Petr Konvalinka

„A vlastně přišla doba, kdy jsem měl jít na vojnu, a nějak se to, já už ani nevím proč, opožďovalo. Pak jsem dostal předvolání na vojenskou správu, kde se nás sešlo takový houf a bylo nám oznámeno, že do určité doby dostaneme předvolání do uranových dolů v Příbrami. Paf. A rázem uranové doly. Zatím jsem slýchával uranové doly, tam dělají vrazi a političtí odpůrci komunistického režimu. Nikdy jsem neslyšel o nikom jiném, že by dělal v uranových dolech. Vždycky to bylo z trestu. Ale všichni jsme to tak nějak přijali. Nikdo se tam nebouřil, až jak nás vypouštěli, tak jsem šel k tomu malému majorovi, který nám tam dělal tu přednášku, dneska vím, že to byl major. Tehdy mě ty jejich hodnosti nezajímaly. Tak jsem se ho zeptal: ‚Pane, pane...‘ A on na mě: ‚Tady se oslovujeme soudruhu.‘ Tak jsem říkal: ‚Pane soudruhu, prosím vás, když odmítnu do těch uranových dolů jít...‘ Protože můj otec dělal v Ostravě v dolech a ve škole už chtěli, abych tam jako šel následovat svého otce, abych nesl tu pochodeň, jak oni tomu říkali. Pochodeň po mém otci havíři. Já jsem říkal, ale můj otec byl holič a kadeřník a v dolech nebyl ze své vůle a nikdy jsem ani nezauvažoval, ale bál jsem se v té škole... Nějak mně to nešlo, jim to rázně odmítnout. Tehdy se mě máti zastala. Ačkoli ta byla na nás tak přísná, že když jsme se někdy chtěli ulít ze školy, když jsme někdy neuměli nebo něco se nám nechtělo dělat, tak ta byla na nás tvrdá: ‚Ale okamžitě, okamžitě nástup do školy, nebo tam jdu ohlásit, že simuluješ.‘ A tak tehdy šla do té školy a řekla: ‚Vždyť já Petra nedostanu do sklepa, do sklepa pro uhlí. On se tam bojí jít.‘“

„Tou dobou jsem už pracoval ve Zlíně v Centroprojektu jako stolař na údržbě a začal jsem se pohybovat tady po městě. Sem tam někde na pivko a seznámil jsem se tady s určitýma lidma, kteří opět znamenali v mým životě mnoho a znamenají dodnes. A byl to několikrát už zmiňovaný pan Jaromír Němec, který mě seznámil s Pavlem Záleským, nynějším správcem, s Pavlem Dudrem, Bobem Obdržálkem, se Standou Devátým. Všechno to byli lidi, kteří se nějakým způsobem podíleli na výrobě samizdatu. Protože Zlín byla velká továrna na samizdat. To bylo něco úchvatného, kolik se toho tady vytisklo a jak tím byla Praha zásobovaná. Když potom byl ten pořad o tom samizdatu, tak jsem měl pocit, že Zlín byl vymazán z mapy světa. Protože nevím, že tam byla nějaká zmínka o tom, že dostávali něco ze Zlína. A tady se tam valilo. (...) Já sám jsem taky psal, samozřejmě. Podnikl jsem pokus něco psát na stroji. Byly to převážně informace o církvi, protože to mi bylo nejbližší, a nějaké ty Infochy, což byly informace o Chartě, ale vím, že jsem se podílel na několika knížkách, ale to bylo rozházené mezi vícero lidí, že nikdo nepsal tu celou knížku sám, ale byli takoví jako Obdržálek nebo Pavel Dudr, ti to dovedli valit, nebo Pavel Záleský, ty teda určitě. Ale my takoví drobnější jsme se jenom podíleli na těch věcech tím, že jsme dostali třeba, já nevím, padesát listů nebo tak. A já jak jsem byl mladě, čerstvě ženatý, malé dítě v kolíbce a naříkající ženu: ‚Ty nás ženeš do průšvihu...‘ A já, jak jsem sedl k tomu stroji, protože přes den jsem nemoh, přes den jsem byl v práci, takže to vždycky bylo až večer, já jsem vždycky slyšel jakoby dusot po těch schodech a prostě jsem dostal strach. Tak jsem toho zanechal a nechal jsem ten stroj odvézt z domu, protože jsem si říkal: ‚To nemá cenu. To bych skončil asi ve cvokhausu. To nemá smysl.‘ A tak jsem aspoň těm, kteří dělali takový domácí cyklostylovaný práce, tak jsem třeba vyráběl ty rámečky a ty destičky jsem vyřezal a podložky. Tak jsem je zásobil, aby mělo co nejvíc lidí ten domácí cyklostyl, přes který se to pak už jen válečkovalo. Podle mě to byla výborná věc, to bylo vymakané. Takže to byl můj drobný příspěvek pro ten samizdat.“