The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

plk. v. v. Ing. Roman Kopřiva Ph.D. (* 1964)

• příslušník průzkumných jednotek a speciálních sil Armády ČR

• narodil se 20. září 1964 v Šumperku jako nejstarší ze tří dětí

• v letech 1983–1987 studium na Vysoké vojenské škole ve Vyškově

• umístěn k 65. motostřeleckému pluku Ernsta Thälmanna v Chebu, poté na 20. průzkumný prapor v Chebu

• poté převelen k průzkumnému praporu do Kroměříže

• v letech 1998 a 2000 působil jako zpravodajský důstojník v Bosně a Hercegovině v rámci stabilizační operace SFOR 2

• po návratu převelen do Prostějova ke 601. skupině speciálních sil generála Moravce

• v roce 2009 působil na misi v Afghánistánu v rámci operace Enduring Freedom

• v roce 2014 se stal přidělencem obrany Ministerstva obrany Armády ČR na Slovensku

• v současnosti (rok 2023) zastává funkci vedoucího projektového manažera v Komunitním centru pro válečné veterány v Brně

Roman Kopřiva se narodil 20. září 1964 v Šumperku jako nejstarší ze tří synů. Dětství prožil na statku ve Velkých Losinách. „Byla tam spousta hospodářských zvířat. Nejdřív jsme museli poklidit, pak jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Jsem přesvědčen, že životní řád, ke kterému nás doma vedli, byl k nezaplacení.“

Otec František pracoval jako opravář zemědělských strojů a do roku 1971 byl členem KSČ, poté byl vyloučen pro údajnou pasivitu. Maminka Irena pracovala v textilní továrně Moravolen v Šumperku. Její předčasná smrt v roce 1982 znamenala pro rodinu těžkou zkoušku. „Obdivoval jsem tátu za to, jak to všechno sám zvládá. Mně bylo tehdy 18 let a myslím, že mě to dost zocelilo.“

Roman Kopřiva chtěl původně studovat archeologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. U přijímacích zkoušek byl úspěšný, ale kvůli velkému zájmu a zřejmě i protekci bylo přijetí téměř nemožné. „Tehdy mi zavolali z okresní vojenské správy, že by bylo škoda studií zanechat, a nabídli mi Vojenskou vysokou školu ve Vyškově.“ Tehdy devatenáctiletý mladík nabídku přijal a v roce 1983 nastoupil do prvního ročníku. „Fungoval tam jasný řád, dril a disciplína. Ráno rozcvička, otužování. Málokdo si dovolil cokoli zpochybňovat.“ První ročník byl zaměřený všeobecně, poté se Roman Kopřiva specializoval jakožto budoucí člen průzkumné jednotky.

Tehdejší výuka se pochopitelně neobešla bez komunistické ideologické roviny. „Měli jsme tam marxismus-leninismus. Bral jsem to jako nutné zlo. Jinak jsem nezažil nějaké tlaky ohledně toho, jak se má nebo nemá chovat správný soudruh,“ vysvětluje Roman Kopřiva, který měl být v roce 1987 přijat za kandidáta KSČ. „Ale neklaplo to, protože se tenkrát dozvěděli, že otec byl ze strany vyloučen.“

Že je svět trochu jiný, mi došlo za dráty železné opony

Po absolvování Vojenské vysoké školy ve Vyškově v roce 1987 se Roman Kopřiva oženil. Tehdy dostal místo u 65. motostřeleckého pluku Ernsta Thälmanna v Chebu. Jako velitel průzkumné čety měl na starost 30 vojáků základní služby. Po dvou letech byl přeřazen jakožto důstojník na 20. průzkumný prapor v Chebu.

Úkolem útvaru byl zejména monitoring státní hranice s Německem. „Chodili jsme tam a pozorovali, co se tam děje. Druhá strana to dělala úplně stejně.“ Roman Kopřiva měl tehdy přístup až k patníkům, tedy k samotnému území západního Německa. „Pro mě to byl jistý druh prozření. Jako jeden z mála důstojníků jsem viděl, jak to vypadá na druhé straně. A že je to tam jiné, než jak se o tom u nás mluvilo. Tehdy jsem si uvědomil, že ne vše, co je člověku vkládáno do hlavy, je správné. Každý potřebuje určitý moment, kdy prozře, já to zažil na hranicích.

V Chebu Roman Kopřiva prožil i sametovou revoluci. O událostech 17. listopadu 1989 v Praze se dozvěděl z televize. S napětím čekal, co se na útvaru bude dít. „Upřímně řečeno jsem si nedovedl představit, že bych s vojáky základní služby vyjel potlačovat demonstrace – a už vůbec ne se zbraní v ruce,“ vzpomíná Roman Kopřiva na tuto pro armádu nejistou dobu. Proti demonstrantům jednotka povolána nebyla. „Nikdo v té době nevěděl, co má dělat. Teprve po nějaké době jsme dostali nařízení, že vojáky základní služby nemáme pouštět na vycházky a že s nimi nemáme komunikovat na téma společenských změn.“ Teprve po několika týdnech se situace v armádě začala vyjasňovat.

Po vstupu do NATO to byla úplně jiná dimenze

Pád komunistického režimu měl obrovské důsledky i pro naši armádu. Československo bylo součástí skomírajícího vojenského bloku – Varšavské smlouvy, která byla rozpuštěna až v létě 1991. Podle Romana Kopřivy šlo o jakýsi přerod v geografickém rozmístění. „Všechny jednotky, které do té doby hlídaly západní hranice, se začaly snižovat, rušit nebo stěhovat na východ.“ To byl i případ vojenského útvaru v Chebu.

Československo nakonec po letech vyjednávání vstoupilo v březnu 1999 do NATO. Avšak podle Romana Kopřivy ne všichni členové armády byli tomuto kroku nakloněni. „Sám jsem si ale říkal proč ne a samotný vstup jsem bral jako holý fakt. Po vstupu do NATO šla naše armáda jednoznačně nahoru. Získali jsme vazby na západní jednotky. To byla úplně jiná dimenze. Pokud východní blok hrál na kvantitu, tak ten západní na kvalitu. Tehdy zjistíte, že život vojáka a jeho odbornost byla na prvním místě. To jsme do té doby neznali, u nás předtím platilo spíš sovětské heslo ‚nás mnogo‘.“

Konec studené války přinesl i příležitost, kdy se Roman Kopřiva setkal s německými i americkými vojáky, kteří střežili druhou stranu železné opony. „Byly z toho velmi zajímavé rozhovory. Říkali nám, že z nás měli obavy. Podle nich jsme měli v plánu dojít až k Berlínu a ten obsadit. Proto nás monitorovali. Snažili jsme se jim vysvětlit, že to není pravda,“ popisuje Roman Kopřiva tehdejší absurdní situaci.

U masových hrobů mi došlo, co se v Jugoslávii vlastně dělo

Po čtyřech letech v Chebu byl Roman Kopřiva převelen na průzkumný prapor do Kroměříže, kde sloužil jako velitel roty. Výzvou nejen tohoto útvaru se ještě před vstupem ČR do NATO stala série válečných konfliktů v Jugoslávii.

Roman Kopřiva působil v letech 1998 a 2000 jako zpravodajský důstojník v Bosně a Hercegovině v rámci stabilizační operace SFOR 2. Od podzimu 1998 do jara 1999 byl součástí 7. mechanizovaného praporu v Dolní Lubiji a v roce 2000 působil na velitelství SFOR v Sarajevu.

Smyslem celé operace, které se účastnily jednotky všech států NATO a 15 nečlenských zemí, bylo zabránit zvyšování napětí a nepokojů, stabilizovat region, dohlédnout na klidný průběh voleb a vytvořit vhodné prostředí pro dodržování Daytonské mírové dohody, která ukončovala válku v Bosně a Hercegovině, jež probíhala v letech 1992–1995. [1]

Čeští vojáci měli během mise SFOR 2 za úkol také zajistit bezpečnost a potlačení projevů nenávisti během odkrývání masových hrobů civilních obyvatel. „Pro mě to byl očistec. V té chvíli jsem si teprve uvědomil, co se tam vlastně dělo. Soused vraždil souseda. V hrobech byly ženy, děti i staří lidé, měli ruce svázané dráty,“ popisuje Roman Kopřiva důsledky občanské války.

Během exhumace se těla převážela do obrovské haly, kam přicházeli pozůstalí, aby poznávali své blízké a mohli pro ně uspořádat řádný pohřeb. „Byli jsme na pohřbu, kde se pochovávaly pozůstatky jednoho muslima. Pozůstalí na nás vletěli a dožadovali se potrestání Srbů, jmenovali konkrétní lidi. Ty emoční tlaky byly velmi silné. Oni se prakticky dožadovali vendety. Bylo velmi těžké těm lidem vysvětlit, že trest je otázkou soudu, nikoli nás.“

Bosna a Hercegovina je časovanou bombou Balkánu

Roman Kopřiva byl během misí v Bosně a Hercegovině přítomen řadě incidentů, během kterých eskalovaly emoce mezi tamními Srby a Bosňany. „Často stačilo domluvit a říct jim, ať to nehrotí a ať jsou rádi, že jejich děti mohou v klidu chodit do školy. Někdy ale emoce vzplály a museli jsme to řešit jinak, demonstrovat svoji sílu. Když se vytvořil dav lidí, používali jsme bojová vozidla a vytvořili koridor, kterým jsme pouštěli jednoho po druhém ven.“

Zejména srbská část obyvatelstva měla tendenci v českých vojácích jakožto Slovanech vidět své spojence. „Ale my jsme jim museli vysvětlit, že nejsme ani na jedné straně, že nejsme politici, ale vojáci, kteří se snaží situaci uklidnit.“

Symbolem válečného traumatu se pro Romana Kopřivu stala malá holčička, kterou vídal téměř denně, protože bydlela se svými prarodiči v domě nedaleko vojenské základny. „Vždy když jsme kolem projížděli autem, začala plakat a utekla pryč. Jednou jsme se před domem zastavili a zeptali se jejích prarodičů, proč tomu tak je.“ Roman Kopřiva se tenkrát dozvěděl, že dívka byla u toho, když uniformovaní muži zabili její rodiče. „Teprve před koncem mise se stalo něco úžasného. Zastavili jsme před domem, ale dívka neutekla, a dokonce si od nás vzala čokoládu. To bylo pro nás největší vyznamenání, kterého se nám mohlo dostat.“

Za dobré znamení považoval také to, když někdo otevřel kavárnu, sedli si tam lidé a pili kávu. „To jsme věděli, že je klid a že naše práce k něčemu byla,“ dodává. Roman Kopřiva považuje operaci SFOR 2 za úspěšnou. Urovnání křivd mezi jednotlivými etnickými skupinami však podle něj bude trvat ještě několik generací. „Křivdy a nepokoje jsou tam stále živé a troufám si tvrdit, že Bosna a Hercegovina je doutnající bombou Balkánu.“

Skvěle natočený film, říkal jsem si o záběrech z 11. září 2001

Po návratu z mise byl Roman Kopřiva převelen do Prostějova ke 601. skupině speciálních sil generála Moravce. Jedná se o jedinou jednotku svého druhu v rámci Armády ČR, jde o elitní útvar s dlouhodobou tradicí a zkušenostmi z bojových operací. „Tehdy to byla špička armády, to nejlepší, co může být,“ dodává Roman Kopřiva.

V roce 2001 vycestoval na jazykový kurz do Kanady. Právě tam jej zasáhla zpráva o teroristickém útoku al-Káidy v USA 11. září toho roku. „Přišel jsem domů ze školy a pustil si televizi. Viděl jsem záběry na hořící mrakodrapy a říkal jsem si, že je to skvěle natočený film. Pak se objevily žluté titulky breaking news a ztuhla mi krev. Jen jsem seděl a mlčel. Bylo abnormální ticho. Nikdo tomu nevěřil, přesto se to stalo,“ vzpomíná Roman Kopřiva na den, který zůstává jedním z nejvýznačnějších a nejtragičtějších okamžiků moderní historie.

Ihned po sérii útoků si Roman Kopřiva musel zvyknout na nová bezpečnostní opatření. „Jako studenti jsme byli ihned poučeni o tom, jak se máme v určitých situacích chovat. Všude jsme museli nosit svoji ID kartu a prokazovat svoji totožnost. Jednou se stalo, že náš kolega svoji kartu zapomněl. Při kontrole jej ihned povalili na zem a svázali mu ruce. Museli jsme se za něj zaručit, že jej známe a že je student,“ vzpomíná Roman Kopřiva.

11. září 2001 pro něj znamená předěl etap novodobé historie. „Divoká doba 90. let byla najednou pryč a přišla doba chirurgicky přesná. Najednou jsme si uvědomili, že bezpečnost není samozřejmá věc.“

My jsme válčili podle pravidel, Tálibové ale ne

V reakci na útoky 11. září 2001 vyhlásily Spojené státy americké válku proti terorismu a provedly invazi do Afghánistánu s cílem svrhnout vládu Tálibánu a zničit teroristické jednotky včetně al-Káidy. Jednou z hlavních operací války proti terorismu se stala operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda). [2]

Této operace se v letech 2008–2009 účastnili také příslušníci prostějovské 601. skupiny speciálních sil generála Moravce, jejíž součástí byl i Roman Kopřiva. Na misi do Afghánistánu odletěl v lednu 2009 a působil jako velitel kontingentu speciálních sil Armády ČR v provincii Uruzgán a Kandahár. „Byla to pro mě úplně jiná zkušenost. V Bosně to byla stabilizační operace, ale teď jsme jeli bojovat přímo proti někomu. Měli jsme tedy úplně jiný typ přípravy,“ porovnává Roman Kopřiva.

„Do Afghánistánu nás pozvala tamní vláda, přesto se na nás zpočátku dívali nepřátelsky a bylo potřeba vybudovat vzájemnou důvěru, což se nám podařilo asi po pěti měsících,“ vysvětluje Roman Kopřiva a dodává, že k největšímu zlomu došlo až ve chvíli, kdy čeští zdravotníci zachránili několik místních vojáků. Teprve pak byli místní schopni bojovat s českými vojáky po boku.

„My jsme válčili podle pravidel, ale místní [Tálibové] žádná pravidla nemají. Starají se jen o to, jak přežít a eliminovat koaliční vojáky. Nikdo jim nedokáže vysvětlit, že nemají střílet na vrtulník s červeným křížem, když neumí číst a psát. Ale nejsou hloupí, měli velmi dobrou znalost místního prostředí, kterou uměli využít. My jsme jejich výhodu museli dohánět technickým vybavením.“

Situaci v okolí základny navíc stěžovali informátoři Tálibánu. „Pásli tam kozy, ale jakmile na základně zaznamenali jakýkoli pohyb, okamžitě měli u ucha vysílačku. Takže co s tím, že?“ klade si Roman Kopřiva otázku. „Tehdy jsme vzali ostřelovací pušku a začali kolem něj střílet. To s ním ani nehlo, a tak jsme to předali kolegům, kteří použili silnější zbraně, což už pro něj bylo nebezpečné. Od té doby se tam neobjevil.“

Během akce jsem měl tak stažené půlky, že jsem měl ze slipů tanga

Roman Kopřiva jakožto velitel kontingentu měl nejednou ve svých rukou osud jednotlivých vojáků a během několika vteřin se musel umět správně rozhodnout. „O půl druhé ráno mi volal velitel operace, že jsou obklíčeni Táliby. Jediný způsob, jak se zachránit, bylo zničit naše bojové vozidlo,“ popisuje Roman Kopřiva a dodává, že tehdy stálo miliony korun. „‚Tak to podminujte a bouchněte to,‘ řekl jsem. Když jsem se podíval kolem sebe, všichni na mě kulili oči. Nebylo standardní, aby armáda ničila vlastní techniku. Ale měl jsem na svědomí životy lidí. Zavolal jsem leteckou podporu a udělal jsem všechno, co jsem v danou chvíli mohl. ‚Tak a teď mi podejte doutník,‘ řekl jsem a šel si ven zapálit.“ Tehdy kolegům spadla brada podruhé. Až po letech se Romana Kopřivy ptali, jakto že zůstal tak klidný. „Sice jsem vypadal, že v klidu kouřím, ale ve skutečnosti jsem se modlil a měl jsem tak stažené půlky, že jsem měl ze slipů tanga. Kdybych tehdy dal najevo svoji nervozitu nebo začal hulákat, všechno by bylo v háji,“ vzpomíná na operaci, během které se vojáci nakonec vysmekli z obklíčení Tálibánu a v pořádku se vrátili na základnu.

Příslušníci prostějovské 601. skupiny speciálních sil, jíž byl Roman Kopřiva součástí, sloužili v operaci Enduring Freedom v letech 2008 a 2009. „Když jsme odjížděli, prostor okolo šestnácti kilometrů od základny byl relativně bezpečný, ale místním se prostor nepodařilo udržet, což nás mrzí.“ Během operace Enduring Freedom se podařilo svrhnout vládu Tálibánu. Podle pozorovatelů se ale nepovedlo nastolit stabilní vládu, po roce 2004 navíc zahájil Tálibán gerilové útoky na koaliční síly.

I přesto vidí Roman Kopřiva v této misi velký přínos. „Nikde jinde bychom nezískali takové zkušenosti a odbornost, jako právě v Afghánistánu. Tyto zkušenosti vojákům nikdy nikdo nedá bez toho, aniž by si tím sami prošli. Jestli bude někdo tvrdit, že jsme tam jeli nadarmo, je to nesmysl.“

Kariéru jsem zakončil diplomacií, jiný konec jsem si nemohl přát

Po návratu z Afghánistánu působil Roman Kopřiva jako zástupce ředitele sekce předsedy vlády Jana Fischera pro obranu, bezpečnost a zahraniční politiku na Úřadu vlády ČR.

V roce 2014 se stal přidělencem obrany Ministerstva obrany Armády ČR na Slovensku. Úzce spolupracoval s velvyslancem ČR na Slovensku a profesionálem Jakubem Karfíkem a také s jeho nástupkyní Livií Klausovou. „Byla velmi lidská, inteligentní a její jméno otvíralo dveře. Pokud tohle měl být vrchol mé kariéry, tak jsem si nemohl vybrat lépe.“

Díky diplomacii se Roman Kopřiva v Bratislavě seznámil také s brigádním generálem Milanem Píkou. S ním měl několikrát příležitost pobavit se o osudu jeho otce Heliodora Píky, který se v roce 1949 stal obětí vykonstruovaného procesu a který byl popraven na dvoře plzeňské věznice Bory. „Jestli je někdo ztělesněním gentlemanství, upřímnosti, urputnosti a vůle, pak je to Milan Píka. Celý život bojoval za to, aby očistil jméno svého otce,“ říká Roman Kopřiva. „Přesto se dokázal setkat s dcerou prokurátora Karla Vaše, který jeho otce poslal na smrt. Překvapilo mě, jak byl nad věcí. Razil heslo umění odpustit.“

Další kariéra Romana Kopřivy pokračovala na Univerzitě obrany Brno, kde se v rámci Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií zaměřoval především na otázky alianční strategie, boje proti terorismu a protipovstalecký boj. Publikoval několik článků k uvedené problematice, a to především v recenzovaném časopise Vojenské rozhledy Ministerstva obrany a v odborném periodiku Bezpečnostní teorie a praxe Policejní akademie ČR. Dále je autorem studijních skript Asymetrické operace. Vystupoval na bezpečnostních konferencích a v červnu 2019 úspěšně obhájil disertační práci na téma Použití neletálních zbraní v protipovstaleckých operacích. V současnosti (rok 2023) zastává funkci vedoucího projektového manažera v Komunitním centru pro válečné veterány v Brně.

 

 

 

[1] Bosna – český mechanizovaný prapor v misi SFOR II. In: Ministerstvo obrany [online]. [cit. 2023-10-12]. Dostupné z: https://www.army.cz/scripts/detail.php?id=1613

[2] Operace Enduring Freedom (Trvalá svoboda) 2006. In: Ministerstvo obrany [online]. [cit. 2023-10-12]. Dostupné z: https://mise.army.cz/historie-misi/operace-enduring-freedom-trvala-svoboda---2006-8302/