Matěj Komosný

„Po vyučení mě začali honit z arbeitsamtu a předvolávali mě. Ten první, to bylo 1941, to jsem byl vyučený a 1942 mně došel první vzkaz dostavit se do Hodonína na úřad práce a tam mně dali list: ‚Pojedete do Rakouska do Lince.‘ Já jsem na to reagoval tak, že jsem se na ně podíval, byli tam tři, a já říkám: ‚Víte, páni úředníci, co, já su malý a slabý a já bych tam nevydržel a já tam nepůjdu.‘ Skrčil jsem papír a hodil do koše. Otočil jsem se a šel jsem pryč. Pak to utichlo. V roce 1943 na jaře mně zavolali znovu, poslali mě k německému doktorovi a ten mně dal posudek, že asi pravděpodobně bych to nevydržel. Za dva měsíce jsem to měl nanovo. Zas jsem měl jít do Rakoucka. Jel jsem tam, skrčil jsem to, otevřel jsem kaménka a hodil to tam. Já su od malička odvážný. Pak byl klid a na podzim mně došlo, abych se dostavil do Zlína, že su tam přidělený na úřad práce. Nebylo vyhnutí, tam už jsem musel jít, protože kdybych to odmítl, to by hrozilo zavření. Otec jel se mnou a říká: ‚Já tam za tebe budu orodovat, protože máme hospodářství, takže budeš při hospodářství.‘ Tam nás zavedli do jedné místnosti, vypsali papíry a poslali do dalšího čísla. Nakonec nás odkázali k německému doktorovi. Německý doktor říkal: ‚Víte, tady máme poznámku, že už jste to víckrát zahodil. Tak si dejte pozor, abyste z toho neměli veliké důsledky. Půjdete tam, to vám říkám jako doktor. Tady je poznamenané, že máte slabé srdíčko, to vás nijak neomezuje.‘ No, tatínek byl skleslý, ale já jsem byl odvážný. Říkal jsem, co mně můžou udělat. Nic. Dojeli jsme dom, zůstal jsem doma a začátkem listopadu mi došlo, že se mám dostavit na úřad práce do Hodonína. Tak jsem tam došel a oni říkají: ‚Tady vám to vypíšem a druhým transportem pojedete do Německa dělat.‘“

„Až potom začala fronta tady blízko, kousek od hranic na Slovensku. A my v zahrádce, já jsem měl ještě tři sourozence, my jsme si udělali zákopy. Měli jsme dva zákopy, já byl s nejmladším bratrem Františkem. Naráz to začalo hvízdat. My jsme tady měli na rohu višňu. Najednou to zašumělo ve stromě. Ti Rusi měli stíhačky, malé letadla a oni nás pozorovali, že tam děláme výkopy. Oni hlásili, že jsou tam zakopaní Němci. Tak oni zaměřili ty děla a na nás. Já jsem byl otrlý z Německa, já jsem se nějak nebál. Tož, strach má každý, to je lidské, ale toto se přemože a nebát se. Toho nejmladšího jsem navnadil, ale ti dva další měli veliký strach. Oni se báli skrčení. A najednou to přiletělo a prásklo. Celá zahrada v dýmu a vedla nás měl veliký včelín a včilkaj. To byly zahrady v černém dýmu. Ti dva utekli spíš a tomu nejmladšímu říkám: ‚Franto, pomaličku vylezme ven a do baráku.‘ Tak jsme vyskočili, přikrčení. Najednou kulomety nad nama. My obá prásk na zem a přestalo to. Oni si mysleli, že nás trefili. My jsme se pak plazili až dom. Ostatní se divili a my na to: ‚No, jsme živí a zdraví.‘“