The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Jiří Konopásek (* 1946)

• narodil se 16. dubna 1946 v Praze-Střešovicích

• po roce 1948 odsoudila komunistická justice strýce Karla Konopáska v inscenovaném procesu za vlastizradu k 13 letům vězení

• otec na protest vystoupil z komunistické strany

• otec opustil pozici úředníka a pracoval jako dělník u Československých státních drah

• Jiří Konopásek začal v patnácti letech hrát závodně basketbal

• s týmem Vysokých škol vyhrál šestkrát titul mistra republiky a jednou evropský Pohár vítězů pohárů

• s družstvem Československa získal šesté místo na olympiádě v Montrealu 1976 a osmé místo na olympiádě v Mnichově 1972

• v letech 1969 a 1977 získal s reprezentací bronzovou medaili na mistrovství Evropy

• vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy

• po skončení hráčské kariéry působil jako trenér i jako vysokoškolský pedagog

• v roce 2021 žil Jiří Konopásek v Praze

Patřil mezi šťastné československé sportovce, kteří mohli alespoň na hřišti oplatit Sovětskému svazu okupaci z 21. srpna 1968. Rozehrávač basketbalového týmu Slavia VŠ Praha Jiří Konopásek byl u slavné výhry svého týmu nad Dynamem Tbilisi ve finále Poháru vítězů pohárů, druhé nejvýznamnější evropské klubové soutěže. Utkání skončilo 80:74 pro pražské „vysokoškoláky“ a hrálo se ve Vídni 17. dubna 1969. Tehdy uplynulo sotva osm měsíců od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kde se komunistická strana snažila o „socialismus s lidskou tváří“ a obnovu demokracie a svobody.

„Tenhle zápas měl v sobě náboj odvety za okupaci. Dynamo Tbilisi bylo součástí Sovětského svazu a reprezentovalo ho,“ vzpomíná Jiří Konopásek, jemuž bylo v roce 1969 třiadvacet let. „Brali jsme vítězné finále Poháru vítězů pohárů i jako vítězství nad okupanty. Tenkrát se tak koukalo na všechny zápasy s mužstvy ze Sovětského svazu. Probíhaly nejen na hřišti a u televizorů, ale i na ulicích, jako například po výhrách hokejistů nad Rusy na mistrovství světa 1969. Na to si pamatujeme všichni velmi dobře.“

Triumf v prestižní evropské klubové soutěži zanechal v Jiřím Konopáskovi velmi příjemné pocity. „Do haly ve Vídni přišly tři tisíce diváků a většina z nich fandila nám. Byla tam i spousta Čechů a byli hodně slyšet,“ dodává. Slavii VŠ přišlo povzbudit mnoho fanoušků, kteří po 21. srpnu 1968 utekli před okupanty právě do Vídně. „Před zápasem i po něm se k nám hlásili,“ podotýká pamětník.

Během své úspěšné kariéry získal také dvě bronzové medaile  s národním týmem na mistrovstvích Evropy 1969 a 1977 a šesté místo na letních olympijských hrách v Montrealu 1976. Zažil ale i tragické chvíle na olympiádě v Mnichově 1972, kde palestinští teroristi zaútočili na izraelskou výpravu. O život přišlo jedenáct sportovců, trenérů a rozhodčí. „Takové věci na olympiádu nepatří, hrozné to bylo, hrozné,“ svěřuje se.

Strýce Karla odsoudili v politickém procesu

Jiří Konopásek se narodil 16. dubna 1946 v Praze-Střešovicích jako dítě narozené v době poválečné euforie. Tatínek pracoval ve státní správě na statistickém úřadu a maminka se starala o domácnost, kam kromě Jiřího patřili ještě dva starší sourozenci – bratr a sestra. Po komunistickém převratu v roce 1948 nastala v rodině velká změna. Komunistický mocenský aparát zatkl tatínkova bratra Karla Konopáska, profesí právníka, a soudce ho poslal za velezradu na třináct let do vězení.

„Dozvěděl jsem se, že šlo o podivný, zinscenovaný proces, což zanechalo v otci hluboký pocit nespravedlnosti. Po celou dobu byl  přesvědčený, že se jednalo o omyl,“ tvrdí pamětník. „To zapříčinilo jeho odchod ze statistického úřadu, protože se kvůli bratrovi nepohodl s komunistickou stranou, do které před osmačtyřicátým rokem vstoupil. Po bratrově odsouzení jim vrátil stranickou knížku a poté následoval jeho odchod k Českým (tehdy Československým, pozn. red.) drahám do pozice řadového dělníka. Strýc si z třinácti let odseděl jedenáct a otec za ním jezdil na návštěvy do vězení v Leopoldově.“

Tatínkovo vystoupení z KSČ naštěstí nepoznamenalo osudy jeho tří dětí. Všechny se dostaly na jedenáctiletku, jež odpovídala současnému gymnáziu. Právě tam se Jiří Konopásek začal věnovat basketbalu. Pomohlo mu, že bydlel na okraji Prahy, v ulici Na Bateriích, kde se otevíral velký prostor pro všemožné klukovské hry. „Kousek do nás dozrávala pšenice a rostl tam hustý lesík, kde jsme jako kluci řádili,“ dodává Jiří Konopásek. „Na gymnáziu učil velice dobrý tělocvikář Stanislav Škoda. Začal jsem u něj napřed s gymnastikou, po jednom tréninku mně ale nabídnul, ať zůstanu ještě na basket, což jsem nikdy předtím nedělal. Asi jsem se mu líbil, a tak mně zařídil angažmá v opravdovém basketbalovém oddíle. Tam jsem hrál poprvé v patnácti letech soutěže.“

Basketbal pamětníka od začátku bavil a trenéři ho nikdy nemuseli nutit do tréninku. „Musel jsem se naučit dělat s míčem. Motivovalo mě, abych se dostal před kluky, kteří byli lepší než já,“ vysvětluje Jiří Konopásek. Zpočátku trénoval s Dynamem Praha jednou týdně, ve volnu nicméně chodíval na antukové basketbalové hřiště na Břevnov. Pamatuje si ještě kožený míč se šněrováním.

Malou výšku nahrazoval rychlostí, technikou a myšlením

Poněvadž patřil k menším hráčům a vyrostl jen na 178 centimetrů, dali ho na rozehrávače. Menší výšku se snažil vynahradit rychlostí, technikou a konstruktivním myšlením. Naučil se rychle číst hru a vytvářet pro spoluhráče šance ke skórování. Už jako dorostenec přešel do Slavie VŠ Praha a dokázal skloubit sport se studiem. V sedmnácti letech ho přijali na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT) v pražských Dejvicích.

„Rodiče mě podporovali ve všem, na co jsem si vzpomněl,“ upozorňuje pamětník. Z dorostu Slavie VŠ přešel do A mužstva dospělých a už v devatenácti letech získal první československý titul. Vrcholový basketbal nicméně nešel úplně dohromady s náročným studiem na fakultě anorganické chemie. Jiří Konopásek nedokončil na pětileté škole třetí ročník a pustil se do studia Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Tam měli pro jeho oddílové a reprezentační povinnosti větší pochopení než na VŠCHT a v roce 1973 složil státnice.

Ve VŠ Praha se dostal již v sezoně 1964/65 do vybrané společnosti skvělých basketbalistů, většina z nich měla pozoruhodně stejné křestní jméno jako pamětník – Jiří Ammer, Jiří Zedníček, Jiří Šťastný, Jiří Zídek nebo Jiří Růžička. Není tedy divu, že se museli odlišit přezdívkami. Jiřímu Konopáskovi říkali „Lesi“, Jiřímu Zídkovi zase „Andrej“.

V Rusku by je děžurné nejraději svlékly donaha

Ačkoliv se Slavia VŠ Praha řadila v šedesátých letech 20. století mezi nejlepší evropské týmy, hráči zůstávali ryzími amatéry. Nedostávali ani prémie za vyhrané zápasy, ani kalorné. Pobírali pouze diety při cestách po republice nebo po Evropě. Bonusem byla i příležitost nakoupit si v západní Evropě zboží, které se nedalo v zaostávajícím socialistickém Československu sehnat. Velkou potíž ovšem představovaly kontroly na hranicích, kde celníci zjišťovali, jestli basketbalisté nepřivážejí víc věcí, než povolovaly přísné předpisy, případně nepovolené množství dolarů nebo západoněmeckých marek. Velmi nízké kapesné by jim v restauraci stačilo leda tak na minerálku.

„Nepamatuji si, že bychom někdy projeli celnici a byli v pohodě. Vždycky jsme měli mezi lopatkami pocit, že se může něco stát. Vozili jsme domů příbuzným a kamarádům to, co u nás nebylo,“ říká Jiří Konopásek. „V Itálii jsme kupovali šusťákové soupravy, oblečení pro rodinu. Každý chtěl přivézt nějaký dárek, v každé zemi bylo něco zajímavého, třeba v Turecku kožichy.“

Leccos se dalo pořídit i ve východním socialistickém bloku. Ze Sovětského svazu se vozilo nářadí, které tam bylo za babku, ale v Československu stálo spoustu peněz. „Andrej Zídek si přivezl z Moskvy motorovou pilu, takové monstrum, držela se oběma rukama,“ popisuje pamětník. Při zájezdech do Sovětského svazu plnily roli překupnic takzvané děžurné, vykonávající dozor na poschodích hotelů. „Vždycky se na nás seběhly a nejraději by nás ze všeho svlíkly donaha a prodaly to dál. V Sovětském svazu jsem zažil nejhorší celní prohlídku; jeli jsme vlakem na zápasy do Finska a zbyly nám nějaké valuty a taky rubly, co jsme nechtěli nebo nestačili utratit. Celníci nás za jízdy vzbudili a probírali nám i pyžama.“

Před šedesáti pěti tisíci diváky

V roce 1966 se Jiří Konopásek dočkal velkého mezinárodního úspěchu. Se Slavií VŠ Praha se probojoval do finále Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ) proti klubu Simmenthal Milano. V něm „vysokoškoláci“ prohráli 72:77. Tenkrát ale seděl většinou na lavičce a do zápasů se dostával převážně za rozhodnutého stavu, což však nebyl případ dramatického finále PMEZ.

O dva roky později se Slavia VŠ dostala do evropského finále Poháru vítězů pohárů. V Aténách její hráči nastoupili proti místnímu klubu AEK. Hrálo se na fotbalovém stadionu a podle dobového tisku tam dorazilo 65 tisíc fanoušků. „Schovávám si doma noviny s článkem o utkání. Tam se uvádí, že na stadionu bylo dokonce osmdesát pět tisíc diváků. Měl tvar podkovy a hřiště postavili v oblouku. Lidi na druhé straně stadionu museli mít dalekohledy, jinak by snad nic neviděli,“ podotýká pamětník. „Atmosféra byla úžasná, podlehli jsme jí a Řekové si vyhrát zasloužili.“

Trenér Sláva Šíp Jiřího Konopáska do zápasu na pár chvil nasadil, koš však nevstřelil. Více času na hřišti obdržel, když v sezoně 1968/69 přišel k týmu jako trenér doktor práv Nikolaj Ordnung, mimochodem také expert OSN pro Asii a Pacifik. Majitel bronzové medaile z mistrovství Evropy v basketbalu z roku 1957 rád prosazoval do základní pětky mladé hráče a oblíbil si také Jiřího Konopáska. Dříve než dovedl družstvo k vítěznému finále PVP ve Vídni, však přišla okupace Československa.

Kamarád emigroval těsně před okupací

„V létě jsme byli na soustředění na ostrově Ischia v Itálii. Probleskla tam zpráva, že u nás skončilo cvičení Varšavské smlouvy s názvem Šumava, ale vojska u nás zůstala,“ uvádí pamětník. „Objevila se taková myšlenka, že v Itálii zůstaneme jako celé mužstvo. Ale doopravdy jsme o tom neuvažovali.“

Z Itálie se nicméně všichni nevrátili. Zůstal tam Vláďa Knop, pamětníkův kamarád a jediný hráč, který z jeho okolí emigroval do svobodného západního světa. „Bál se, že k nám vlítnou Rusové a už se nikdy nedostane ven,“ prozrazuje Jiří Konopásek.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 ho probudil hukot sovětských letadel, která směřovala přes Břevnov na letiště v Ruzyni. „Pak jsme z rádia slyšeli, že jsou tady Rusové. Byli jsme naštvaní,“ uvádí pamětník.

Příští rok, kdy konzervativní klika KSČ vrhla zemi s pomocí Sovětského svazu zpátky do hluboké totality, znamenal pro Jiřího Konopáska nejúspěšnější období kariéry. Ve vítězném finále PVP ve Vídni odehrál velkou část utkání a zaznamenal devět bodů. V roce 1969 navíc získal s národním týmem bronzové medaile na mistrovství Evropy v italské Neapoli. O rok později Čechoslováci obsadili šesté místo na mistrovství světa v jugoslávské Lublani.

Na masakr v Mnichově se zapomenout nedá

V roce 1972 postoupili na olympiádu do Mnichova, kam trenér Vladimír Heger vzal také Jiřího Konopáska. Osmé místo však přineslo fanouškům i basketbalistům zklamání a pamětník následně vypadl z reprezentace. V Mnichově ovšem přehlušila sportovní výkony tragédie, při níž palestinští teroristi usmrtili jedenáct Izraelců – kromě sportovců rovněž trenéry a jednoho rozhodčího.

„Na to se zapomenout nedá. Pamatuji si, že nás spoluhráč Jirka Zedníček, on byl vždycky radikálnější, byl pro ukončení naší účasti na olympiádě. Říkal, že už nemá vůbec smysl dál hrát,“ prohlašuje Jiří Konopásek. Ale olympiáda se pouze přerušila a dokončila se.

V roce 1973 nastoupil pamětník jako absolvent vysoké školy na rok na vojnu do Rudé hvězdy Pardubice. Na přijímač ho však poslali začátkem července do Varnsdorfu, kde důstojníci nebrali na jeho basketbalovou slávu ohledy. „Koncem července ale proběhla takzvaná fízliáda, přebor basketbalových družstev socialistických zemí. Konala se v Sovětském svazu, v Tbilisi,“ poznamenává Jiří Konopásek. „Jeli jsme autobusem z letiště a místní rozhlas hlásil, aby se lidi nekoupali v jezeře, že je tam cholera. Ale nic se nám nestalo, od rána do večera jsme seděli na hotelu a hráli šachy. Jen jednou jsme jeli na výlet k nějaké soše. Po návratu z Tbilisi jsem šel rovnou do Rudé hvězdy Pardubice. Nebydleli jsme v kasárnách, ale na atletickém stadionu. A trénovali jsme a trénovali a trénovali...“ 

V Kanadě se potkali s hokejisty Nedomanským a Fardou

Jiří Konopásek se po čase do reprezentace vrátil a podíval se na své druhé olympijské hry. Montreal 1976 skončil pro národní tým úspěšně – šestým místem. Před turnajem se musel probít kvalifikací v Hamiltonu. Po jejím závěru scházelo do začátku olympijského turnaje čtrnáct dní a mužstvo je trávilo nejen v Kanadě, ale také v USA.

„V Kanadě jsem se potkal s kamarádem Vláďou Knopem, žil v Torontu a přijel se podívat na kvalifikaci do Hamiltonu. Vydal se za mnou už do Mnichova 1972 a vzal jsem ho do olympijské vesnice do jídelny ještě před únosem Izraelců, kdy nebyla skoro žádná bezpečnostní opatření,“ tvrdí pamětník. „V Kanadě už nic takového nešlo. Ale ještě před olympiádou jsem díky Vláďovi viděl Niagarské vodopády.“

Skoro celý tým se navíc vydal z kanadského Hamiltonu na výlet do nedalekého amerického města Detroitu. „Seděli jsme na korbě picku-pu, neměli jsme žádná víza ke vstupu do USA, ale místní nás tam provezli,“ podotýká Jiří Konopásek.

V Torontu žili v roce 1976 slavní českoslovenští hokejisté, mistři světa z Prahy 1972 Václav Nedomanský a Richard Farda. V roce 1974 utekli z Československa, protože chtěli hrát zámořskou profesionální soutěž a totalitní režim je odmítal pustit. Basketbalisté Nedomanského a Fardu navštívili a udělali s nimi párty. „Bylo to příjemné setkání. Večírek pomohl utužit atmosféru v našem basketbalovém kolektivu, kam patřili kluci ze Slovenska Stano Kropilák, Justin Sedlák a Vláďa Padrta.“

Poslední rok v reprezentaci byl bronzový

V roce 1977 se Jiří Konopásek rozloučil s reprezentační kariérou jako kapitán na mistrovství Evropy v belgickém Lutychu. Vybojoval tam druhou bronzovou medaili. Pak ještě hrál za Slavii VŠ Praha a pracoval s mládeží ve středisku vrcholového sportu. Také rok trénoval Slavii VŠ  Praha se svým bývalým spoluhráčem Jiřím Růžičkou. Nedařilo se jim však, a tak pamětník přešel na FTVS, kde pracoval jako odborný asistent na katedře her. Specializoval se na teorii a praxi basketbalu. Asi po pěti letech odešel do tréninkového střediska mládeže.

Basketbalovou sezonu 1989/90 strávil jako trenér u švédského klubu Västeras nedaleko Stockholmu, nejdříve u dospělých a pak u mládeže. Tam také prožil sametovou revoluci. „Vnímal jsem ji pozitivně, i když české noviny chodily do Švédska s jedno- až dvoudenním zpožděním,“ konstatuje. „Měl jsem televizi, kde byly reportáže z Prahy dnes a denně.  Ale podrobnosti jsem našel až v novinách.“

Po návratu ze Švédska Jiří Konopásek trénoval s Jiřím Růžičkou basketbalistky Sparty, ale poznal, že z něj úspěšný kouč nikdy nebude. „Nejhorší je, že se realizujete prostřednictvím někoho jiného a musíte hráče přesvědčit, aby dělali, co jste si připravil, aby přijali vaši filozofii,“ upozorňuje pamětník.

V roce 1993 se Jiří Konopásek oženil. Vzal si bývalou spolužačku, jež přišla o manžela při neštěstí. Jako muzikant se vracel z turné s kapelou Evy Pilarové a nepřežil pád letadla. Pamětník přijal za svou její dceru a měl s ní ještě syna a dceru.

Vždycky si moc vážil svých rodičů

„Syna jsem se snažil docpat do basketu, hrál asi tři roky na Spartě, což jsem jako slávista  těžce nesl,“ říká pamětník. „ Když měl přejít do dorostu, basketbalu nechal. Neměl jsem sílu ho nutit, ale nelituju. Vážil jsem si vždycky hrozně svých rodičů, říkal jsem si, že bych chtěl dělat všechno jako oni. Byli tolerantní, nechali nám volnou ruku a podporovali nás v našem rozhodování. Říkal jsem si, že i já musím být svým dětem ku pomoci, když se dostanou do problémů. A pokud s nimi nesouhlasím, tak bych jim měl říct svoje argumenty. Když se ale spálí, tak ať se spálí sami.“

Během své parádní kariéry se Jiří Konopásek nejvíc kamarádil s Jiřím Růžičkou, Jiřím Zedníčkem a s Janem Kolářem. Scházejí se stále jednou měsíčně v hospůdce. „Dokola se probírají věci, které se týkají basketbalu, a kdo si ještě něco pamatuje, tak vzpomíná,“ usmívá se pamětník.

Při ohlédnutí se za pětasedmdesáti lety života Jiří Konopásek podotýká: „Záleželo mi na vztazích s lidmi kolem sebe, vážil jsem si těch, kteří mě podporovali, a nechtěl jsem je zklamat ve sportu ani mimo něj. Nežil bych jinak, než jsem žil. Jsem spokojený.“