Ing. Aleš Kopecký

„To byla perzekuce a proč já jsem odešel z Prahy. Protože já jsem nesměl na vysokou školu za prvé, Státní bezpečnost řekla, za druhé jsem věděl, že pořád nás někdo sleduje. Jsem o ně občas zakopl, oni se občas za tím křovím špatně schovali, ti estébáci. Za třetí že byl odposlouchávanej telefon, čili věděl jsem, že prostě… Nebylo to aktivní, to bylo pasivní. Ale věděl jsem, že žiju v prostředí, kde furt někdo sleduje, jestli jsem přešel tam, nebo přešel jsem sem, a co jsem dělal. No a protože jsem tohle jsem nějak nemusel, tak jsem se zvedl tenkrát a odešel jsem do Českých Budějovic. V životě jsem tam nebyl, upozorňuju. Jednou nebo dvakrát na výletech. Ale odešel jsem do Českých Budějovic. A dobře jsem udělal, opět jsem zase dobře udělal a zase jsem měl štěstí ve svým životě teda.“

„To je zase úplně obráceně. Já mám celou řadu přátel, jsem měl vždycky na Slovensku, mám je dodneška. Teď jsem si zrovna nedávno s jedním přál. A měl je můj táta. Tady v korespondenci je třeba Petr Karloš, tady je Katarina Lazarská, spisovatelka slovenská, a tak dál. A myslím si, že to soužití bylo daleko smysluplnější a produktivnější než po tom rozdělení. Já rozumím tý jejich touze, ale to třeba jen půl milionu, jinak oni tam mají Maďary a všechny ty menšiny. Slovensko nebylo jako my, který odsunulo Němce, kterých bylo nějakých 2,6 milionu, když se odsunuli po válce. To Slovensko je něco jinýho a Slováků je přes tři miliony. A třeba v té oblasti té kultury cítěj to negativně dodneška. Já jsem člověk o rádiu, já nejsem člověk o televizi, ale i v tom rádiu, když máte vzpomínky, ať už teďka byly osmdesátiny Smoljaka a všichni o tom hovoří, protože to prolnutí těch národů historicky, prostě prolnutí jejich kultury, nakonec bylo i ekonomicky.“

„Táta tam vykonával post náměstka, ale v podstatě Galuška přicházel z diplomatických směrů. Takže on byl taková diplomatická stafáž toho ministerstva, kterou dělal vynikajícím způsobem. Pak tam byl druhej náměstek, ten byl pro církevní věci. Táta byl ten, který táhnul kulturu. Taky třeba program ministerstva – seděl dva měsíce zavřenej tady a psal ho tady. Program ministerstva tehdejšího. No a když přišla normalizace a takový ty politici Bilak, Indra, Husák se chopili teda moci, začala normalizace, tak on byl hned v první linii, mezi těma prvníma, který to odnesl. A odnesl to tím způsobem, že ho odevšad vyhodili. To znamená z Karlovy univerzity, katedru dějin divadla zrušili tenkrát dokonce. V podstatě najednou řekli ti normalizátoři, že ty lidi, který to dělali dvacet let, že to dělali špatně. A za to je perzekvovali. Takže on byl rok nebo dva v podstatě bez místa. On dostal od Husáka, protože se s Husákem znal. Husák byl persona 50. let, která byla perzekvována. Oni se znali. On se s ním taky setkal a dostal potvrzení do občanky, že je svobodný spisovatel, tenkrát to muselo být potvrzený v občance. Ale nesměl publikovat, nesměl vystupovat. Takže uklízel sníh na Štvanici, zametal chodníky.“

„Ta perzekuce. Tenkrát v tom roce jednasedmdesát, potom později, se tomu hodně věnoval pan Pithart, tak to bylo 534 tisíc lidí naší inteligence, této země, kterou teda ta vládnoucí garnitura jaksi poslala pryč. Můj otec potom sehnal místo u Vodních zdrojů Zličín. Vodní zdroje Zličín byla organizace, která se zaobírala hydrologickým průzkumem vody v krajině. To se tenkrát dělalo poměrně dost pečlivě, dneska se o tom nikomu ani nezdá, o takových pečlivých... a oni měli maringotky, který různě cestovaly. Skutečně ta krajina se monitorovala, měřila, ti hydrogeologové prostě sbírali údaje. A oni vypozorovali, že tihlencti lidi jsou velmi pečliví a že prostě nepodvádějí, tím smyslem, že to objede jednou za týden a ty údaje tam prostě napíše, ale že jsou skutečně precizní a že za tím jdou. Takže tahle organizace ty lidi začala sbírat. Pracoval v ní například Petr Pithart, pozdější předseda Senátu, že jo, Křen, kterej v podstatě dělal Ústavu po revoluci. Teda dělal, on ji napsal tam, že jo. Čili tam byla celá řada lidí, který žili po těch maringotkách, pracovali prostě do šuplíku, protože vím, že třeba Křen s Pithartem a táta se na tom taky podílel, to byly ty maringotky kolem Zákup, tak oni tam začali psát Ústavu novou v roce osmdesát šest, protože věřili tomu, že prostě bude potřeba.“

„Tak on v dubnu tenkrát odvezl moji mámu s Ivanou tady do Bílého Podolí, kde jsme měli tetu, protože tušil, že se něco semele, a vrátil se zpátky do Prahy. A ono se skutečně semlelo, což bylo Pražský povstání. A otec byl tedy členem Pražského povstání, možná ještě jsem tam zapomněl jednu věc říct, on byl také členem Opletalového výboru, který Němci vybrali. A říká se v mý rodině, že tenkrát, když to Němci vypleli, tak utíkal z Prahy sem, a že tam v rohu, jak je ta bříza, takže tam tenkrát zasadil malou břízku, že to teda přežil. A takže zase šel do těch bojů Pražskýho povstání a 5. 5. 1945 vstoupil do komunistické strany, kde ho přijímal pan Smrkovských. Na barikádách na Strossmayerově náměstí.“