„Já jsem na tom prvním na náměstí byla. Teď už se tomu směju. My jsme se rozhodli, že si uděláme takový ty transparenty na dvě tyčky. Šli jsme po dvojicích a bylo nás osm. Byly jsme čtyři dvojice. Já jsem šla s Mášou Kolmanů. Měli jsme tam napsáno něco jako svobodné volby, nebo tak něco. Já už si ty hesla nepamatuji. Ale myslím, že svobodné volby. Byla to taková ta prostěradla s tyčkami. Aby nás ta patrola nedopadla, protože jsme byli sledovaní, tak jsme to vyráběli u Prokopců v Parkánu. Rozhodli jsme se, že na náměstí nepůjdeme po hlavní, jako po Latránu, ale že půjdeme Parkánem nahoru k divadlu po schodech a Horní ulicí. Tak tam jsme se sešli, bylo nás tedy osm. Měli jsme transparenty. Šli jsme Horní ulicí, my jsme šly s Mášou jako první a volaly jsme: ,Češi pojďte s námi! Pojďte s námi!´ Lidi chodili z práce, byly asi čtyři hodiny. Lidi chodili z práce a různě stáli v Horní ulici. Tu a tam nějaký člověk. A nikdo s námi nešel. My jsme sami došli na náměstí, kde nikdo nebyl a nikdo se nepřidal. Takhle jsme chodili každý den. Už ne s transparenty, ale vždycky ve čtyři hodiny jsme byli na kašně. Někdo se občas přidal a hlouček se začal zvětšovat.“
„Já jsem věděla, že žijeme za železnou oponou, za kterou se nikdy nedostanu. Člověk to tak nějak akceptoval, nebo přijal, nebo já nevím. Já jsem věděla, že na ten Západ prostě nevyjedu, a ani jsem nežádala. Na Alpy jsme se chodili koukat z Kleti, když byly vidět. A hrozně jsem tam chtěla, protože jsem takový ten horský typ. Hrozně jsem se chtěla podívat do Alp. Ale věděla jsem, že tam nikdy nepojedu. Věděla jsem, že nikdy nepojedu k moři, že nikdy nebudu vystavovat v cizině. Prostě člověk žil, jak se dalo. S hrstkou přátel.“
„My jsme se stýkali s takovou partou lidí, kteří si byli názorově blízcí. Byli to lékaři. V 70. letech se někteří lékaři z Prahy přesunuli do Krumlova. Koupili tam domek. Byli mladí jako já. Moje generace. Dali jsme se nějak dohromady a jezdili jsme na chalupu. Stýkali jsme se u nás v obýváku. Dokonce jsme i vyměnili nějaké ty knížky od Hrabala, které byly zakázané. Mohu říct, takový trochu salón Konvalinková. Strožok na okno. Zamknout dole. Pár lidí se tam sešlo a tam se mluvilo otevřeně, na ulici ne. Takže jsme si vyměnili nějaké ty knížky. Byla to parta takových asi 10 lidí z Krumlova, ale původem byli z Prahy. Byli lékaři. Mladí.“
„Když jsme byli na náměstí, já nevím, jestli jsem vám to říkala posledně, tak mě zatýkali estébáci. Já jsem tam byla v červené bundě a neměla jsem občanku. Přišel chlap a odklopil tu klopu s estébáckým odznakem a řekl: ,Máte občanku? Legitimujte se!´ Moji bundu si tenkrát půjčila moje dcera, protože ji bylo zima. Ano, bundu si půjčila, takže já jsem ji neměla a tam byla ta občanka. A já jsem říkala: ,Tak já ji nemám.´ A on říkal: ,Tak půjdete se mnou.´ Normálně mě sbalil jako ten estébák. A v tom momentě se na náměstí objevilo snad 10 nebo 15 lidí, kteří tu občanku k němu takhle, svojí občankou se zaručovali. A to máte slzy v očích. To vás opravdu dojme.“
Vladimíra Konvalinková se narodila 30. prosince 1951 jako druhá dcera Lea a Vlasty Rosínových. Oba rodiče pracovali jako učitelé v Českém Krumlově. Po válce nadšeně vstoupili do KSČ, až do roku 1968 věřili, že pomáhají budovat lepší budoucnost Československa. Vladimíra Konvalinková v roce 1971 odmaturovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Ačkoliv úspěšně složila talentové zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, z politických důvodů na školu přijata nebyla. V roce 1971 se natrvalo vrátila do Českého Krumlova, kde se sblížila s podobně opozičně smýšlejícími lidmi. Spolek přátel celá 70. a 80. léta spojoval odpor k oficiálnímu zřízení a KSČ. Diskutovali spolu o politice, kultuře, půjčovali si knihy. Vladimíra Konvalinková se 70. letech velmi těžce vyrovnávala s proměnou československé společnosti. Popisuje, jak za normalizace lidé kolem ní mizeli, ať už nuceně nebo dobrovolně, do emigrace nebo byli stíháni Státní bezpečností (StB). V prvních dnech sametové revoluce založila se skupinou přátel Občanské fórum (OF) v Českém Krumlově a podílela se na jejích aktivitách. V roce 1990 kandidovala za OF v prvních svobodných volbách. Poté vstoupila do ODS, ze které po třech letech vystoupila. Mnoho let působila v kulturní komisi Českého Krumlova. Iniciovala obnovu Slavností rožmberské růže, založila sbor Perchta v Českém Krumlově a další. V roce 2023 žila se svou rodinou v Českém Krumlově.
