Miroslav Košťál

„Cesta byla velice zajímavá, pro mě jako pro kluka, protože jsme jeli přes demarkační čáru. Vyjeli jsme z Roztok, v serpentinách nad loděnicemi jsme viděli ještě ležet bomby na silnici. A přijeli jsme do Holoubkova a na kraji lesa byla velká závora a ruská hlídka, už hraniční. Otec s tím druhým četníkem, jmenoval se Pytloun, si pamatuju jméno, takové zajímavé. A oni si napsali služební doklady, že jedou po něčem pátrat a dali tam všechna razítka, která našli, a ti Rusové neznali latinku, azbukou to nebylo. Ale pečaťky tam byly, tak je pustili. V půli lesa bylo další stanoviště, taky chvíli podumali a pak nás pustili dál. A jak je hřbitůvek ve Svojkovicích, tak u toho hřbitůvku na nás koukal kulomet a koukal na nás Rusák a další vyběhli. Byli za tou zdí schovaní, na tom hřbitově a zase závora přes cestu. A zase, podumali, pečaťky tam byly, tak nás nakonec pustili dál. Ta silnice tam dneska vede rovně, ale tenkrát tam byla zatáčka a byl tam ještě kousek lesa. A nebylo vidět za ten les. A když jsme za ten les zatočili, tak tam je první vesnice Borek, dneska už je to součást Rokycan, tak před tím Borkem, u posledního domku, byl do půlky silnice nějaký plůtek ze zahrádky, asi půl metru vysoký, barevný a v druhé půlce silnice byla závora. Byla to žerď od nějaké vlajky se závažím. A v prostředku, na malým štokrleti, seděl voják s přílbou s nápisem MP, Military Police. Už si nevzpomínám, jestli to byl černoch, nebo napůl černoch, nevím už přesně, ale když jsme tam zastavili a tahali doklady, tak on jen mávnul rukou. Zatáhnul za provázek, vylítla závora a byli jsme v americký zóně.“

„A táta se k tomu přichomýtl, a protože byl v četnické uniformě, tak řekl: ‚Já si to vezmu na starost! Vy vypadněte.‘ S tím Němcem se domluvil, že se vzdají a odevzdají zbraně, a odvedl je. Tam byla něco jako továrnička, už si teď nevzpomínám, ale byla tam nějaká hala. ‚Tady zůstaňte v té hale a nechoďte ven.‘ A ty zbraně od Němců hned rozdávali lidem kolem. A pak postoupili někde u dejvický pošty, říkal. Já nevím, kde ta pošta tenkrát byla, ale u dejvický pošty šel ještě s jedním, který říkal, že je důstojník český armády. A došli za roh a narazili na skupinu pěti Němců a začali po sobě střílet a podařilo se jim všechny ty Němce zastřelit. Němci ale toho jeho kolegu poranili, do chodidla, střelou. Táta ho někam odvedl, kde se ho někdo ujal. Ale protože hodně pršelo a táta byl strašně promoklý, tak se z Dejvic, ještě s nějakou skupinou, vrátil do Roztok a tam už měl vzkaz, že má v Roztokách zůstat a nastoupit do služby. Protože bylo potřeba likvidovat Němce tam. Takže se vrátil večer, promočený, do Roztok. A druhý den už fungoval v Roztokách a to sbírali Němce a někde je shromažďovali. Ve škole, myslím, místo německých kasáren, které tam byly. Sbírali německý civilní rodiny a odváděli je tam. Aby je spíš ochránili před lidmi, kteří na ně měli vztek.“

„Takže se schovali v tom domku. Takže věděli, že tam jsou, ale ten domek byl pryč, dostal tři zásahy, hned v první vlně. A tak tam hledali, ale když se prokopali do sklepa, tak tam nikoho nenašli. Tak jel (otec) odtud do Roudnice, kam vozili zraněné, a tam nikoho nenašel, a tak jel do Slanýho, tam taky nikoho nenašel, a tak se vrátil zpátky do Kralup a znovu hledali. A pak je našli na schodišti. Oni už do toho sklepa nedoběhli. Nálet byl ve čtvrtek a tohle bylo až v sobotu. A v neděli jsme tam jeli s nákladním autem, že jí přivezeme, a oni nás tam zdržovali, že ještě nejsou všechny oběti. Ale pak odhoukali znovu poplach, lidi utíkali z města a křičeli: ‚Ujíždějte pryč!‘ Tak jsme jí honem naložili na ten náklaďák a jeli jsme sem, zpátky do Roztok. Ale když jsme přijížděli od Přílep na rozcestí do Únětic, tak byl nálet na Prahu, na Vysočany. A my jsme viděli na obloze rozprasky šrapnelů z protiletadlových děl. A protože jsme už měli tu zkušenost, že při tom padají střepiny, které můžou zranit…někdy nám spadly i na dvorek do Roztok…takže jsme zastavili auto, vyběhli jsme a schovali jsme se pod okap domečku polní váhy, co tam byla. A odtamtud jsme pozorovali celý nálet na Vysočany. Jako kdybychom byli na nějaké rozhledně.“

„V tom vlaku byly ženy a oni ty ženy nepouštěli ven. Ven pouštěli jen muže a ty ženy byly furt v těch vagonech. A my jsme jako kluci se tam všude ochomýtali, abychom mohli něco podat, předat, vyřídit. A dole byli lidi, kteří říkali, že těm ženskejm by se taky mělo něco dát. Ale jak to tam dostat? A my jsme byli, já a Jirka Šmídl, dva kluci, my jsme říkali: ‚My tam umíme vylézt.‘ My jsme tam nahoru lezli a kradli jsme tam v noci uhlí z vagonů, když nebylo čím topit. A oni řekli: ‚Tak tam vylezte, my vám to podáme!‘ Tak my jsme tam vylezli, ono to dalo trošku práce se tam dostat, k tomu vlaku, a oni nám podali dva velikánský pytle uvařených brambor. A my jsme ty pytle přitáhli až k těm vagonům, ale ty ženský začaly z toho vlaku skákat dolů, vrhly se na ty pytle a začaly se o to prát. A to bylo nebezpečný, to jsme museli utéct. Kdyby se nepraly, mohli jsme tam toho dostat víc.“