Vera Konig

„Můj táta byl správce na té farmě. Byl nám přidělený domek se skupinovým telefonem, já chodila do školy do jednotřídky. V jedné třídě nás bylo 12 ročníků a naše učitelka se jmenovala paní Peelová. Jeden z těch dokladů, co jsem vám poslala, se toho týkal. Byla... Měla dceru, která měla dětskou obrnu. Myslím, že byla jedna z nejlepších učitelek. Milovala jsem ji. Pořád si ji pamatuju. Vidím její obličej, vidím tu školu." – „A jmenovala se paní Peelová?“ – "Pí í í el. Bylo to tam skvělé. Chodila jsem do první třídy. Nezapomeňte, že jsem měla angličtinu jen chvilku, většinou jsem mluvila česky. Ale učila jsem se dobře, vždycky jsem se učila dobře. Jaké mám vzpomínky na Nova Scotia? Máma mě často posílala na pole, kde rostly hrášky, abych je otrhala. A já šla, s košíčkem. Nejdřív jsem snědla polovinu těch hrášků a pak otrhala tu druhou.“

„Jak už jsem řekla, můj táta se moc bál, že by měl někomu říct, že je Žid až do... teď vám to povím, ale... Když jsme se přestěhovali do Montrealu, byla tam česká komunita a my bydleli v bytě hned vedle jedné české rodiny. Byli to Češi, Židé, ale posílali svoje děti do nedělní školy k unitářům. Takže moji rodiče rozhodli, že bych taky měla chodit do nedělní školy k unitářům. Jednu neděli jsem si musela obléct šaty, a já jsem strašně nechtěla nosit šaty, a jednou v neděli jsem tam šla a pak tu další neděli jsem si postavila hlavu a řekla, že tam nejdu. A bylo to. Moji rodiče ale byli bezvadní. Vždycky to tak bylo. A povím vám další příběh, to se stalo později, když jsem byla na College: ‚OK, jestli to nechceš, nemusíš to dělat.‘ Nikdy mě do ničeho nenutili. Nikdy jsem neměla pocit, že musím něco udělat, abych jim vyhověla.“