The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kostner (* 1920  †︎ 2014)

• narozen 1. října 1920 v Příbrami

• dětství v hájovně ve Stráži u Mirotic, v Rokycanech, maturita ve Strakonicích

• skaut, sokol, ochotník

• roku 1938 se jako neplnoletý přihlásil do armády, zařazení k Civilní protiletecké obraně (CPO)

• práce a sabotáže v rokycanských válcovnách a ocelárnách v Hrádku u Rokycan

• účast v odboji, spojení s odbojovými skupinami Obrana národa, ÚVOD, Rada Tří

• účast v boji spolu s pátým partyzánským oddílem Juraj a partyzánskou skupinou Jermak

• záchrana osmi amerických letců v prostoru Tišnova

• po válce okresním tajemníkem České sociální pomoci v Horšovském Týně

• vedení živcových závodů Poběžovice

• v letech 1949–1952 voják z povolání s hodností poručíka

• krajským organizátorem a lektorem civilní obrany Svazarmu

• vedení oddělení hospodářsko-mobilizačních příprav na Městském národním výboru v Plzni

Vzpomínky na dětství. Hájovna, příroda, milované chudobky a vrabci – ptačí proletariát věrně oživující zimní přírodu. Vzpomínky na milovanou manželku. Vzpomínka na skautský slib, kterému se snažil být vždy věrný. Tři věci v nočním stolku, tolik let je schraňoval – misál, odznak válečného veterána a kulka – nevzdávat se, nedostat se do rukou gestapa.

Odboj začal básněmi

František Kostner se narodil 1. října 1920 v Příbrami. Na Svaté Hoře jej pokřtil Antonín Bořek-Dohalský. Otec pocházel z rolnické rodiny, sloužil jako osobní myslivec Karla Schwarzenberga a poté byl až do roku 1933 hajným ve Stráži u Mirotic. Pamětník prožíval dětství obklopen přírodou, chodil do obecné školy v Miroticích, cvičil v tamním Sokolu, ministroval a vstoupil do skautského oddílu. Když mu bylo třináct let, přestěhovali se s rodiči do Rokycan. Odmaturoval v roce 1938 ve Strakonicích a ihned si pod dojmem květnové mobilizace podal přihlášku do armády. Nebyl však plnoletý, a tak musel nejprve získat povolení okresního hejtmanství a rodičů. Nepřijali ho, a skončil tedy u Civilní protiletecké ochrany. Smutek z obsazení republiky zachytil v jedné ze svých básní, které proti okupantům psal a dále rozšiřoval. Pamětníka pracovně nasadili nejprve do rokycanských válcoven a v roce 1943 do oceláren v Hrádku u Rokycan.

Pět let s oprátkou na krku

Pamětník spolupracoval na odbojové činnosti Ústředního vedení odboje domácího a Obrany národa. Cvičil, organizoval, předával zprávy a sabotoval výrobu nejrůznějšími způsoby. V Hrádku přesvědčil k nebezpečným akcím i svého mistra a jejich nejvýznamnějším podnikem bylo zapálení zásob uhlí. Několikrát se jej úřady pokusily zařadit na práci v Německu, ale pokaždé byl vyreklamován jedním z vedoucích inženýrů. Jako pověřenec jezdil s nákladními vlaky do Adamova a někdy se mu podařilo cestu protáhnout ze standardních dvanácti hodin na tři dny. Na Moravě se snažil navázat spojení s odbojovou skupinou Rada Tří. Náhodné setkání na břehu Svitavy vyústilo v pozvání do Tišnova. Tam muž, se kterým si hned porozuměli, přislíbil zprostředkování kontaktu na odboj a svěřil se mu s obavou o dceru, ročník 1925, kterou čekalo pracovní nasazení v říši. František Kostner mu spontánně navrhl: „A co kdybych si ji vzal? Vdaný tam neberou.“ Muž na něj dlouho beze slova hleděl přes psací stůl. V dubnu 1944 se konala svatba.

Boj za republiku

Pamětník začal spolupracovat s odbojovou organizací Rada Tří generála Luži. Dělal spojku mezi pátým partyzánským oddílem Juraj a partyzánskou skupinou Jermak. Přecházel frontu, prováděl výzvědnou službu a účastnil se bojových akcí. Jednou jej postřelili do paže, podruhé přišel o svoji oblíbenou rádiovku, kterou mu odnesl výbuch miny. Zranění střepinou na hlavě krvácelo, ale bylo jen lehké. Podílel se na úspěšné záchraně osmi amerických letců ze sestřeleného bombardéru Liberator v prostoru Tišnova. Z amerických filmů si vzpomněl na základy jazyka a s kamarády volali: ‚I´m Czech, no German‘, naháněli vojáky po nočním lese a doufali, že se jim za pomoc neodmění v obranném reflexu smrtí. Osm vojáků pak schovávali až do konce války u Nihova na Moravě. Náboj, ze kterého si František Kostner kulku schovává dodnes, měl stále u sebe, nehledě na plný zásobník pistole a rezervní střelivo. Byl pevně rozhodnut dodržet partyzánskou přísahu, kterou složil na polesí Kotel. Nenechat se zajmout, z rukou gestapa by se stejně živý nedostal. V květnu 1945 pomáhal osvobozovat Tišnov. Pamětník sloužil ještě nějaký čas v Národní stráži.

Bouřlivá doba

Dojetí, oslavy, vyznamenání za odbojovou činnost a nadšení pro obnovu republiky. František Kostner sloužil ještě nějaký čas v Národní stráži a rozmýšlel se, co dál. Byl na roztrhání, s nabídkou tajemnické funkce ho oslovily snad všechny politické strany. Nepřijal ji a rozhodl se pro místo v České sociální pomoci. Dostal umístěnku na pozici okresního tajemníka v Horšovském Týně. Místní komunisté na něho zatlačili, v roce 1947 vstoupil do strany, ale odmítl nabízené stranické funkce. Říká k tomu: „Kdybych byl v Plzni, tak bych k nim nešel... tam bych se býval schoval, ale Horšovský Týn byl malý. Když se mi narodil syn, dlouho jsem se rozmýšlel, já nechtěl být nikde, poněvadž jsem byl jinak vychovanej, ale řekli mi: ‚Když nevstoupíš do strany, tak se ani neuprdneš.‘ Plnil jsem stranické povinnosti, ale funkce jsem nebral.“ Nadšení po únoru 1948 rychle vystřídalo vystřízlivění a zklamání.

Léta příprav na další válku

Později František Kostner nastoupil na místo plánovače živcových závodů v Poběžovicích a záhy se vypracoval na ředitele podniku. Se smíchem vzpomíná, že jako čtvrtý ředitel v pořadí se stal prvním, který plnil plán. V roce 1949, při vojenském cvičení v Boleticích, nedostal na vybranou, nadřízený chtěl pamětníka ve službě. Složil tedy zkoušky a nastoupil do armády s hodností poručíka. Sloužil na velitelství v Plzni a později v generálním štábu. Po třech letech musel z důvodu závažného onemocnění odejít do civilu. Pracoval jako krajský organizátor a lektor civilní obrany Svazarmu a poté přešel na městskou vojenskou správu. Od roku 1964 vedl oddělení hospodářsko-mobilizačních příprav na plzeňském městském národním výboru. Mimo jiné vypracovával rozpočtový plán na počáteční tři měsíce války. Při okupaci v roce 1968 pamětníka, přestože byl upoután na lůžko, povolali na městský národní výbor. Oba synové demonstrovali před budovou Československého rozhlasu na náměstí Míru. Celá rodina nesla okupaci velice těžce a jeden ze synů vystoupil z armády. František Kostner se tehdy „zakousl“ do práce na svém oddělení. V roce 1980 odešel do důchodu. Jako skauta jej mrzelo rozdělení republiky v roce 1992, sliboval přece:

„...na svoji čest, jak dovedu nejlépe, milovati budu vlast svou, Republiku československou, a sloužit jí budu věrně v každé době, plniti budu povinnosti vlastní a zachovávat zákony junácké, duší i tělem budu hotov pomáhat bližnímu svému.“

„To jsem dělal a nikdy jsem ten slib neporušil.“