The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Kopřiva (* 1957)

• narozen 8. února 1957 v české vesnici Svatá Helena v Rumunsku

• od čtrnácti let působil v baptistickém orchestru

• později působil v baptistickém sboru jako diakon a kazatel

• odmítl vstoupit do komunistické strany

• v letech 1993–1998 absolvoval teologickou fakultu v Bukurešti

• žije v rumunské vesnici Șușca

• slouží ve čtyřech církevních sborech Bratrské jednoty baptistů

„Český národ sem do regionu přivedl novoty, které tu nebývaly zvykem, například železný pluh. Ve Svaté Heleně byli moudří a přemýšliví lidé, navíc dobří řemeslníci, kteří byli vyhledáváni a respektováni. Říkalo se: ‚Buď jako Čech, jako Pém!‘“ vypráví Adolf Kopřiva, baptistický kazatel a český rodák ze Sv. Heleny v Rumunsku.

Adolf Kopřiva se narodil 8. února 1957. Oba jeho rodiče, Alois a Anna Kopřivovi, se živili prací na svých polích, kde nechyběly ani jejich děti. Adolf chodíval už od svých pěti let, od jara až do podzimu, pást jejich čtyři kravky. „Ráno, když se člověk probudil, byly slyšet zvonce a vozy, jak odjíždí z vesnice, a jak se krávy ženou na pastvinu. Vše se kolem vesnice jen hemžilo a s návratem k večeru vše utichalo,“ barvitě vzpomíná Adolf Kopřiva na radostné dětství propojené s vůní podzimu a rozděláváním ohňů, kosením jetele, nebo pobíháním po okolní kopcovité krajině.

Utíkali jsme na vrch, abychom viděli auta

Adolf vyrůstal v období šedesátých let, kdy život místních procházel neobvyklou přeměnou. Nedaleko Sv. Heleny se schylovalo k zahájení těžby v rudných dolech, kam bylo nutné přivést elektrifikační linku vysokého napětí taženou podél Dunaje z Oršavy až do Nové Moldavy. „Pamatuji si, že to byl čas, kdy k nám byly poprvé dovezeny tatry, desetitunová auta. Čuměli jsme na to, protože to byl pro nás velký údiv. Nikdy nic takového jsme předtím neviděli. Když jsme pásli krávy, s kluky jsme utíkali na jeden vrch, kterému se říkalo Kohoutek, odkud byla silnice u Dunaje a projíždějící auta vidět. Měli jsme obrovskou radost, když takové auto projelo a my ho mohli vidět.“

Otevření dolů přineslo mužům z místních i okolních vsí zaměstnání a spolu s ním i stabilní plat. Odcházeli pracovat na směny a na polích a v domácnostech zůstávaly převážně jejich ženy s dětmi, ke kterým se po návratu ze směny přidali.

Na několik let tu zdejší komunisté zavedli jednotné zemědělské družstvo, obdobné těm, které byly zakládány v Československu. Združstevnění sice trvalo jen krátkou dobu, přesto se jednalo o nejhorší roky pro zemědělství na Sv. Heleně. „Pšenice se sklízela a svážela na místo za vesnicí, kde byla mlátička. Bylo mi asi pět let, když jsme se s dvěma kamarády šli podívat, co se tam děje a jak to tam vypadá. Pamatuji si, jak prostor kolem hlídaly lidové milice. Obávali se, že by v místě mohly děti založit požár. Postrašili nás a my utekli do polí. Kluci běželi napřed, a protože já byl slabounký, běžel jsem až za nimi a brečel. Na nějakou dobu jsme se ztratili a domů se vrátili až za tmy,“ vypráví svůj zážitek Adolf Kopřiva.

Ptali se, proč se nemůžu stát komunistou

V místní škole se po čtyři roky učil českému jazyku i pravopisu, ale od pátého ročníku i další nadcházející studia probíhala zásadně v rumunštině, čímž se čeština odklonila na vedlejší kolej. Po osmé třídě si přál studovat pedagogické lyceum, ale otec pro nedostatek peněz další studia zavrhl a Adolf se vyučil v nedaleké Nové Moldavě elektrikářem. Hned po vyučení stejně jako většina jeho vrstevníků nastoupil do zaměstnání do dolů. 

„Bylo mi tenkrát dvacet, měl jsem těsně před vojnou a chtěli, abych se stal členem komunistické strany. Řekl jsem, že nemohu, ale to je neuspokojovalo a pokračovali v otázkách, proč se nemůžu stát komunistou? Dali mi ty své stranické materiály, v nichž jsem žádný zákaz o docházení do kostela nenašel. Když pak nastal den, kdy přijímali nováčky do partaje, nevydržel jsem a řekl, že se k nim nemohu přidat, že chodím do kostela a jsem věřící. A bylo vyřešeno. Vedoucí se na mě špatně podíval a odpověděl, že takové lidi oni nepřijímají. Od té doby jsem byl, dalo by se říct, pronásledován,“ dodává Adolf Kopřiva. Při ranních nástupech na směnu ho od té doby čekaly nepříjemné situace a často býval od kolektivu svých pracovníků odstrkován. Přiznává však, že tyto méně příjemné zážitky ho pro život vzpružily.

Neposunul jsem se dál, protože mi to otec nakázal

Od dětství docházel Adolf se svým tatínkem na bohoslužby do místního evangelického kostela. Dělo se to v době, kdy už na vesnici zbývala poslední hrstka evangelíků. „Pamatuji, že v zimě probíhaly bohoslužby na faře, kde byla litinová kamna. Bylo mi asi šest let, otec mě posadil ke kamnům a řekl: ‚Odsud se nehni!‘ A odešel dopředu s mladými muži. Stařec, který kázal, se najednou zarazil a pronesl: ‚Něco tady smrdí! Podívejte se na toho chlapce, něco se tu pálí.‘ Propálily se mi kalhoty a vše, co jsem měl, až se mi spálila kůže. Neposunul jsem se dál, protože mi to otec nakázal, a všechnu tu bolest jsem snášel. Když otec přišel a viděl mě, kalhoty mi ze škvařícího se masa vytrhnul. Dodnes nosím na levé noze tuhle vzpomínku.“

Evangelický sbor se pak na sklonku šedesátých let rozpadl. Nebylo nikoho, kdo by duchovní služby sloužil, a tak malý zbytek evangelíků přešel k baptistům. Baptistický sbor byl založen ve Svaté Heleně roku 1923. Stalo se tak krátce po první světové válce, kdy se ke svým rodinám v sousední vsi Coronini, navraceli vojáci, kteří ve válce přijali víru baptistů. Zakrátko pak došlo k setkání české krajanské komunity s vírou baptistů. Prvním, kdo přijal křest, byl Ferdinand Křivánek, který se stal i místním laickým kazatelem.

Počet přijatých studentů do semináře komunisté redukovali

Cesta k duchovní činnosti Adolfa Kopřivy se odvíjela od dob zániku evangelického sboru ve Svaté Heleně. Přiznává, že od dětství u sebe pozoroval zájmy jiného zaměření, než bývalo zvykem u ostatních dětí. Tehdy ale svým pocitům ještě plně nerozuměl. Od čtrnácti let působil Adolf Kopřiva v baptistickém orchestrovém sboru a ve dvaceti letech začal ve sboru kázat. Vstupem do manželstvím pro něho začal nový život – přestěhoval se do rumunské vesnice Șușca, kde žije přes 40 let a v místním baptistickém sboru se stal diákonem.

Roku 1984 skládal zkoušky na baptistický teologický seminář v Bukurešti – počet členů baptistů v té době v Rumunsku se pohyboval kolem sto deseti tisíc. Počet nově přijatých studentů do teologického semináře byl redukován rumunskou komunistickou stranou, která povolovala přijetí pouze deseti zájemců. První pokus Adolfovi nevyšel a o dva roky později bylo přijímáno studentů už pouze pět a taktéž se mezi přijaté nedostal. Dveře semináře se mu ale přesto nadobro neuzavřely.

Klauzule nejvyšších výhod měla Rumunsku zajistit svobodu náboženství. Stanov tehdy využil i teologický seminář, na který se Adolf Kopřiva přihlásil. Započaly intenzivní kurzy, kterých se Adolf účastnil až do ledna 1990 a v březnu téhož roku byl ustanoven duchovním kazatelem. Po pádu komunistického režimu byl na mnoha místech pochopitelně nedostatek duchovních a Adolf Kopřiva sloužil celkem v šestnácti baptistických sborech. Na teologickou univerzitu se znovu přihlásil roku 1993. Úspěšně ji zakončil po pěti letech dálkového studia. V současné době slouží ve čtyřech sborech Bratrské jednoty baptistů.