The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Josef Kordík (* 1948)

• narodil se 1. srpna 1948 v Jilemnici, vyrůstal v Nové Vsi nad Popelkou

• studoval chemicko-textilní školu ve Dvoře Králové nad Labem

• během vojny odposlouchával americkou armádu, v srpnu 1968 rušil signál okupantům

• nastoupil na univerzitě v Liberci, poté ale začal studovat bohosloví v Litoměřicích

• dostával se do sporu s konzervativními učiteli i kněžími kolaborujícími s režimem

• vysvěcen na kněze v roce 1975, poté dělal kaplana v Bílině a v Libčevsi

• podepsal Chartu 77, navázal vztah s chartisty i severočeským undergroundem

• Josefa Kordíka vyloučili z církve, režim jej soudil za maření dohledu nad církví

• účastnil se přednáškových setkání, setkání katolického disentu, dělal undergroundové divadlo

• StB jej opakovaně vyslýchala a pronásledovala

• pracoval jako řemeslník, vyučil se uměleckým truhlářem a chvíli byl i soukromníkem

• koncem roku 1989 se znovu stal knězem, působil na farnosti v Železnici

• jako kaplan více než 23 let navštěvoval vězně ve Valdicích a vedl zde bohoslužby

• v roce 2021 žil v Železnici

Krátce po svém vysvěcení podepsal Chartu 77, přišel tak o státní souhlas k výkonu duchovní služby a komunistický režim jej trestně stíhal. Z fary zamířil Josef Kordík do výrobny nábytku, ale také do prostředí pražského i severočeského undergroundu, kde se stýkal s významnými chartisty.

Sametová revoluce mu liturgické roucho přinesla zpátky, ale s ním i novou, náročnou výzvu. Více než třiadvacet let strávil jako kaplan mezi vězni ve Valdicích.

Začátek jeho kněžské dráhy byl nadpozemský. „Četl jsem si knížku Plná slávy a po jejím dočtení jsem uslyšel hlas: Budeš farářem,“ vzpomíná Josef Kordík na jedno letní odpoledne z mládí, kdy se rozhodl zanechat studia chemie a vyměnit ji za teologii. Na cestě za svým kněžským posláním narážel na mnoho překážek.

Otec vychovával syny v dílně

Josef Kordík se narodil 1. srpna 1948 v Jilemnici. Jeho rodina žila v  Nové Vsi nad Popelkou. Otec Josef odtud pocházel, matka Anna, rozená Zuzánková, se sem přestěhovala v dětství z rodných Krkonoš.  

Během druhé světové války otce nacisti totálně nasadili v ústecké chemičce. Nakazil se však tyfem a po propuštění se léčil v Jičíně, což mu zachránilo život. Po vzoru rodinné tradice se vyučil kolářem a ve vsi vedl vlastní dílnu, v níž vychovával i své tři syny.

Po komunistickém převratu v roce 1948 a následném znárodňování musel Josef Kordík starší převést svou dílnu pod jednotné zemědělské družstvo (JZD). Rodině ale stále ještě patřily dva hektary lesa, odkud brala suroviny do dílny.

„Chodil jsem tam s babičkou uklízet, skrz les šlo na dva kilometry vidět, žádné křoví ani borůvčí. Děda měl k lesu vřelý vztah. Komunisti nám ho zabavili až v roce 1956, nestačili znárodnit všechno a na lesy přišla řada až později,“ vysvětluje pamětník.   

Chlapi z hospody chodili na mši

V Nové Vsi nad Popelkou prožil Josef Kordík krásné dětství plné pohody. Své náboženské vyznání zde rodina nemusela skrývat, do kostela chodili lidé ze vsi společně.  

„Kostel býval narvaný. Chlapi to zlehčovali, stáli u hospody, jeden hlídal u kostela, a když začala mše, zavolal a ostatní naběhli, aby měli splněnou nedělní povinnost. To už je všechno dávno pryč. Dnes je kostel téměř prázdný,“ říká Josef Kordík, který tehdy sloužil jako ministrant.

Mimo náboženství jej jako kluka nejvíce bavila práce se dřevem a ve škole především chemie. Rozhodl se tedy po dokončení měšťanky nastoupit na chemicko-textilní školu ve Dvoře Králové nad Labem. Tehdy jako vesnický kluk neměl podle svých slov vyšší ambice a po maturitě se chystal do práce.

Rušil signál Američanům i Sovětům

Na střední škole maturoval z angličtiny, protože jazyk potřeboval kvůli dováženým západním textilním technologiím. Znalost angličtiny tak předurčila pamětníkovo zařazení během povinné vojenské služby. Více než dva roky odposlouchával americkou armádu na druhé straně železné opony.

„Naše jednotka se zaměřovala na odhalení nepřátelského provozu a zadávání frekvencí a údajů pro rušičky. Jezdili jsme na hranice poslouchat naživo k Tachovu a Aši. Vojenská angličtina byla jednoduchá, zkrátka povely k palbě. Nevím, jestli odposlechy měly nějaký smysl. Kdyby na druhé straně zjistili, že jim do toho kecáme, okamžitě by nás zlikvidovali,“ hodnotí Josef Kordík.  

Odposlouchávací a rušící techniku však použil i proti Sovětům, když v srpnu 1968 vtrhli do Československa. Brzy ale vojíni museli přenechat kasárny okupantům a spát ve stanech. A o rok později už v souvislosti s výročím okupace v pohotovosti vyčkávali na potlačení případných nepokojů.  

Návštěva koupaliště mu změnila život

Vojna Josefa Kordíka namotivovala k vysokoškolskému studiu. Nastoupil na textilní fakultu Vysoké školy strojní a textilní v Liberci a během studií navštěvoval také libereckou faru, kde jej jeden z kaplanů učil katechismu a druhý bral každé pondělí na pivo.

Zásadní životní změna pro pamětníka nastala během letního výcvikového kurzu pro neplavce u Ústí nad Labem. „Spletl jsem si místo a seděl jsem na koupališti v Brné sám. Četl jsem si knížku Plná slávy od Bruce Marshalla a potom jsem uslyšel hlas: Budeš farářem,“ přibližuje pamětník vnuknutí, které jej přimělo, aby nastoupil ke studiu bohosloví.  

Ještě koncem léta administrativně vyřídil přestup na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Přestože začínala normalizace, díky doznívajícímu reformnímu kurzu Eriky Kadlecové, církevní sekretářky na ministerstvu kultury, neměl problém na školu nastoupit.

Mnoho duchovních kolaborovalo s režimem

Během studií v Litoměřicích se Josef Kordík setkával s někdejšími i nastávajícími osobnostmi české katolické církve, například s pozdějším biskupem Václavem Malým. Účastnil se pohřbu kardinála Štěpána Trochty, vězněného nacisty za odbojovou činnost, kde potkal i krakovského kardinála Karola Wojtyłu, pozdějšího papeže Jana Pavla II.

Tou dobou si už normalizační režim víc a víc došlapoval na církev, ještě před nástupem Josefa Kordíka vyhodili nejlepší pedagogy litoměřické fakulty. Působit začalo také sdružení duchovních Pacem in terris kolaborující s komunisty, do kterého ovšem pamětník odmítl vstoupit.

Josef Kordík dráždil svými postoji církevní i režimní představitele. Jednou se dostal do sporu s děkanem. „Při schůzi jsem řekl, že nemá právo dělat prohlídku osobních věcí kolegů, které podezříval, že nosí alkohol do semináře. Rozčílil se a nechtěl mě doporučit ke svěcení. Ale zastal se mě Josef Hendrych a prošel jsem s odřenýma ušima,“ vzpomíná.

Kraj, kde kostely pustly 

Nakonec jej v roce 1975 vysvětili. Primici neboli první mši měl Josef Kordík sloužit blízko domova, ale před kolegou, který jej později udal, vyprávěl o sporu evangelíků se Státní bezpečností (StB). Primice se tak nakonec konala v Žitenicích.

Poté pamětníka přidělili k farnosti v severočeské Bílině, uvažovalo se ale o mnohem vzdálenější farnosti u Karlových Varů. Pohraničí v každém případě po odsunu Němců nepatřilo k oblastem, kde by náboženské tradice přetrvávaly, a farnosti zde chátraly. O tom se později přesvědčil už jako samostatný farář v Libčevsi, kde působil od roku 1977.

„Náboženství se tam učilo minimálně. Na první půlnoční mši jsem něco řekl a celý kostel se začal chechtat, protože lidé nerozuměli, o čem jsem mluvil. Chodili tam opilí, rozbíjely se lahve o schody,“ přibližuje atmosféru Josef Kordík.

Důležitou osobou v této době se stal pro pamětníka Karel Dománek, s nímž se znal z tehdy ilegálního jezuitského řádu. Právě on jej nasměroval k Chartě 77.

Měl jsem to důkladně promyšlené

„Zrálo to ve mně. Na jaře 1978 jsem šel za Karlem pevně rozhodnutý, že chci Chartu 77 podepsat. Můj podpis vyšel až na podzim, tenkrát zveřejnili asi dvacet dva jmen. Kvůli urputné perzekuci se lidé báli Chartu 77 podepisovat, ale měl jsem to důkladně promyšlené, ať se děje, co se děje.“

Státní bezpečnost proti Josefu Kordíkovi nezakročila hned, nejprve sbírala informace, takže se stačil blíže zkontaktovat s chartisty. Poté však už přišla domovní prohlídka na faře, výslechy návštěvníků kostela v Libčevsi a nakonec v roce 1981 odebrání státního souhlasu k církevní činnosti.

Pamětníka režim navíc obvinil z maření dozoru nad církvemi. Do vězení ale nešel, u soudu dostal podmíněný trest s odkladem na zkušební dobu. Rozhodl se odvolat a bránit, což se mu dařilo. Podmíněný trest mu soudce udělil znovu, ale mírnější. Začaly pro něj ovšem pravidelné návštěvy služeben StB.  

Výslechy StB odlehčoval humorem

S výslechy se Josef Kordík vyrovnával různými způsoby. Snažil se být opatrný a obezřetný, jednou odhalil skrytý mikrofon pod novinami u okna, protože dříve viděl „svého estébáka“ Sýkoru, jak přetahuje kabely z okna do okna. Jindy zase rozpoznal, že skříň se zrcadlem v místnosti je ve skutečnosti pozorovatelna, ukrytým policistům zamával a četl si žalmy.

„Snažil jsem se výslechy odlehčovat, jak se dalo, a převáděl jsem je na humor. Vnímal jsem to všechno jako nutné zlo, každý režim má svoji tajnou službu. Cítil jsem při sobě Boží pomoc, nasazovali na mě okresní formáty, které se daly zvládnout. Nevím, co by se mnou bylo, kdyby mě vyslýchali profíci.“

Při návratu z jednoho z výslechů se pamětník seznámil s chartistou Zdeňkem Bukem, který mu otevřel dveře do severočeského undergroundu. S těmito lidmi si padl do oka, potřebovali oporu i vedoucího a chtěli se vzdělávat. Místo popíjení piva tak začali nacvičovat divadelní představení Stalo se něco strašného. Premiéru, během níž tajná policie manévrovala, navštívil a recenzoval Ivan „Magor“ Jirous.

Z faráře uměleckým truhlářem 

Josef Kordík ale udržoval vztahy i s pražskými chartisty, zejména skrze Karla Dománka, který sousedil s mluvčí Charty 77 Annou Marvanovou. Kolem Dománka se soustředila také setkání jezuitů, katolického disentu, ale i evangelíků.

Josef Kordík se účastnil různorodých undergroundových akcí, například přednášek umělců Olbrama Zoubka a Jindřicha Chalupeckého. Navštěvoval disidenta Václava Bendu, setkal se s Václavem Havlem. Ocitl se i na koncertě kapely The Plastic People of the Universe. Než byl v podmínce, poslouchal vysílání zahraničního rozhlasu a sbíral režimem nezkreslené informace o stavu církve.

„Něco málo jsem stihl navštívit, ale moc toho nebylo. Neměl jsem ani moc času, vstával jsem brzy do práce a chodil jsem spát brzy,“ přibližuje pamětník. Poté, co musel odložit kněžské roucho, pracoval jako zámečník u průmyslového výtvarníka Jiránka.

Dětství strávené v otcově dílně se mu vyplatilo. Aby však výtvarníka neohrožoval, nastoupil záhy do družstva Bytová tvorba v pražské Hostivaři. Po večerech si dodělával nástavbu uměleckého truhláře. Během svačin si pročítal breviář.

„Dělníci věděli, že jsem farář, ale nemluvilo se o tom. Když viděli, že se umím postavit k práci, brzy jsem se stal jedním z nich. Bral jsem to období jako školu života, byl jsem vyslaný k normálnímu životu. Když se mě jednou estébáci ptali při výslechu, jak se to projeví, až se vrátím na faru, odpověděl jsem, že se budu na lidi dívat s větším porozuměním.“

S vězni hrával žolíky

Návrat na faru se ale dlouho zdál nemožný. Všechno se velmi rychle změnilo během posledních měsíců roku 1989, v čase, když už měl Josef Kordík vlastní truhlářskou dílnu. Sametová revoluce odstartovala pád komunismu a na konci prosince už mířil z pověření nového biskupa do farnosti v Železnici, poblíž domovské Nové Vsi.

Než se stačil Josef Kordík rozkoukat ve staronové kněžské roli, vytipovali jej jako jednoho z kaplanů, kteří budou chodit do věznice ve Valdicích. První vězeň, s nímž promlouval, zrovna vyhlásil hladovku a jako farář mu to musel rozmluvit.

Základní činnost vězeňského kaplana představovaly právě individuální rozhovory s trestanci. Některé probíhaly přímo v cele, některé skrze mříže. Josef Kordík s vězni hrával i karty. Velkou část odsouzenců ve Valdicích tvořili násilníci a vrazi.

„Někdy se duchovní věci sloužily lépe s vrahy než s recidivisty. Někteří vrazi si uvědomovali svou vinu a chtěli odpuštění. Ti, co zabíjeli v afektu, potřebovali slyšet, že jim bude odpuštěno. Bible na to má příběhy, král David měl také ruce od krve,“ vysvětluje pamětník.

Na bohoslužby ale chodili vězni často jenom proto, aby se ulili. Josef Kordík se snažil o přednášeném textu diskutovat s těmi, kteří o to měli zájem. Zažil i vzácné případy pokřtěných trestanců. Jeden z nich naléhal a dva roky se na křest připravoval. „Když se něco ve věznici řekne, vůbec nic to neznamená. Tam se to musí vyzkoušet časem a skutkem.“

Josef Kordík nebyl jediným valdickým kaplanem. S kolegy faráři se střídali a pravidelně se scházeli, aby si vyměňovali informace a získávali zkušenosti například od západních duchovních. Pamětník působil ve Valdicích více než třiadvacet let, chodíval tam až čtyřikrát v týdnu, mimo svůj běžný úvazek. Postupně jej to však vyčerpalo, protože vězeňské příběhy a osudy, mnohdy drsné, prožíval emotivně.

Střechu kostela opravuje sám 

Práci kněze v přidělené farnosti, kterou si kdysi na koupališti v Brné vysnil, se tak mohl konečně naplno a bez rušení věnovat až ve stáří. Díky své životní zkušenosti dokázal duchovní práci vždy doplňovat také řemeslnou zručností, šindele na věži kostela vždy opravoval vlastníma rukama.

„Fyzický pohyb mě udržuje při životě. Modráky jsou moje uniforma. Starám se o kostel, uklízím faru, ale chodím také do farního lesa. Radši dělám sám, nikdo mě při tom nevyrušuje a poslouchám si empétrojku,“ popisuje pamětník svou kněžskou rutinu. Úplný samotář však není a s lidmi v Železnici, kde působí už třiatřicet let, se vždy snaží prohodit slovo.

Podle Josefa Kordíka se církev v Česku nevyrovnala se svou komunistickou minulostí a v roce 1989 promarnila šanci stát se důležitou součástí společnosti. Přesto zůstává optimistou a věří v reformu církve.

„Jsme s ní teprve na začátku, všechno se rozjíždí a ještě tápeme. Každý začátek je těžký, ale tam, kde je změna, tam je život. Nesmíme investovat do staveb, restituce byly bludnou cestou, musíme investovat do lidí. Pomáhat těm, kteří to potřebují,“ shrnuje Josef Kordík své úvahy o současné podobě katolické církve a jejím výhledu do budoucna.