„Maminka byla v Holicích, je to na fotce, kterou nemám, ale je v tom dokumentu, to Holicko, na náměstí je vidět s bříškem, ještě jsem se nenarodil. Po tomhle záběru fotky, během půlhodiny už tatínek nebyl, matka prožila tragédii. To bylo shromáždění partyzánů, že půjdou do pohraničí. Najednou bum ho. Dodnes se neví, Doubek říká, že se střílelo z pistole, někdo říká, že z pušky. Maminka byla přesvědčená, že to bylo z okna hotelu U Krále Jiřího z Poděbrad, když byla ta čestná salva. Nikdo přesně nevěděl. Někdo pak říkal z těch pamětníků, že tam byl kousek zaparkovaný džíp, který pak odjel do Vysokého Mýta, že tam byli důstojníci NKVD. Já si to dávám do souvislosti s Tůmou, který byl taky u NKVD.“
„Mezitím slyšeli hluk, to už wehrmacht obsazoval okolí Licoměřic i lesíček, kde byl Fominův štáb, to už bylo zle. Tak oni utíkali, nevěděli kde, tak se schovali ve stodole a zahrabali se. Naštěstí to nebyla stodola starosty Šmída. Takže Němci, když obsadili ves, tak následoval tvrdý výslech těch lidí z vesnice, hodně jich poslali do Terezína, hodně jich tam zahynulo. To byla taková tragédie. Toho starostu Šmída, oni to všechno slyšeli, byli zahrabaný ve stodole, granáty odjištěný, připravený, že zařvou. Tak slyšeli, jak ho tloukli a ptali se, kde jsou ti partyzáni a on prosil, aby ho nebili, že nic neví. Šíleně ho tloukli, naříkal. Když zjistili, že asi opravdu nic neví, tak tu jeho stodolu zapálili, mysleli si, že jsou tam schovaní. Vedle ta stodola shořela, mysleli si, že tam najdou mrtvoly, nic nenašli, oni byli schovaný v té stodole vedle. To byla prozřetelnost nebo náhoda, štěstí.“
„To bylo úžasné, protože poprvé byla veřejná volba miss. A ty holky, co byly v plavkách a chodily v parku Juldy Fuldy po molu do téčka, chodily rovně, vpravo a vlevo. A teď ten šílený dav, ty oči a plná erotika, to psal Hrabal, jak ten dav ty ženský přímo vychlemtával. Ty holky z toho byly nejisté, šly jen naprav, nalevo se jim nechtělo, protože toho měly dost. Víte, co to je, tisícihlavý dav, když řve a píská, no hrůza, v těch plavkách. A do toho nad nimi byl Ginsberg s těmi činelkami tloukl a zpíval Hare krišna, Hare Rama. Tak už se jim nechtělo jít nalevo, ale zase si to vymohl, tak musely znovu, no bylo to něco úžasného. A do toho pak on recitoval báseň, že dnes je nebe plné hvězd, hvězdné konstelace, kde Vega se políbí s hvězdami mezi sebou a políbení nebeských hvězd a prsou, a to se lidem líbilo, když to překládali.“
„A tam byla taky zároveň výstava poklady muzea Santori, což je japonská firma, která dělá skvělou whisku. A oni, aby si vylepšili svoji karmu, protože dělají ten alkohol, který ničí lidské duše, tak sbírali kompletní užité japonské umění, což je úžasné. Japonsko má fantastický vztah k užitému umění, pro Japonce má stejnou hodnotu Rembrandtův obraz stejně jako nádherně udělané pouzdro na léky, takové malinkaté, co se dává na opasek, To je stejný jako v Louvre je nádherná lžička vytvarovaná ve tvaru ženského těla, která má stejnou hodnotu jako velké umění. Tam neexistuje velké a malé umění. To byl pro mě úžasný zážitek, vidět tuhle výstavu japonského umění v Puškinově muzeu v Moskvě.“
Konstantin Korovin se narodil 7. června 1945 v Týništi nad Orlicí. Jeho matka Anežka Korovinová od roku 1943 působila v odboji na Holicku. Otec Konstantin Alexejevič Korovin byl sovětský partyzán a velitel 5. oddílu Brigády Mistra Jana Husa. V květnových dnech roku 1945 se konala partyzánská přehlídka na náměstí v Holicích, kde velitele Korovina při slavnostní salvě kdosi zastřelil. Nikdy se nepodařilo vyšetřit, kdo je za jeho smrt odpovědný. Jeho stejnojmenný syn se narodil jako pohrobek. Pod vlivem příběhů o otci nastoupil v jedenácti letech na Vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova v Bratislavě. Po maturitě se rozhodl, že nenastoupí na Vyšší vojenskou školu do Vyškova, ale bude studovat dějiny umění na Univerzitě Karlově. V Praze vplul do uvolněné atmosféry 60. let. Četl časopisy o umění, navštěvoval kina, divadla, zejména Violu, a spřátelil se s básníkem Václavem Hrabětem. Studium musel přerušit a nastoupit do práce jako dělník, aby splatil vojenské přípravce školné. Po okupaci v roce 1968 se stal organizátorem protestních akcí v Kostelci nad Orlicí. Založil Klub mladých Phoenix, kde se probírala politická situace, promítaly filmy, připravovaly přednášky a koncerty nezávislých umělců. V roce 1969 ho přijali na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně, opět na obor dějiny umění. Na začátku normalizace ho odsud vyhodili kvůli jeho občanské angažovanosti v době okupace armádami Varšavské smlouvy. Své provinění musel odčinit prací pokrývače. Po dvou letech se mu podařilo vrátit zpět. Po absolutoriu nemohl najít žádné zaměstnání, všude vadila jeho takzvaně pravicová minulost. Znovu musel nastoupit jako dělník, tentokrát do skuhrovských sléváren. Nakonec zakotvil v Krajském kulturním středisku v Hradci Králové jako metodik výtvarných oborů. V souvislosti s Chartou 77 ho vyslýchala StB. Po sametové revoluci se stal ředitelem Orlické galerie v Rychnově nad Kněžnou. Po jejím sloučení s Galerií moderního umění si na rychnovském zámku zřídil obchod s klasickou a jazzovou hudbou, který vedl až do důchodu. Jeho velkou láskou se kromě výtvarného umění stalo Japonsko. Prošel několik měsíců trvající pouť s názvem Šikoku po japonských klášterech a získal čestný titul Henro. V roce 2023 žil ve svém domě v Kostelci nad Orlicí. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z Nadačního fondu ŠKODA AUTO.
