"Ve svých hodinách dějepisu jsem musel dělat nějaké korekce. Když jsme se učili o druhé světové válce, mluvilo se o Normandii a různých bitvách v Tichomoří, a nikdo nemluvil o Východě. A já jsem jim musel připomenout, že Rusové velmi trpěli, že ztratili více než dvacet milionů lidí, že utrpěli stokrát více ztrát než Spojené státy. Takže si zaslouží, abychom se o nich zmínili. Ale je fakt, že jsem měl velké štěstí, protože jsem získal vyvážené vzdělání, takže jsem si tím prošel. Ale musel jsem být také velmi opatrný, protože když jsme přišli [do USA] poprvé v 50. letech, tak tady ještě měli McCarthyho období takového toho podezírání."
"Američané mají problém s komplexními záležitostmi. Máme rádi jednoduchá řešení. Navíc americká zkušenost je velmi odlišná od evropské, což je důležité. Nikdy jsme neměli žádnou světovou válku jako Evropa. Jsme zemí přistěhovalců. Jsme země ve vývoji. Také se domnívám, že antisemitismus ve Spojených státech nemůže nikdy zakořenit. Všiml jsem si jednoho rozdílu mezi americkým a evropským antisemitismem. Evropský antisemitismus má velmi silné intelektuální kořeny, které sahají až k myslitelům jako Gobineau a dalším, stejně jako do francouzské a německé literatury. Ve Spojených státech je to velmi povrchní. Takže hnutí ve Spojených státech nemají dlouhého trvání. To je moje jediná naděje. Teď je tu ještě jeden aspekt, a to je spousta frustrace. Mnoho lidí ve Spojených státech se bude velmi těžko vyrovnávat s transformací země. Viděl jsem to v posledních šedesáti letech. Když jsem sem přišel poprvé, neviděli jste v televizi jediného černocha. Dnes jich vidíte mnoho. Během epidemie většina lékařů, kteří mluvili v televizi, měla blízkovýchodní jména, perská, arabská jména. V Kongresu je mnoho barevných zástupců. Pro mnoho starousedlíků je velmi těžké vyrovnat se s touto změnou."
"To je můj další cíl, který teď mám. Chci začít psát články o svých názorech, což jsem dříve nedělal. Myslím si, že lidé v důchodu mají odpovědnost vyjádřit svůj názor, protože už je nikdo nemůže vyhodit z práce. To jim dává obrovskou svobodu. A já si cením své svobody. Oni mluví o svobodě – já ji rád zažívám. Ale legrační je, že oni nemluví. Všichni sedí v domovech důchodců a čekají na smrt. A to je velmi smutné."
"Moji rodiče se hlavně snažili přežít. Já jsem se taky snažil přežít. Nepamatuji si, že by mi věnovali nějakou velkou pozornost. Skoro si myslím, že jsem se vzdělával sám. Můj učitel měl na mě větší vliv než moji rodiče. Soucítil jsem se svými rodiči, ale nemohl jsem s nimi skutečně komunikovat o velmi důležitých věcech, protože jsme nikdy neměli – zejména v době, kdy jsme byli starší a přijeli jsme do Spojených států – nikdy jsme neměli společný jazyk, který bychom dobře znali. Dorozuměl jsem se německy a umím německy a česky, ale ne tak, abych mohl diskutovat o složitějších myšlenkách. Takže jsme se nikdy nedostali k filozofii, teologii nebo vyšší politice. Byl to v podstatě jen běžný každodenní jazyk. Takže v jistém smyslu to byla taková osamělá existence, ale velmi hrdinská, protože si myslím, že rodiče, aniž by si to uvědomovali, mi dali spoustu svobody. Měl jsem spoustu svobody, a svoboda může být matoucí. Takže i já jsem byl svobodou zmatený. Ale také jsem se díky svobodě učil. A dodnes velmi, velmi povzbuzuji lidi, aby mysleli sami za sebe."
"Moji rodiče byli, co se týče politiky, sociální demokraté. Otec mi vždycky říkal: 'Pokud chceš být komunistou, měl bys strávit nějaký čas v pracovním táboře. Tam ti dají dobré školení.' Vzpomínám si, jak mi vyprávěli, že když byli v lágru... Především, můj otec velmi tvrdě pracoval a díky tomu tam byl dobře zavedený. Přesto si ho několikrát zavolali k člověku z NKVD, který to tam měl na starosti. Většinou v noci. A povídalo se, že jednou poslali mé matce jeho spodní prádlo a řekli: 'To jediné vám po něm zbude.' Nebo přišli a měli na stole položenou pistoli a jídlo a řekli: 'Dobře, jezte,' a chtěli po něm, aby byl v podstatě udavač. A oni odmítli donášet."
Thomas Kolsky se narodil 23. května 1942 v Buzuluku v Sovětském svazu. Jeho otec Maximillian Kornfeld tam dva měsíce předtím vstoupil do 1. československého armádního sboru pod velením Ludvíka Svobody. Za dva roky se k němu připojila i manželka Edita, rozená Stambergerová. Zatímco byla matka v armádě, strávil malý Thomas více než rok v dětském domově, než se ho podařilo dostat na Slovensko a později k příbuzným do Ostravy. Rodina se znovu sjednotila teprve na konci roku 1945. Krátce po únoru 1948 vstoupil otec do židovské vojenské organizace Hagana a odcestoval s manželkou a synem do Izraele, kde rodina strávila následujících deset let, než se v roce 1958 přestěhovala do USA. Thomas Kolsky získal univerzitní vzdělání, které zakončil doktorátem v oboru historie na George Washington University. Mezi lety 1971 až 2015 vyučoval historii a politické vědy na Montgomery County Community College. V roce 2003 získal Lindbackovu cenu za vynikající výuku a v roce 2004 ocenění jako nejlepší profesor roku v Pensylvánii. Je autorem knihy Jews Against Zionism, která vyšla v roce 1990.
Návštěva Prahy v roce 2000. Zleva: Zoe Klusáková-Svobodová (dcera Ludvíka Svobody), Thomas Kolsky, gen. Miroslav Šmoldas, Bedřich a Jiřina Švermová-Kopoldová (dcera Jana Švermy)
Návštěva Prahy v roce 2000. Zleva: Zoe Klusáková-Svobodová (dcera Ludvíka Svobody), Thomas Kolsky, gen. Miroslav Šmoldas, Bedřich a Jiřina Švermová-Kopoldová (dcera Jana Švermy)
