Petr Konvalinka

„Tou dobou jsem už pracoval ve Zlíně v Centroprojektu jako stolař na údržbě a začal jsem se pohybovat tady po městě. Sem tam někde na pivko a seznámil jsem se tady s určitýma lidma, kteří opět znamenali v mým životě mnoho a znamenají dodnes. A byl to několikrát už zmiňovaný pan Jaromír Němec, který mě seznámil s Pavlem Záleským, nynějším správcem, s Pavlem Dudrem, Bobem Obdržálkem, se Standou Devátým. Všechno to byli lidi, kteří se nějakým způsobem podíleli na výrobě samizdatu. Protože Zlín byla velká továrna na samizdat. To bylo něco úchvatného, kolik se toho tady vytisklo a jak tím byla Praha zásobovaná. Když potom byl ten pořad o tom samizdatu, tak jsem měl pocit, že Zlín byl vymazán z mapy světa. Protože nevím, že tam byla nějaká zmínka o tom, že dostávali něco ze Zlína. A tady se tam valilo. (...) Já sám jsem taky psal, samozřejmě. Podnikl jsem pokus něco psát na stroji. Byly to převážně informace o církvi, protože to mi bylo nejbližší, a nějaké ty Infochy, což byly informace o Chartě, ale vím, že jsem se podílel na několika knížkách, ale to bylo rozházené mezi vícero lidí, že nikdo nepsal tu celou knížku sám, ale byli takoví jako Obdržálek nebo Pavel Dudr, ti to dovedli valit, nebo Pavel Záleský, ty teda určitě. Ale my takoví drobnější jsme se jenom podíleli na těch věcech tím, že jsme dostali třeba, já nevím, padesát listů nebo tak. A já jak jsem byl mladě, čerstvě ženatý, malé dítě v kolíbce a naříkající ženu: ‚Ty nás ženeš do průšvihu...‘ A já, jak jsem sedl k tomu stroji, protože přes den jsem nemoh, přes den jsem byl v práci, takže to vždycky bylo až večer, já jsem vždycky slyšel jakoby dusot po těch schodech a prostě jsem dostal strach. Tak jsem toho zanechal a nechal jsem ten stroj odvézt z domu, protože jsem si říkal: ‚To nemá cenu. To bych skončil asi ve cvokhausu. To nemá smysl.‘ A tak jsem aspoň těm, kteří dělali takový domácí cyklostylovaný práce, tak jsem třeba vyráběl ty rámečky a ty destičky jsem vyřezal a podložky. Tak jsem je zásobil, aby mělo co nejvíc lidí ten domácí cyklostyl, přes který se to pak už jen válečkovalo. Podle mě to byla výborná věc, to bylo vymakané. Takže to byl můj drobný příspěvek pro ten samizdat.“

„Dětství jsem prožíval, jak jsem zmínil, s rodiči v Uherském Hradišti. Žili jsme tam v centru města. Můj otec byl původním povoláním holič a kadeřník. Tak, jak je postupně likvidovali, velké, větší, menší, přišla řada i na nejmenší, tak zlikvidovali i jeho. Zrušili mu živnost, zabavili mu veškeré vybavení a dostal na vybranou hutě, doly a třetí variantu si má domyslet. Takže si vybral ty doly, protože to nějak už bylo zvykem, že spousta chlapů jezdilo do dolů. Dal jim prostě přednost. Takže to vypadalo, že jsme otce vídávali maximálně o víkendu, že někdy přijel třeba v sobotu večer a v neděli večer odjížděl, nebo odpoledne, zase zpátky do práce. Ale maminka byla s námi doma celou dobu. Bylo nás sedm. No v podstatě narodilo se nás osm. Jeden chlapeček zemřel malý, bylo mu pouze několik dní, takže sedm živých nás bylo v rozpětí od nejstarší narozené, která se narodila ještě v době války, až po nás nejmladší. Já jsem byl v tom jednapadesátém a sestra v dvaapadesátém roce. Takže maminka měla neustále co dělat a tím pádem nešla ani do práce. Zůstala s námi doma, což si samozřejmě potom musela užít, když měla jít do tzv. důchodu.“