluvila jen německy. Neuměly česky, ale vždycky jsme se nějak rukama nohama domluvili. Nevadilo jim, že jsem Češka. Kamarádila jsem taky s neteří Konrada Henleina, měla krásný kočárek i panenku. Hanka byla z vysoce postavené rodiny, její otec zastával nějaký úřad a chodil do schůzí. Její strýc se později stal v Liberci říšským místodržícím,“ dodává Jindřiška Kolocová.

Marta vstoupila do BdM a začala udávat lidi

Když se situace v československém pohraničí vyostřila, odešla velká část Čechů do vnitrozemí, mezi nimi i rodinný přítel pan Havelka, který míval na náměstí v Hodkovicích nad Mohelkou holičskou živnost. Museli zde nechat veškerý majetek a jak pamětnice vzpomíná, přijeli za nimi do Mladé Boleslavi jenom v tom, co měli na sobě.

„Vyprávěli, že se z Marty Flanderkové stal hajzl první třídy. Začala chodit do nějaké německé školy, hajlovala a chodila do Svazu německých dívek (BdM). Sousedi o ní říkali, že je potvora a udává lidi. Přerušili jsme pak všechny styky, byla to mrcha, ta Marta,“ popisuje změnu charakteru své bývalé kamarádky pamětnice.

Naši vedoucí Sokola nacisté zabili i s celou rodinou

Relativně klidný život v českém vnitrozemí se výrazně změnil až v době, kdy začala na jaře 1939 německá okupace. Jednu z největších změn znamenala pro Jindřišku Kolocovou výuka povinné němčiny. „Dělali jsme si z toho srandu a nebrali jsme to úplně vážně. Měli jsme profesora, to byl čistokrevný Němec. Byl to strašný ras, na němčinu nás týral s výslovností. Byl přísný, ale naučil a pro školu dělal první poslední. Pak jej ale ke konci války zavřeli a prý skončil někde na popravišti.“

Z rozhodnutí zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha došlo v roce 1941 také k zákazu Sokola. Zároveň se v říjnu téhož roku rozpoutala akce, která měla zlikvidovat jeho dosavadní vedení, u kterého se předpokládala odbojová činnost.

„Cvičit jsme chodili i za války, ale ne jako Sokol. V Boleslavi byla vedoucí žen sokolka a bývalá ředitelka ze školy paní Křesadlová. Sebrali ji i s manželem a dětmi, někam odvezli a zamordovali, víc nevím. Byla to velká sokolka a zakládala si na tom,“ dodává Jindřiška Kolocová.

Z celé židovské kolonie se vrátila jen jedna babička

Největšího násilí se však nacisté dopustili na židovském obyvatelstvu. „Boleslav byla před válkou ze tří čtvrtin židovské město. Celé staré město byl jeden krám vedle druhého a vše měli Židé. Když přišel Hitler, obchody jim zavřeli a dostali je němečtí správci, takzvaní Treuhändleři. Látky a podobné zboží ale nebylo, tak to zavřeli,“ popisuje tehdejší praxi pamětnice.

Vrcholem postupného systematického vyčleňování Židů z veřejného života pak byly od podzimu 1941 deportace do koncentračních táborů. Z Boleslavi takto postupně zmizeli všichni Židé. Výjimku dostali pouze ti, kteří žili ve smíšeném manželství.

„Rodiče dřív chodili kupovat látky do židovského krámu k Stucům, kde prodávala taková drobounká židovská babička. Za války byla v Terezíně a ona jediná se vrátila z celé židovské kolonie. Přišla o manžela, dvě děti a celé příbuzenstvo. Byla to taková živelná babka, dožila se pak vysokého věku. O tom, co zažila v koncentráku, ale nechtěla nikdy mluvit,“ vzpomíná Jindřiška Kolocová.

Před naším domem vítali Heydricha

V roce 1941 nebo 1942 se stala pamětnice svědkem toho, jak do Mladé Boleslavi přijel tehdejší zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich.

„Naši bydleli blízko krajského soudu, před kterým byla velká zahrada. Tam vítali Heydricha. Přijelo šest aut a byla tam spousta německých pohlavárů v uniformách. Vzpomínám si, že byl Heydrich velký, urostlý chlap, a hned jak vystoupil z auta, tak hajloval. V Boleslavi byl na návštěvě i s rodinou. Měl moc hezkou paní, takovou drobnou, a dva blonďaté kluky, věkem dost blízko sebe. Odjeli a pak už jsem je neviděla,“ popisuje návštěvu zastupujícího říšského protektora pamětnice.

Jak dále vzpomíná, vyvolal o několik měsíců později útok na Heydricha silné emoce. „Když jej zabili, měli Němci obavy před vzbouřením. Napřed tvrdili, že mu je špatně a jeho smrt přiznali až za několik dní, kdy už to nešlo utajit. To byl smutek! Vím, že kvůli tomu popotahovali jeho lékaře, že zanedbal péči. Heydrich byl velký pohlavár a měl na svědomí hodně lidí.“

Stačilo málo a náš dům byl v troskách

S pokračující válkou začaly od roku 1944 souviset i stále častější nálety na území protektorátu a jeho průmyslové oblasti. Pod palbou spojeneckých letadel se tak pochopitelně ocitla i Mladá Boleslav, kde se nacházel jeden z největších průmyslových závodů.

„Třeba před obědem odhoukali, že je nálet a šli jsme do krytu. V našem baráku byly nádherné klenuté sklepy, ale byla tam hrozná zima. V krytu jsme seděli na lavici třeba hodinu, než odhoukali nálet a šli jsme domů. Odpoledne pak mohl být nálet klidně znova, často to bývalo i několikrát za den,“ vypráví Jindřiška Kolocová.

Jednoho dne přistála bomba i na zahradu domu, kde bydlela pamětnice se svojí rodinou. Měli velké štěstí, protože spadla do hlíny a nevybuchla, což je zachránilo. Pumu pak zneškodnili pyrotechnici.

Měla jsem jít do Německa odklízet trosky po náletech

Po ukončení dvouleté ekonomické školy nastoupila Jindřiška Kolocová do zaměstnání v kanceláři v Hospodářské skupině maloobchod. Tehdy se seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem, který pracoval jako koncipient v nedaleké advokátní kanceláři. V říjnu 1944 se oba mladí lidé po krátké známosti vzali, protože jinak by pamětnice musela nastoupit na povinnou pracovní službu do Německa.

„Jako dvacátý čtvrtý ročník bych musela jít do Německa odklízet trosky po náletu. Vzpomínám si, že tam zahynuly tři moje bývalé spolužačky z ekonomky. Spadl na ně při náletu barák a nenašli z nich ani ostatky. Takže já jsem se nahonem vdala. Moje maminka z toho šílela, že jsme si vzpomněli se svatbou, když není nic k dostání. Všechno bylo na lístky a maminka měla starosti, kde sehnat jídlo a látky na svatbu. Tehdy nám hodně pomohly lístky na cigarety, které tatínek dostával. Byl nekuřák, tak je vyměňoval za jídlo,“ vzpomíná na okolnosti spojené se svatbou pamětnice.

Nedělal se rozdíl mezi dobrými a špatnými Němci

Vytoužený klid však nepřinesl Mladé Boleslavi ani konec války. Protože německá armáda nedodržela podmínky kapitulace, nesetrvala na místě a naopak se snažila dostat do amerického zajetí, zahájila sovětská letadla 9. května 1945 rozsáhlý nálet. Poničila přitom řadu budov a připravila o život přibližně sto padesát civilistů. Odpoledne pak přišla do města Rudá armáda.

„Rusové přijeli od Jičína, měli takové plecháčky a chtěli obyčejnou vodu. Byli celí vyprahlí od sluníčka a zpocení. Napili se a zase jeli pryč. Češi i Němci měli strach, nikdo nevěděl, co se bude dít. Němci se báli odsunu. Na vozíkách pak vozili kufry, měli na nich různé zařízení z domácnosti. Tenkrát se nedělal rozdíl mezi dobrými a špatnými Němci,“ popisuje první dny po osvobození Jindřiška Kolocová.

Po válce žila pamětnice ve společné domácnosti s manželem a tchyní, začala opět chodit cvičit do Sokola a i nadále pracovala v kanceláři. V roce 1952 se manželům narodil syn Jaroslav. Rodina byla podle pamětnice zcela apolitická, což jim usnadnilo život v době komunistického režimu. Po návratu z mateřské dovolené pracovala Jindřiška Kolocová v kanceláři v potravinách Pramen až do roku 1980, kdy odešla do důchodu. V době natáčení (2023) žila společně se svou rodinou v Huti nedaleko Jablonce nad Nisou.