The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Kordíková (* 1933)

• narodila se 19. července 1933 v Košicích

• otec Josef Herget – důstojník československé armády, účastník domácího odboje za druhé světové války

• rodina se stěhovala podle otcových působišť – Košice, Klatovy, Plzeň, Praha

• v březnu 1949 byl otec zatčen, vyšetřován v Domečku na Hradčanech, do roku 1953 vězněn ve věznici v Opavě a v pracovním táboře v Brně

• rodina vystěhována z Prahy do Jičína, bydlela ve zrušené zubní ordinaci

• Věra vystudovala obchodní akademii, maturovala v roce 1952

• pracovala v podniku Agrostroj Jičín

• po svatbě bydlela ve Vrchlabí, narodila se jí dcera

• v roce 1966 se přestěhovala do Plzně, kde žije dodnes

• pracovala v podniku ČSAO, kde poznala druhého manžela

• v roce 1989 odešla do důchodu

Když posloucháme vyprávění politických vězňů o brutálních výsleších a kriminálech, kterými prošli, někdy zapomínáme, že za těmito velkými hrdinskými příběhy se skrývají ještě menší neviditelné příběhy jejich manželek a dětí, které sice režim nezbavil svobody, ale na dlouhá léta je připravil o muže, otce, živitele a často je uvrhl do bídy. Osud jedné takto postižené rodiny nám přibližuje povídání Věry Kordíkové.

Stěhování po vojenských štacích

Věra Kordíková, rozená Hergetová, se narodila 19. července 1933 v Košicích, kde se její rodiče seznámili. Otec Josef Herget zde sloužil ve vojenské posádce a matka Ludmila Hynková ve městě bydlela se svou rodinou. „Maminka pocházela z Bosenského Brodu (v Chorvatsku). Její tatínek totiž jezdil jako poštovní úředník s vlakovou poštou. A chodil na jídlo do hospody, kde si namluvil místní dceru. Tu si potom vzal. Když se v roce 1918 ustanovila Československá republika, vzal svou ženu a čtyři děti a vrátili se do Čech, protože on byl velký vlastenec a chtěl žít zde. Dědeček převzal nově budovanou poštu v Košicích. I my jsme později bydleli na té poště a mám na tuto dobu krásné vzpomínky.“ Věrka vyrůstala v okruhu širší rodiny, její věrnou společnicí v dětských hrách jí byla stejně stará sestřenice Dana.

Veselé spolužití rozvětvené rodiny ukončil rok 1938. Po mnichovské dohodě vyhlásili Slováci autonomii a čeští úředníci a vojáci, kteří dosud působili na Slovensku, se museli vrátit do Čech. Odvolání se dočkali i Věřin tatínek a dědeček. Zatímco dívčini prarodiče a tety začali budovat svou novou existenci v Brně, Josef Herget byl převelen na posádku do Plzně. Než se situace vyjasnila, Věra s maminkou pobývaly ve Spišské Nové Vsi. Po roce následovaly otce na západ Čech.

Po německé okupaci v březnu 1939 čekalo rodinu další stěhování. Otce propustili z armády, ale našel nové zaměstnání jako úředník ve Vyšší hospodářské škole v Klatovech, kterou v mládí sám absolvoval. V městečku Hergetovi prožili pokojně celou válku a narodil se jim ještě syn Ivan. Josef Herget se sice účastnil protifašistického odboje, zapojil se do organizace Obrana národa, ale o jeho činnosti se nedozvědělo gestapo, a tak byli jeho blízcí ušetřeni perzekuce.

Otec si zasloužil uznání Spojených států

Když se blížil konec války, otec v dubnu 1945 odvezl manželku a děti k svému bratrovi do vesničky Všepadly, aby byly v bezpečí. Sám se vydal na pomoc americké armádě.

Později vzpomínky na tyto události sepsal a předal své dceři: „Protože armáda sovětská byla na jaře 1945 ještě stovky kilometrů od západních Čech, vstoupil jsem do spojení s armádou USA, jež se blížila k našim západním hranicím. Vojenská skupina naší ilegální organizace Hnutí za svobodu (Obrana národa) přepadla v dubnu 1945 jednoho vyššího důstojníka německé armády, který připravoval obranu Šumavy (opevňovací a minové práce, zátarasy aj.) a vzala mu celý plán opevňovacích prací od Železné Rudy po Všerubský průsmyk. Bylo nutno mapu rychle předat armádě USA. Dvakrát se pokus přejít za Strážovem nepodařil. Přenesl jsem plán tedy sám překročením protektorátních hranic v průsmyku Všerubském a mapu jsem – tuším 25. dubna 1945 – odevzdal veliteli 9. pěšího pluku texaské divize plukovníku Ginderovi v městečku Eschlkam v Bavorsku. Byl jsem vřele přijat.“1 

Americká armáda poté postupovala do západních Čech a i díky Hergetovým informacím se dostala do Klatov, Domažlic i Plzně bez větších ztrát. Za odměnu Josef Herget jako jediný československý voják obdržel americké vyznamenání Medal of Freedom. V citaci k ocenění stojí: „Toto vyznamenání jest uděleno podplukovníku Josefu Hergetovi, československá armáda, za obzvláště záslužné výkony, které pomohly Spojeným státům ve vedení války proti nepříteli na evropském bojišti v dubnu a květnu 1945. Během této doby podplukovník Herget byl členem revoluční armády, která vydatně pomáhala americké armádě podáváním informací a partyzánskými útoky na zadní voje Němců. Podplukovník Herget taktéž sloužil jako spojovací důstojník a obzvláště se zasloužil o výbornou spolupráci americké armády s československými úřady a obyvatelstvem. Tím si zasloužil úctu a uznání Spojených států.“2

Zatímco Josef vykonával hrdinské činy a aktivně se přičinil o osvobození své vlasti, jeho dcerka pobývala v strýcově hospodářství v příhraniční vesnici a měla zcela odlišné zážitky: „Já mám větší vzpomínky na Němce (než na americké vojáky – pozn. ed.). Protože jak Němci utíkali, tak obsadili vesnici (Všepadly – pozn. ed.) a Američané je u nás našli. Němci se usídlili na statku, kde hospodařil tatínkův bratr. Hospodářství mělo veliký dvůr. Na něm si postavili polní kuchyň a pekli jeden dort za druhým. Strašně tam žrali. Měli zásoby, čokoládu. My jako děti jsme tam obcházely a taky jsme si nechaly dát dorty. Takže já mám víc vzpomínek na německé kuchaře, kteří tam vařili, než na Američany. Ti jenom prošli, mám dojem, že se ve vesnici ani nezdrželi. Možná sem tam někoho nechali. Všichni je vítali. Ale tito Němci tam na ně čekali, aby nepadli do rukou Rusům.“

Právě spolupráce s americkou armádou na jaře 1945 však pravděpodobně zapříčinila otcovo pozdější zatčení a věznění. Pro komunisty se stal podezřelou osobou a záhy se dostal do hledáčku Obranného zpravodajství, vojenské kontrarozvědky kontrolované komunisty a vedené Bedřichem Reicinem. Zpravodajci o něm již v roce 1947 v interním materiálu uváděli: „Pplk. gšt. Josef Herget, náčelník štábu 11. divize, jest zdánlivě energický a schopný, ale silně kariéristický, dosud nevybředl z předmnichovských poměrů, jest západnického smýšlení, má nepříznivý postoj k Obrannému zpravodajství a nehodí se v dosavadním přidělení.“3

Po skončení druhé světové války čekala Věřina otce slibná vojenská kariéra. V roce 1945 působil jako přednosta operačního oddělení 3. sboru v Plzni, v roce 1946 byl povýšen na náčelníka štábu 11. pěší divize v Plzni. Jak svědčí dopisy, které má Věra uschované, otcovi nadřízení generál Karel Kutlvašr i generál Václav Vašátko si Josefa Hergeta velmi vážili a oceňovali jeho práci.4 V roce 1947 jej pak povolali na ministerstvo obrany do generálního štábu, kde působil v operačním oddělení. A Hergetovi se přesunuli do Prahy.

Jak otec měnil působiště, Věra střídala školy. Obecnou školu vychodila v Klatovech, kde potom začala navštěvovat i gymnázium. Po válce přestoupila na reálné gymnázium v Plzni. Když dovršila 15 let, její rodiče usoudili, že pro ni bude praktičtější obchodní akademie. Věra tedy složila zkoušky do plzeňského vzdělávacího ústavu, ale začala studovat už na Benešově obchodní akademii v Praze. Po otcově zatčení byla donucena změnit střední školu znovu.

Podepiš, jinak odsud neodejdeš živ

Další dění popsal Josef Herget ve svých pamětech, které Věra Kordíková cituje: „18. 3. 1949 jsem byl zatčen orgány 5. oddělení hlavního štábu na příkaz generála (Bedřicha – pozn. ed.) Reicina. Hned mi byla nasazena pouta a byl jsem odvezen na hlavní štáb. Zde výslech o nějaké protistátní organizaci podplukovníka (Josefa – pozn. ed.) Gonice a (Viléma – pozn. ed.) Soka. Později zjištěno, že šlo o vykonstruovanou vojenskou organizaci. Nic jsem nevěděl. Byl jsem odvezen do Domečku hrůzy na Loretě k násilnému výslechu. Ten spočíval v bití a dělání tzv. kilometrů. Dány dva řetězy od rukou k nohám, za zády praporčík Pergl nebo voják s klackem, a tak chodit celou noc, ráno přinesen připravený protokol. Přiznat se. K čemu nevím dodnes. To trvalo čtrnáct dní. Stále jsem vykonstruovanou lež odmítal. Při jedné návštěvě mi právník – člen vyšetřovací komise – známý, už nežije, řekl: ‚Prosím tě, podepiš, jinak živ odtud neodejdeš.‘ Tak jsem podepsal, ani nevím co. To prožívali všichni ostatní spoluzatčení. Pamatuji si na plukovníka Formana, Ulricha, Klimta, Kotiara, Stodolu, Šimečka, Šádka, Ženíška. Dnes již nikdo z nich nežije. Násilný výslech nejdéle vydržel plukovník generálního štábu Ulrich. Po podpisu jsme byli všichni odvezeni na Pankrác. Za dva měsíce šli někteří k státnímu soudu, já s několika k vojenskému soudu. Předseda major dr. Lord. Žalobu jsem odmítl s tím, že šlo o násilný výslech. Dva přísedící, staří plukovníci, to odmítli soudit. Byli jmenováni noví přísedící, jeden z nich generál Slabý. A byl jsem odsouzen k dvěma letům těžkého žaláře. Po roce pobytu v Domečku hrůzy jsem byl s jinými odvezen do Opavy. 18. 3. 1951 jsem byl propuštěn. Za dveřmi věznice ale čekali dva muži, nasadili mi pouta a odvezli do Brna do pracovního tábora. Zde jsem strávil dalších třináct měsíců a pak náhle propuštěn – po zatčení generála Reicina v protistátním centru Slánský.“

Naložili nás na náklaďáky a odvezli

Režim neušetřil ani rodinné příslušníky údajného zločince. Věra vypráví o dalších osudech sebe, matky a bratra: „Tatínka zavřeli a nás vyhnali z bytu. Přijeli vojáci s vojenskými náklaďáky, naložili nás a odvezli do Jičína. To byl prostor, kde jsme nikoho neznali. Nicméně ředitel školy mne tam přijal docela dobře. Ač mu bylo doporučeno, že mne už nemá nechat studovat, tak mne obhájil, protože já jsem byla svědomitá pilná holčička, brýlatá. Takže jsem (na obchodní akademii – pozn. ed.) studovala s vyznamenáním. Maminka si musela sehnat práci, protože jsme zůstali bez prostředků. Byli jsme jedni z mála, kteří dostali vázané vklady. To byly vklady ušetřené za Německa a k roku 1945 zmrazené. Nám, protože jsme neměli jinou možnost příjmu, nějakou částku uvolňovali, abychom mohli vůbec žít.“

Asi po roce, když se Hergetovi zabydleli, trošku si zvykli na nové prostředí a maminka si našla práci, dostali nový rozkaz, že se mají stěhovat na samotu u Turnova. Byt jim komunisté opět zabavili. Zničená maminka šla po ulici a plakala. Potkala svého známého – zubaře, kterému režim zlikvidoval živnost. Protože se zrušená ordinace nacházela v jeho vlastním domě, měl prázdné nevyužité prostory. Nabídl Ludmile Hergetové, že se může s dětmi nastěhovat tam. „Maminka byla spokojená, že nemusíme na žádnou samotu. Nábytek z čtyřpokojového bytu jsme složili do ordinace, naskládali jsme to na sebe – psací stůl, prádelník, na něj mycí stůl. A žili jsme v jedné místnosti (bývalé čekárně – pozn. ed.).“ V těchto provizorních podmínkách žena se dvěma dětmi bydlela až do roku 1953, kdy se otec vrátil domů.

Zpátky v Plzni

Josef Herget se již nikdy nesměl vrátit do armády, byl předčasně penzionován a rehabilitace se dočkal až po roce 1989. Po propuštění z vězení si našel práci jako pomocný dělník v komunálních službách města Jičína. Později pracoval v dělnických i úřednických profesích a v roce 1965 odešel do důchodu.

Velmi usiloval, aby se mohl vrátit do západních Čech, kde žili jeho sourozenci a přátelé. Nakonec se mu toto přání vyplnilo, jeden přítel mu obstaral družstevní byt a on se s manželkou přestěhoval do Plzně.

Věra v roce 1952 odmaturovala a po krátkém zaměstnání na umístěnku v Hradci Králové se jí podařilo získat práci v odbytu v jičínském podniku Agrostroj. Později se vdala a s manželem odešla do Vrchlabí, kde se jí narodila dcera. V roce 1966 si zařídila výměnu bytů, přesunula se do Plzně k rodičům a rozvedla se. V Plzni pracovala v automobilových opravnách ČSAO a poté jako úřednice na podnikovém ředitelství ČSAO, kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1989. V zaměstnání se také seznámila se svým druhým manželem, který však před několika lety zemřel.

Věřin otec se dožil sametové revoluce i soudní rehabilitace. Po roce 1989 se zapojil do fungování Konfederace politických vězňů, chodil na besedy a přednášel o svém věznění. Zemřel v roce 1992. I Věra Kordíková považuje za důležité seznamovat děti a mladé lidi s moderními českými dějinami a přála by si, aby se o ně více zajímali. „Protože národ, který nepoužívá své dějiny, ztrácí sám sebe.“

Citováno dle: KORELUS, Pavel. Za pomoc Američanům dostal voják medaili. Poté vězení. Plzeňský deník.cz (online). Dostupné na WWW: http://plzensky.denik.cz/zpravy_region/za-pomoc-americanum-dostal-vojak-medaili-pote-vezeni-20150508.html html

Archiv pamětnice, citace k Medal of Freedom. – Dokument je uložen v Dodatečných materiálech na Paměti národa.

Citováno dle: KOPECKÝ, Lukáš. „Tito důstojníci jsou dodnes zavázáni mu vděčností…“: Sledování bývalého ministra Františka Machníka a jeho přátel agenty OBZ za třetí republiky. Paměť a dějiny. Roč. 2014, č. 4, s. 49. Dostupné z WWW: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1404/043-053.pdf

Pamětnice cituje z dopisů v nahrávce uložené na Paměti národa.