Ruth Kopecká

"Při návštěvách to probíhalo tak, že vždycky uprostřed jednoho dřevěného boxu seděl mezi dvěma vězni bachař. A na druhé straně takového pultu seděly rodiny těch vězňů, těch muklů. Ten pult byl vždycky mezi námi, vždycky byl úplně od stěny ke stěně, takže nebylo možné mezi námi projít. My jsme nemohli k vězňům, vězni nemohli k nám. Byli jsme oddělení. Někdy uprostřed toho pultu bylo drátěné pletivo, které bylo až ke stropu, někdy tam bylo sklo, které mělo uvnitř drát a někdy tam byla jenom úplně nízká deska. A to bylo zřejmě podle té aktuální politické situace, jestli se přitvrzovalo, nebo povolovalo. To, jak se maminka s tatínkem dotýkali a líbali navzdory všem těmto překážkám, to je asi můj nejhorší zážitek z dětství. Znala jsem tatínka z fotografií, byl to velice hezký, elegantní a vždycky vzorně upravený člověk. V kriminále se před návštěvou někdy nesměl oholit, dokonce jednou přišel s týdenním strništěm na tváři, ale hlavu čerstvě oholenou a na sobě měl starou uniformu vojenskou a vypadal spíš jak Babinský, než jako můj tatínek. A pokud byla příznivá politická situace a hodný dozorce k tomu, tak si mě dokonce tatínek směl vzít na klín. A já jsem z něj měla panický strach. Vidíš, že moje zážitky z dětství z Mírova, to je hodně strachu a úzkosti. Ale ty návštěvy v kriminále nám přinášely i světlé okamžiky. Jak jsem mluvila o tom balíčku. Maminka vždycky s sebou měla pečlivě připravený balíček plný dobrot. S tou čokoládou, banány, medem. Vždycky pro případ, že by to mohla tatínkovi dát. Ale ono to bylo opravdu jen pro ten případ. Ona často nesměla. Nebo možná většinou nesměla. A já jsem se pak nemohla dočkat, kdy konečně budu moci ten banán sníst."

"To bylo tak, devátého května byl státní svátek. Tenkrát bylo patnácté výročí osvobození. Ráno jsme ještě byli s maminkou v posteli, když u nás zazvonil pan Lébl, náš soused a přinesl noviny. A na první stránce těch novin byl obrovský titulek, že prezident Novotný vyhlásil amnestii pro politické vězně. No to u nás zavládla okamžitě obrovská nervozita, maminka hned šla vyndat pro tatínka pyžamo a pantofle, ostatně stejně to měla stále připravené, kdyby se náhodou vrátil. Jenže on se tentokrát zase nevrátil. Protože on toho 9. května nepřijel. A tak jsme čekali i druhý den a zase nic. A tak jsme šli spát. Ale po příjezdu posledního autobusu z Prahy zaťukal na okno někdy kolem půlnoci. Já už jsem dávno ležela v posteli, ale ani jsem nedutala. A teprve až ráno jsem to nevydržela a dala jsem o sobě vědět, že už nespím. Tak maminka přišla a ať si vlezu k tatínkovi do postele. Jenomže to já jsem vůbec nemohla, on byl pro mě naprosto cizí člověk. Ale ráno nás doprovodil do školy a já jsem na něj byla moc hrdá."

"Někdy počátkem dvacátého století, kdy byl můj pradědeček na Řitce starostou, tak přišli do dědiny sirotci na rozebrání do rodin. Byla mezi nimi také Tonča, bylo jí tenkrát šest roků. Byla malinká, byla zanedbaná, neměla vlasy, měla hlavu samý bolák, neuměla mluvit, chovala se skoro jako zvířátko. Každého se bála, zalézala někam do kouta nebo pod stůl a samozřejmě ji nikdo nechtěl. A tak pradědeček můj si ji vzal. A babička moje byla tehdy osmnáctiletá a začala se o tu Tonču starat. Začala ji vychovávat, začala jí léčit všechny ty její boláky a neduhy, začala ji učit mluvit a pracovala s ní tak intenzivně, že za dva roky Tonča byla schopná jít do školy a naučila se psát a podepisovat. Naučila se číst. Jenom se chovala trochu jinak než ostatní děti. A zůstala tedy v rodině, pomáhala, pomáhala na poli, moc nemluvila. Ale měla ráda, když k nám někdo přišel a my jsme ji vždycky s Tomášem hodně zlobili. Tak to je příběh Tonči. Možná bych měla dodat, že se u nás Tonča dědila z generace na generaci, a my jsme si někdy s Vláďou říkali, že i my ji jednou zdědíme, ale dochovala ji moje maminka a Tonča umřela v její péči, doma, na Řitce, spokojená, že je doma."

"Povolenka k návštěvě, ta chodívala čtyřikrát za rok. Čtvrtletně mohla maminka tatínka navštívit. A vždycky byla pro konkrétní osobu. Takže maminka jela vždycky, s ní babička nebo děda olomoučtí, tatínkovi rodiče, a taky jsem jela já nebo Tomášek. To znamená, že maminka ho viděla čtyřikrát za rok, děda s babičkou dvakrát za rok a my s Tomášem, jeho děti, jsme ho viděli dvakrát do roka. U nás doma se vždycky na tu povolenku strašně netrpělivě čekalo. Maminka předtím, než jela ráno do práce, tak ještě běžela na poštu zjistit, jestli ji tam náhodou už nemá, protože se bála, aby nezmeškala termín, protože náhradní by už žádný nebyl. Na návštěvu se hodně připravovala, chystala pečlivě balíček. Do toho balíčku sháněla vhodné potraviny a taky na ně sháněla obaly. To totiž bylo tak, že maminka chtěla, aby tatínek dostal od ní takové věci, které mu v tom kriminále chyběly. To znamená něco dobrého, čokoládu třeba, taky nějaké vitaminy, což mohly být třeba pomeranče nebo banány, ale ty zase nebyly vůbec k sehnání, takže ty jsme ani my jako děti moc neznali. Taky byly důležité obaly, protože pokud se stalo, že mu mohla něco dát, tak byla důležitá váha těch potravin. Takže když chtěla dovézt třeba sádlo nebo med, tak rozhodující bylo to, že ta sklenička hodně vážila, tak se snažila sehnat takové ty povoskované kelímky, které tenkrát byly velice vzácné. Vzpomínám si ale, že byly k mání u našeho řezníka, a ten že jí je nechával a dával, aby je mohla využít. Tehdy nebyly žádné plastové obaly, žádné kelímky nebo krabičky. A taky vždy dbala, abychom měli něco nového na sobě, aby tatínek viděl, že se nám daří dobře a že vůbec nestrádáme."