Jiří Kopinec

J. K.: „Pak, když jsme tam přijeli, tak tam nebylo vůbec nic nakonec. Bylo nás tam poměrně dost, ale bylo tam víc táborů. Já jsem byl v tom, 7. lagpunkt tomu říkali. A v tom bylo nás poměrně dost lidí, několik, kolem 5000 tam nás bylo teda v tomhle. Ale tam bylo víc lágrů. Ale do tý doby tam vůbec nic nebylo, ani les nebyl. To bylo jen křoví, les nerost’, vůbec nic. To byla jen tundra, která byla zamrzlá. Protože jsme museli stavět sami baráky, tak ty normálně, pokud jde, ty výkopy na ty traverzy a to, tak jsme museli kopat. A hloubka byla, do dvou (???) byla půda zmrzlá na kost. Akorát jsme museli…“ Sběrač: „Do dvou metrů?“ J. K.: „Dva metry dvacet normálně, hloubka, metr na metr, do toho jsme museli kopat ty jámy. Když jsme udělali ty základy pro ty baráky, protože baráky byly dřevěný…“ Sběrač: „Metr na metr teda základy…“ J. K.: „Metr na metr, metr dvacet teda, a do tý hloubky byla ta zem úplně promrzlá. Normálně jsme to kopali kolikrát tři dny, akorát tím způsobem, že tam byly šachty, na tých haldách jsme sbírali uhlí, normálně jsme na noc si udělali oheň v tých výkopech, teda, jo, no a to rozmrzlo tak na takových 60–70 čísel a tam potom jsme mohli tu hlínu vyhodit, že jsme mohli normálně aspoň teda se dostat… Protože tam byly normy. To byly normy, pokud jde při tých vykopávkách, to… A podle toho tak byl i, jak oni říkali, ‚pojok‘, to znamená příděl jídla a chleba.“

J. K.: „Jmenuji se Jiří Kopinec, narodil jsem se na bývalý Podkarpatský Rusi. To byla součást Československé republiky. Devátého šestý 1921. Tam jsem žil až do roku 1940.“ Sběrač: „A jak se to místo přesně jmenovalo, kde jste se narodil?“ J. K.: „Imstičevo.“ Sběrač: „A poblíž…“ J. K.: „Poblíž…Iršavský okruh, Iršavský okres, jo, a nejblíž tam bylo Berehovo a Mukačevo. To je známý tady těm starším generacím.“ Sběrač: „A jak se jmenovali vaši rodiče?“ J. K.: „Rodiče se jmenovali Stefan Kopinec a mamka se jmenovala Anna Páková-Kopincová.“ Sběrač: „A měl jste nějaké sourozence?“ J. K.: „Měl jsem jich dost, bylo nás pět bráchů a jedna sestra. Jmenovali se…“ Sběrač: „To snad ani nemusíte… Pouze bych se vás zeptal, čím se vaši rodiče živili?“ J. K.: „V zemědělství, tam bylo většinou zemědělství. Průmysl tam nebyl žádný.“ Sběrač: „A měli jste nějakou usedlost?“ J. K.: „Usedlost akorát 11 hektarů, abysme měli na nějakej ten dobytek a to…“ Sběrač: „Tak to je dost. Takže úplně špatně se vám nežilo.“ J. K.: „No tak za první republiky to bylo daleko lepší než za Maďarů. A pak, pokud jde o to, když nastaly kolchozy, teda, protože tam už pak potom to bylo horší. Vzali všechnu půdu a tohle teda, Sověti, bývalí sovětští…, no, nechci je teď… Ale to zkrátka, žili tam, co vydělali si na tých kolchozech.“

J. K.: „Já jsem byl normálně skoro čtyři neděle v tý vězeňský nemocnici, v tej gulackej. Tam byl nějaký Gruzín, a povídá: ‚Synok, ja ťa uzdravim.‘ Ale uzdravit, to tam bylo… Tam léky nebyly žádný, dávali akorát máslo, sýr nějaký na přilepšenou a potom dávali hrášek, jak se tomu říká… No byl hrášek a byl to, no, jak… Klíčený takhle, jo. Tak klíčený hrášek dávali.“ Sběrač: „Takže vlastně vás léčil jenom trošku lepší stravou.“ J. K.: „No a potom nám teda, pokud jde, tak nás vodtud vodvezli. Už jsme byli připravovaný na vstup do československý jednotky.“ Sběrač: „To vám někdo teda nabíd’, abyste tam vstoupili? Někdo přišel s tou zprávou?“ J. K.: „No, normálně, pokud jde o to, ještě k tomu dojdem, jo? Tak poslali nás teda, pokud jde o to, normálně do takovýho lepšího teda, kde nám přivařovali, byla lepší strava, bylo to slušný teda. Deky, všechno bylo teda tam. Připravený matrace.“ Sběrač: „Taky ještě v tom lagpunktu sedm všechno?“ J. K.: „Ne.“ Sběrač: „To už bylo jinde?“ J. K.: „Jinde.“(Z dalšího vyprávění plyne, že vězni byli přesunuti do tábora vzdáleného asi 60 kilometrů od dosavadního místa pobytu.)

J. K.: „Já, abych vám řek’, my jsme byli velice rádi, že jsme se k tomu dostali, protože opravdu ten život v těch gulazích byl strašný, strašný teda. A i když bylo to vědomí, že jsme nevěděli, kdo z nás přežije, tak přesto jsme říkali, že jsme volný a můžeme teda jít, teda, pokud jde… Být nápomocný k tomu, abysme mohli osvobodit Československou republiku. Tam už jsme s tím i počítali, že pokud jde, Zakarpatská oblast zůstane dál teda připojená k Československu, s tím počítalo už se, ovšem dopadlo to jinak, no.“ Sběrač: „A jak to vypadalo u toho Kyjeva, když jste tam přijeli. Ten Kyjev byl obsazený ještě Němci?“ J. K.: „Ten byl celej obsazenej Němci. My jsme se dostali na předmostí Dněpru, teda pokud jde… To byl lesík teda, Luščyn se to jmenovalo, Luščyna, tak nějak, hergot, to bylo ukrajinsky… Ale to bylo ňáký zkreslený. No a tam jsme se připravovali na přípravu k útoku, teda. Útok byl zahájený 6. toho listopadu, že jo. Pokud jde… Těžké boje byly u Kyjeva, protože tam byly čtyři protitankové zákopy, to jsme museli všechno, teda, pokud jde, odstranit, to znamená trhavinou. To dělali ženisté, protože to byl zákop šest metrů široký a 2,5 metru normálně tak pro tanky. Museli jsme udělat přechody. No a potom jsme se zapojili, společně jsme bojovali s pěchotou.“ Sběrač: „To se odstřelovalo, tedy na jednom místě se to muselo odstřelit, aby ten terén se změnil a ten tank mohl přejet.“ J. K.: „Normálně pokud jde, trhavinou, aby ty, zarovnat ty příkopy tím, aby mohly tanky pokračovat a dělostřelci.“ Sběrač: „A potom ještě u toho Kyjeva jste byli hned zařazeni do té pěchoty a s tou pěchotou jste bojovali normálně?“ J. K.: „Normálně jsme bojovali, pokud jde o to, my jsme tankovej desant, normálně to bylo u ženistů tak, že my jsme postupovali první a ustupovali jsme poslední.“