Jaromír Konrády

"V roce 1958 jsem vyšel školu. A to byla další životní etapa. Narazil jsem na problém, že otec byl živnostník. V tu dobu už moc živnostníků nebylo a byli stíhaní. Chtěl jsem se vyučit na opravu pian v Hradci Králové. Pozvánku na přijímací zkoušky jsem ale dostal o týden déle, než zkouška proběhla. Bylo vidět, že to někdo někde zadržel, abych se nemohl zúčastnit pohovoru. Podal jsem novou žádost, tentokrát na plechové nástroje do Kraslic. Tam mi bylo vyloženě řečeno, že už v tomhle řemesle, ve kterém dělá otec, nemám pokračovat, není to žádoucí. Musel jsem tedy hledat něco jiného. Nakonec mi otec říkal: ‚Hudební nástroje jsou taky ze dřeva, takže se naučíš pracovat se dřevem.‘ Tak jsem se přihlásil do výrobního družstva Nábytkář a vyučil jsem se truhlářem. Práce mě začala docela zajímat."

"Při každém zájezdu s námi jeli jeden nebo dva ‚doprovodní lidé‘. Nám v podstatě řekli, že jsou to překladatelé. Cestovali s námi, ale věnovali se svojí činnosti. Nakonec jsme se dozvěděli, že jedna paní s sebou měla takový aparát, rádio, a zkoumala, kam až dosáhne vysílání Svobodné Evropy. To jsme se ale dozvěděli jen náhodou. A právě s touhle paní se stala taková věc: Při nástupu na trajekt jsme čekali docela dlouhou dobu, než jsme se mohli nalodit, tak ona běhala po těch svých ‚zájmech‘. Najednou se uvolnilo místo a autobus mohl odjet na trajekt. My jsme nevěděli, že ta ‚doprovodná paní‘ je ještě někde venku. Přišli jsme na to až na moři. Tak se muselo přes kapitána volat telefonem do Doveru. Milou paní dali na jinou loď a ta nás pak ještě dohnala."