The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Matěj Komosný (* 1924  †︎ 2019)

• narozen 25. února 1924 v Dolních Bojanovicích

• v roce 1944 odjel do pracovního tábora do Friedlandu

• na podzim 1944 utekl z tábora domů

• v dubnu 1945 byl v době osvobozování nasazen na práce v Břeclavi a Lužicích

• 1946 nastupuje na vojnu do Kroměříže, později do Slavičína

• 1948 po návratu z vojny pracoval v podniku Tatra v Hodoníně

• 1952 se oženil

• 1955 byl donucen podepsat vstup do JZD

• v roce 2016 žil v Dolních Bojanovicích

• zemřel 30. prosince 2019

„Já su malý a slabý,“ říká ve vzpomínkách pamětník, který v životě prožil tolik, že by se za to nemusel stydět žádný velký statný muž. Matěj Komosný se narodil 25. února 1924 v Dolních Bojanovicích. Tatínek se jmenoval Matěj, matka Cecílie, rozená Kučerová. Matěj byl druhý ze čtyř bratrů. Nejstarší byl Štěpán, mladší Petr a František. Do obecné školy chodil v letech 1930 až 1938. V Hodoníně se pak vyučil obuvníkem.

Atentát na Heydricha a povolání do Německa

V roce 1942 došlo k atentátu na Heydricha a chlapci z ročníku 1924 byli nasazeni ve válečném průmyslu. „Po vyučení mě začali honit z arbeitsamtu. V roce 1942 mně došel první vzkaz dostavit se do Hodonína na úřad práce. Já jsem na to reagoval tak, že jsem se na ně podíval a říkám: ‚Víte co, já su malý a slabý a já bych tam nevydržal a já tam nepůjdu.‘ Zmuchlal jsem papír a hodil do koše. Oni na mě hleděli a já říkám: ‚Má úcta, na shledanou.‘ Otočil jsem se a šel jsem pryč.“

Na jaře 1943 přišlo nové nařízení, tehdy se pamětník dostavil k lékaři a dostal posudek, že by nasazení pravděpodobně nevydržel. Němci na to nevzali ohled a předvolali Komosného znovu, opět neúspěšně. Klid byl až do roku 1943, kdy došlo předvolání do Zlína. Sem už pamětník odjel i se svým otcem, který chtěl za syna prosit. Ve Zlíně jim bylo řečeno: „Víme, že máte slabé srdíčko, ale to vás neomezuje. Víte, máme tady poznámku, že jste předvolání zahodil. Dejte si pozor, abyste z toho neměli veliké důsledky.“ Začátkem listopadu 1943 se pamětník dověděl, že odjede druhým transportem do Německa na práci.

Odjezd do továrny v Německu

Transport měl odjet začátkem února 1944. S Komosným odcestoval z obce ještě Ludvík Polášek, syn místního řezníka. „Sněhu moc nebylo. Akorát vycházeli lidi z kostela, byla ráno mše, a když viděli, že odjíždíme, tak bylo lúčení. Všecí nám dávali sbohem.“ Chlapci se dostavili na vlak do Moravské Nové Vsi, odkud spoj pokračoval přes Hodonín do Moravského Písku. Cesta byla zdlouhavá, putování, které by trvalo za normálních okolností tři a půl hodiny, se protáhlo na 24 hodin. V transportu bylo asi 240 chlapců, jeli do Králíků, které byly v té době přiřazeny k Německu. Kvůli chybě na úřadě ale muži nebyli přijati do místní továrny a noc museli strávit v Králíkách, na kopci na poutním místě rozmístění v kostele, kláštere i celách původních řádových sester. Druhý den odcestovali do Freidlandu (dnešní Miroszow v Polsku). Tam je němečtí úředníci přijali a rozdělili na ubytování.

Kontrola vrtulí do německých letadel

Chlapci nastoupili do továrny na vrtule do letadel. Směny měli ranní, odpolední a noční. Pamětník byl přidělen do dílny, kde se vrtule frézovaly a kontrolovaly. „Já jsem byl první u frézy. To byla těžká práce, vydržel jsem tam týden. Hlásil jsem se k doktorovi, že tam být nemůžu, že jsem slabý, že bych nesplnil normu.“ Lékař nechtěl, ale pamětníkovi se podařilo ho přemluvit a dostal lístek na jinou práci. Kontroloval ofrézované vrtule, jestli na nich není nějaká dírka nebo hrbolek. Vadné se dávaly na opravu. „Toto mě bavilo, to bylo dobré. Nebylo to namáhavé. Normu jsme měli osm vrtulí za šichtu. Kdo udělal méně, tak byl sabotér. Kdo udělal víc, byl sabotér, protože nedělal pořádně.“ V hale pracovalo dohromady asi padesát lidí. Z frézování byli všichni šediví od prachu. Sabotovat nešlo, každá vrtule měla svoji cedulku a kartu, do které se přesně zapisovalo, kdo, kdy a co přesně dělal.

Život v táboře

Muži byli ubytováni ve velkém táboře v domech, které měly asi pět místností. Do jedné světnice se vešlo devatenáct mužů. Ve stejném táboře – i když v jiných částech – byli umístěni lidé jiných národností. „Poláci tam měli celé rodiny, bylo tam polské ghetto. Pak byl ruský zajatecký tábor a italský tábor, s těmi jsme sousedili. Tam byl jen drátěný plot, tak jsme na sebe viděli.“ 

Rusové měli část tábora na opačné straně než Češi. Nemuseli pracovat, jen ženy byly zaměstnané v kuchyni a jídelně. Jídla bylo v táboře málo, ale chlapci dostávali balíky z domova, jednou za dva týdny maximálně tři kila. „Já jsem měl jednoho kamaráda z Kopanic a oni byli hodně chudí. Neměli zem, my jsme měli hospodářství, a tak od nás posílali balíky. Takže jsem se s ním dělil.“ V balíku byly smažené bochánky, které byly tuhé, ale chutné a vydržely i týden.  

Útěk domů

Po půl roce práce v továrně se chlapci dověděli, že budou nahrazováni stroji. Pamětník se měl dostat k práci u lopaty. Rozhodl se z tábora utéct. Spolu s ním se k činu odhodlali ještě dva chlapci z Kopanic. Útěk si naplánovali na nedělní ráno. Tenkrát bylo hodně útěků, stráže byly zesílené. Kluci využili nepozornosti stráží, které si šly zakouřit.

Proběhli hlavní branou, ale jelikož neměli propustku, nemohli přímo na nádraží. Šli polem na vlak a odjeli do další vesnice, kde byli kamarádi v jiném závodu. Protože byla v místě zábava s muzikou, hlídky byly menší a chlapcům se podařilo na ubytovně přespat. „Ráno v pět hodin jsme se probudili. Kluci nám dali černé kafe a chleba a dva tam s nama šli padesát metrů a říkali: ‚Tady je taký úvoz, tak půjdete pořád rovně, nesmíte odbočit a tam vás to dovede až na hranice.‘“

Jenže kromě Matěje nikdo neměl dobré boty. Byla rosa a klukům se do úvozu nechtělo. Šli tedy kolem. Touto cestou několikrát zabloudili. Jednou se dostali omylem do blízkosti hlídky: „Vyšli jsme na kraj lesa a rozhlédli jsme se. Najednou vidíme, asi sto metrů od nás stojí německá stráž se psem. Fúkal větr, takže ten pes nás nemohl cítit.“ Po další hodině bloudění muži objevili úzkou škarpu, kterou prošli rovně bez odbočení. Přišli na kraj lesa a Komosný jako nejmenší se vydal na průzkum. Zjistil, že se dostali z Německa do protektorátu, tedy že přešli hranici. Nebyl tam žádný plot, žádná celnice.

Tři uprchlíci se vydali pěšky do Náchoda vzdáleného asi dva a půl kilometru. Na nádraží, kde si kupovali lístky do Hodonína a Veselí nad Moravou, narazili na zvědavou prodavačku. „Ptala se, proč jsme tak daleko od domu a my odvětili, že tady máme rodinu, kterou jsme byli navštívit. Ona řekla: ‚Já to tady znám dobře, hoši, já to znám. Dajte pozor, já vám vrátím na vaše protektorátní peníze a běžte rovnou do vlaku. Nikam nechoďte a hned do vlaku.‘ Tak nám to poradila.“

Vlakem se poutníci dostali do většího města, kde měli přesednout na rychlíkový spoj na jih Moravy. Když přišel průvodčí a začal kontroloval cestující, pomohla náhoda. „Byli tam dělníci a jeli do zaměstnání, tam to bylo narvané jeden na druhém. Ti mu nadávali: ‚Hernajs, šak nás znáš, co nás kontroluješ.‘ Tak jsme dojeli až do Přerova bez kontroly, tam jsme vystoupili, abychom přesedli na Hodonín.“ V tomto dopravním uzlu se kontrole vyhýbali jen těžce. Pomohla odvaha jednoho z nich, který odlákal pozornost hlídky. Vlakem se pak chlapci dostali až do Veselí a Hodonína. V pořádku se pamětník dostal domů koncem září 1944.

Na zdravotní dovolené

Matěj měl pro strach uděláno. Neskrýval se, chodil mezi lidi. Z továrny měl zašedlé zaprášené tělo, tak všude prohlašoval, že je na zdravotní dovolené. Měsíc po jeho útěku z továrny dostali místní četníci fotku a informaci o tom, že utekl z Německa. Pamětník se začal schovávat. „Já jsem vyhlédal stodole, hůry, ale hlavně, kde neměli psy, aby to nedali najevo. Tam jsem se vyspal do rána, ráno jsem šel dom, tam jsem posnídal a šel na pole.“ V polovině listopadu Němci bombardovali Hodonín a zasáhli také dům, ve kterém bydlel jeden z četníků. Neměl kam jít a hledal po dědinách, kde by si mohl schovat věci. Přišel i do Bojanovic a náhodou natrefil na Matějova strýce. Dohodli se na spolupráci. U strýce si nechal četník věci a na oplátku nikdy nenahlásil Matěje. Po této události se přestal pamětník skrývat v polích. Začal přespávat u strýce. Když přišla zima, začal pracovat. Docházel pomáhat k panu Herkovi, u kterého se před válkou učil šít a opravovat boty.

Přichází fronta a osvobození

Blížilo se jaro 1945 a od Hodonína byla slyšet procházející fronta. Pamětník dostal spolu s dalšími nařízení držet hlídky u obce. Od sedmi hodin večer do pěti ráno, třikrát do týdne. Hlídalo se, kdyby někde začalo hořet. Jednoho dubnového dne Matěj s bratry udělali na své zahradě zákopy. „Naráz to začalo hvízdat a zašumělo to ve stromě. Rusi měli stíhačky, hlásili, že jsou tam zakopaní Němci a bombardovali nás – zaměřili děla a na nás. Naráz doletěla druhá rána a přeletěla, třetí přeletěla a další práskla – celá zahrada v dýmu. Najednou kulomety nad nama. My obá prásk na zem a přestalo to. Oni si mysleli, že nás trefili.“

Přes Dolní Bojanovice přecházela fronta v několika vlnách. Při druhé se v pamětníkově domě ubytovalo pět důstojníků a dvě ženy. Obyvatelé se museli asi na deset dní odstěhovat i s krávami. Pak přišlo povolání do Břeclavi, kde muži do 35 let opravovali silnice. „V noci tam Němci lítali. Co my jsme ve dne spravili, to oni rozbombardovávali.“ Po službě v Břeclavi odešel pamětník na práce do Lužic. „Za obcí byl hájek a od toho byly louky. Byla to písčitá zem. Rusi si tam udělali letiště, my jsme to tam spravovali. Bylo tam asi šest letadel. Odtud létali a bombardovali. My jsme tam piloty moseli vysazovat na letadlo. On jak pustil motor, bořilo se to do písku a my jsme to museli roztlačit. Až on zabral, tak se to rozjelo a nás to odhodilo. My jsme pak upravovali přistávací plochu.“

Po válce na vojnu

Po válce si lidé oddechli. „Bylo to radostnější po osvobození. Lepší se dělalo, lepší se to prožívalo. Až do konce roku 1945. Došlo, že ročník 1924 má jít na vojnu. Myslel jsem si: ‚Já su slabý, mě neodvedú.‘ Oni mě odvedli, slabší, menší, ale schopen. Tenkrát odváďali všecko. To byl první ročník, který šel po válce na dva roky na vojnu.“ Na podzim 1946 narukoval Komosný do Kroměříže, odkud byl odvelen do Slavičína. „Největší kasárny byly takzvané třeťácké. Za republiky to byl 3. pluk Jana Žižky z Trocnova a byl tam velitelem Ludvík Svoboda. To byl významný pluk, tam jsem narukoval. Tam jsem prožil výcvik a oni mě pak šupli do Slavičína, kde byly muniční sklady.“ Pamětník sloužil u strážného oddílu, s dalšími vojáky hlídal muniční sklady (současné Vrbětice).

Volby v blázinci

Matěj se vrátil z vojny na podzim roku 1948. Únorové volby prožil na vojně. „My jsme v Kroměříži volili u těch bláznů (v psychiatrické léčebně – pozn. ed.). Ta cesta po té chodbě… Oni vyhlédali, někteří vyplazovali jazyky. To byla hrůza. Vytáhli jsme kandidátky a všichni jsme je odevzdali. My jsme dostali jednu kandidátku a hotovo.“ Možnost volby bílého lístku na vojně nebyla. Je zajímavé, že v rodné obci pamětníka v únoru 1948 zvítězily „bílé lístky“, lidé komunisty nevolili.

Návrat do jiného světa

Když pamětník odcházel na vojnu, bylo krátce po válce. Vracel se po únoru 1948. Drobní řemeslníci zanikli, podniky se zestátňovaly. „Došel jsem na pracovní úřad a oni říkali: ‚Vy jste vyučený obuvník. Tady v okolí nic nemáme volného, tak půjdete do jiného okresu.‘ To bylo na poloviční cestě k Brnu, 26 kilometrů od nás. Autobusy tam nejezdily. Neměl jsem se tam jak dostat. No, nic jiného mi nechtěli nabídnút a nechtěli mi ani dovolit najít si práci sám.“

Matěj věděl, že v Hodoníně je velký podnik Tatra na zpracování překližek a dýh. Hned dostal práci, začínal jako zametač u lisů. Po týdnu se dostal k míchání lepidla. „Firmu sebrali Němci, ale to byla překližkárna Adolfa Kohna založená v roce 1907. Oni mu to sebrali. On tam byl dál jako vlastník, ale měl německého šéfa. Když jsem tam nastoupil, byl tam ředitel, který byl zaměstnán za Kohna před válkou.“

Matěj byl pak zaučený na lis. Mezi dva plechy se dávala překližka nebo dveře. „Byli jsme na to dva. Zvedali jsme to a dávali do etáže. Ono to mohlo mět dohromady s plechama půl metráku. Za tu šichtu jsme udělali takových dvacet, podle zboží. Takže nám přešlo přes šichtu několik metráků pod rukama. Vydrželo mně to dvanáct let.“

Založení rodiny

V roce 1952 se Matěj oženil. Vzal si o dva roky mladší Marii ze stejné obce. Chodili spolu hodně dlouho, protože Matějova maminka vztahu nepřála. Mariina rodina nevlastnila žádné pozemky. Po svatbě se novomanželé usadili v Dolních Bojanovicích, do dvou let se jim podařilo postavit vlastní skromný domek. V roce 1963 se narodil syn Ivan.

Kolektivizace v Dolních Bojanovicích

V Dolních Bojanovicích, stejně jako v jiných obcích, založili komunisté po únoru 1948 první jednotné zemědělské družstvo. „Nikdo tam nechtěl jít. Tak tam šli takoví lidé, kteří neměli zem.“ Až potom za nějaký čas se někteří přidali, protože komunisté hrozili ztrátou zaměstnání. „Za mnú furt chodili, abych podepsal. Tož já sem se tam hlásil, že nejsu komunista, nebudu a chodím do kostela a že se toho nezřeknu a že se mnú nic neudělajú.“ To znamenalo být černá ovce. Zaměstnání s menším platem. Pamětník byl několikrát předvoláván k řediteli podniku. Po neúspěšném přemlouvání byl Matěj předvolán na národní výbor v Bojanovicích. „Tam bylo chlapů – z Hodonína z ústřední komunistické strany, z JZD tajemníci a od nás radnice, bylo jich tam ale osm. A včil jeden před druhého na mě hafkali. Já jsem odmítal. Ale nedalo se nic dělat, mě uhafkali. Bylo to v roce 1955.“ Vstup do JZD pamětník nakonec podepsal jménem své manželky Marie.

Do JZD nastoupila pamětníkova manželka. Jenže po čase těžce onemocněla a nemohla pracovat. Dostala o tom potvrzení od lékaře, ale komunističtí funkcionáři žádost zamítli. Zůstala tedy doma, ale zadarmo. „Všecko odmítli, odmítli nám dat záhumenku. Až potom jsem se do toho vložil. Záhumenku jsme dostali, ale tu nejmenší, co měli – 2,5 měřice.“ Záhumenka byl kus pole, kde mohli lidé pěstovat zeleninu a nemuseli odvádět státu povinné dodávky potravin. Záhumenka byla velká asi padesát arů. „Když jsme měli prase, tak jsme tam měli brambory, řepu, kukuřici, zeleninu, protože tady zahrádka nebyla moc veliká. To bylo všecko, co se tam mohlo urodit.“

Nejstarším občanem Dolních Bojanovic

I když pamětník celý život prohlašoval, že je malý a slabý, dožil se letos ve vynikající kondici 92 let. Žije v domě se synem Ivanem a jeho rodinou. Má tři vnoučata. Na to, co v životě prožil, vzpomíná s úsměvem a nadhledem. „Komunistický režim byl horší. To bylo horší než celé, co jsem utěkal z Německa.“ Matěj Komosný je nejstarším žijícím mužem obce Dolní Bojanovice.