plk. v. v. Ing. Roman Kopřiva Ph.D.

* 1964

  • „Prostě pro mě jednou přišli o půl druhé ráno z operačky, že máme potíže. To bylo vždycky: ‚Veliteli, máme problém.‘ Člověk už věděl, že to není dobré. Přišel jsem tam a – máte odposlechy, máte všechno, slyšíte, jak se tam střílí, jak ti kluci na sebe volají, je to docela nepříjemné – a pak vám volá velitel té skupiny a říká: ‚Zapadli jsme, jsme v obklíčení, kolem nás je několik desítek Tálibů‘ a našich tam bylo asi dvacet pět a ‚já vás žádám, to vozidlo zničíme‘. A tak jsem se musel rozhodnout a říkám: ‚Tak jo, tak to podminujte a bouchněte to.‘ Což jsem se podíval kolem sebe, tak všichni na mě vykulili oči, protože není standardní, aby někdo ničil vlastní techniku. Ale v tu ránu máte na mysli životy vlastních lidí a jestli jim to pomůže, tak prostě jim to pomůže. A teď jsem říkal: ‚Chlapci, co jste udělali pro ty chlapce moje, co jsou navrchu.‘ A zavolali jsme leteckou podporu. Zjistili jsme, že na přesunu jsou další kontaktní týmy naše, které tam můžou pomoct. ‚A dobrá. Co ještě můžeme udělat?‘ ‚Teď už nic, už můžeme jenom čekat.‘ ‚Výborně, dejte mi doutník.‘ Tak to jim padla brada úplně. Já jsem si vzal doutník a šel jsem ven, že si tam zakouřím. A všechno dobře dopadlo. Vozidlo nakonec vyprostilo. Kluci se odpoutali střelbou od těch Tálibů, vyvázali se z takové té střelby a vrátili se v pořádku na základnu. A až jsme se vrátili domů, tak ti chlapci za mnou přišli a říkají: ‚Veliteli, vy jste byl takový klidný, vy jste si dal doutník, naši tam střílí, jde jim o kejhák – a vy si dáte doutník.‘ A já jim říkal: ‚No to nevíte, že jsem měl ze slipů tanga a že jsem měl tak stažené půlky a tak jsem se bál, že to byla jediná varianta, jak se od vás odpoutat, protože kdyby člověk byl nervózní, chaotický, začal tam hulákat, tak je to úplně v háji.‘ Takže ti chlapci udělali, co měli, což bylo dobře, já jsem si dal doutník, modlil jsem se, ať se nic nestane, a pak si vždycky jenom řeknu: štěstí přeje připraveným.“

  • „My jsme byli na pohřbu, kdy se pochovávaly právě pozůstatky jednoho z muslimů. A oni ti pozůstalí na nás vyloženě vletěli a dožadovali se plnou silou potrestání těch Srbů a konkrétně jmenovali ty lidi, kdo to udělal, kdo ho zabil. Vy jim nemůžete nic takového slíbit. Vy s tou informací můžete jenom pracovat, ale rozhodně jim to nemůžete slíbit. Protože tam působíte nějakou dobu a s těmi lidmi se potkáváte. Ve finále potom se s nimi potkáváte a víceméně řeknete: ‚Ano, my jsme s tou informací pracovali, my víme, kde je, víme, kde se nachází, a teď už je to otázka pro jiné soudy nebo pro někoho jiného, to už není naše věc.‘ A vysvětlit to těm lidem je velmi těžké. Protože oni požadují vendetu. ‚To on mě zabil a vy tady ho budete vyšetřovat a kdoví, jak to s ním nakonec dopadne a podobně.‘ Myslím, že řada z nich si oddechla, až když chytli generála Mladiče, odvezli ho do Haagu. Nicméně i dneska věřím tomu, že když tam pojedete, tak ty pozůstatky tam budou, vzpomínal jsem si nedávno na takový výstup. Měl jsem možnost pracovat na Úřadě vlády, na sekci pro obranu a bezpečnost. A byl jsem u jednání tripartity Bosny a Hercegoviny a našeho pana premiéra. Byť měli zastupovat jeden stát, tak každý z nich šel proti sobě. Jinými slovy, když to řekl Bosňák, tak ten Srb ho okamžitě z něčeho obvinil. Bosňák se začal bránit, do toho přišel Chorvat a začal tam rozbourávat celé to jednání, takže pro nás jako Čechy a pro pana premiéra bylo velmi těžké tu situaci uklidnit. Ale tam pochopíte naprosto jasně, že ta situace se nezklidní. To možná bude na generace, ne ani na generaci, ale na generace, jestli to tam bude v klidu. Ten, kdo to dneska sleduje, tak ví, že to asi v klidu nebude.“

  • „Kousek od základny byl domek a byla tam vždycky malá holčička a nějakým způsobem, vždycky když jsme jeli kolem autem, tedy UAZem, jsme měli UAZy, tak jakmile jsme se blížili, tak ona začala plakat a utíkala pryč. Vždycky, vždycky. A jednou tam stáli takový starý rodiče, my jsme tipovali, že to je babička s dědou, protože opravdu byli sedmdesátníci, ta holčička mohla mít pět šest let, nevíme to jistě. Najednou jsme tam zastavili a ptali jsme se, proč tomu tak je. A oni nám řekli, že když byla menší, asi tříletá, že prostě byla u toho, když jí zavraždili rodiče. A pro nás takové největší vyznamenání doslova, to každá medaile může jít do háje v tomto smyslu, bylo, když vlastně jsme těsně před koncem mise zastavili a ona neutekla a vzala si od nás čokoládu. A to nikdo nepochopí asi, ale najednou zjistíte, že je to něco úžasného, že přestává mít obavy z nějakých uniforem a z takových věcí. Pro nás to bylo obrovské zadostiučinění, že ta vůle přinesla svoje ovoce.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 20.07.2022

    (audio)
    duration: 01:58:24
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Brno, 09.11.2022

    (audio)
    duration: 02:11:14
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Kdo je aktivní, určuje pravidla. Kdo ne, je ve vleku událostí

Roman Kopřiva
Roman Kopřiva
photo: Archiv pamětníka

Plk. Roman Kopřiva byl příslušníkem průzkumných jednotek a speciálních sil Armády ČR. Narodil se 20. září 1964 v Šumperku jako nejstarší ze tří dětí. Původně chtěl studovat archeologii, nicméně nebyl přijat. Místo toho v letech 1983–1987 studoval na Vysoké vojenské škole ve Vyškově. Po úspěšném absolvování byl umístěn k 65. motostřeleckému pluku Ernsta Thälmanna v Chebu. Jako velitel čety měl na starost 30 vojáků základní služby. Po dvou letech byl přeřazen na 20. průzkumný prapor v Chebu, poté na průzkumný prapor do Kroměříže, kde sloužil jako velitel roty. V letech 1998 a 2000 působil jako zpravodajský důstojník v Bosně a Hercegovině v rámci stabilizační operace SFOR 2. Po návratu byl převelen do Prostějova ke 601. skupině speciálních sil generála Moravce. V roce 2009 působil v misi do Afghánistánu v rámci operace Enduring Freedom jako velitel kontingentu speciálních sil Armády ČR. Vojenskou kariéru ukončil v roce 2014 jako přidělenec obrany Ministerstva obrany Armády ČR na Slovensku. V současnosti (rok 2023) zastává funkci vedoucího projektového manažera v Komunitním centru pro válečné veterány v Brně.