P. Josef Kordík

„Až vraždy tam byly mezi vězněma. Kdo byl slabší, tak si ho okamžitě zterorizovali a udělali z něj podřadného člověka. Nešťastný člověk, který tam byl mladý, tak si z něj klidně ostatní udělali děvku. A s tím se nedalo nic dělat. Peklo ve věznici si dělají především vězni mezi sebou. Ti ostatní dozorci nejsou na vině. A asi s tím nejde nic dělat.“ – „Mohl jsi chodit na cely je navštěvovat?“ – „Ze začátku to bylo naprosto bez problému. Všechno bylo tak uvolněný, chodíval jsem tam večer s nima hrát žolíky. Ale jak se to postupně usazovalo, tak už se vše institucionalizovalo a pak oddělení nebezpečných vězňů, kteří jsou nebezpeční sami sobě nebo druhým, tam byl rozhovor zásadně přes mříž. Byl jsem tam sám, ale přes mříž.“ – „Bylo to nutné? Nebo myslíš, že by ti ublížili? Nebál by ses jich?“ – „Bylo to nutné. Občas se stalo – mně ne – ale ostatní kaplani měli i příhody, že vězeň prostrčil ruce skrz mříž a pokoušel se je zardousit.“

„Nastoupil jsem do Libčevse po opilci, všechno tam bylo neskutečně zničené. Říkal jsem si: Když budu hodný, tak tady budu do smrti. A budu se dívat, jak těch deset patnáct lidí, kteří zde chodí do kostela, bude umírat. A kolik jich tady potom přibude? Nemůžu tady takto pasivně [fungovat]. Rozhlížel jsem se. Rozhodnutí podepsat Chartu s tím souviselo. Podepsal jsem ji na jaře 1978, v době nejkrutějšího pronásledování. Kdekoho zavírali. Měl jsem to důkladně promyšlené.“

„Viděli, že mám maturitu z angličtiny, tak mne šoupli tam, kde jsme na vojně potřebovali angličtinu. Vojna byla krutá. Ale dostal jsem se do [protirádiového pluku], kde jsme poslouchali americkou armádu. Specielně naše jednotka poslouchala řízení dělostřelecké střelby na střelnici v západním Německu, navigování střel. Poslouchání provozu naživo bylo samé: ‚Vertical angle‘ (svislý úhel)...“

„Sblížil jsem se s mladými lidmi z undergroundu. Měli ve vísce u Chomutova stodolu, kde hráli koncerty s Plastikama [The Plastic People of the Universe]. Podobné akce se tam dělaly. Jenže při koncertu hraje šest lidí a ostatní pasivně poslouchají. Akorát se sejdou, popovídají si, podpoří se. A tak jsem řekl: ‚Musíme něco udělat. Budeme hrát divadlo.‘ Cvičili jsme hru Salome od Oscara Wildea. Tam účinkuje asi dvacet herců. Když jsme to připravovali, odpoledne byl oběd a večer divadlo na dvoře fary v Libčevsi. Estébáci měli v hospodě štáb. Když jsme skončili hru, zavládlo velké nadšení, že se to podařilo dokončit, úplná euforie. A o půlnoci zvonili agenti u fary.“