The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Kotas (* 1937)

• narodil se 23. února 1937 v Bílavsku

• v únoru roku 1945 zažil ve škole výbuch granátu s tragickými následky

• roku 1952 nastoupil na Střední průmyslovou školu nábytkářskou v Bystřici pod Hostýnem

• od mládí se věnoval ochotnickému divadlu

• celý život pracoval v závodech TON ve Frenštátě pod Radhoštěm a Bystřici pod Hostýnem

• od roku 1972 žil v Bystřici pod Hostýnem

• roku 1997 odešel na odpočinek

František Kotas (*1937) se narodil na hranici Hané a Valašska, v malé obci Bílavsko nedaleko Bystřice pod Hostýnem. Vyrůstal s rodiči a dědečkem. Chovali tři krávy a obhospodařovali asi tři hektary polí. „Roku 1942, kdy jsem začal chodit do první třídy, jsme v domě ještě neměli elektřinu. Jen lampu na knot a svítili jsme svíčkami,“ vzpomíná František a uvozuje tak velkou část svého vyprávění, které věnuje válečnému období a rokům školní docházky v jednotřídce obecní školy.

Do společné třídy jich chodívalo až padesát dětí, které všechny musel zvládat pan učitel Nádvorník. Kdo zlobil, odebral se do oslovské lavice a navíc utržil trest rákoskou. „Můj kamarád chodíval pozdě do školy. Když nepřišel, musel pro něj někdo letět. Učitel ho pak přehnul přes koleno a řezal ho po řiti. Starší kluky si pan učitel posílal pro novou rákosku, když ji zlámal, a ti je pak začali nařezávat,ׅ“ líčí bez hořkosti František a dodává, že pana učitele si vážili a tresty nebrali jako příkoří.

Granáty a patrony

Roku 1944 do obce „zavítala“ německá posádka. Tři její řadoví členové chodívali i ke Kotasovým. František si vzpomíná, že dokonce rodinu upozornili na to, že se chystají prohledávat lesy kvůli přítomnosti partyzánů.

Z hlavního velitelství se ráno chodívalo na cvičné střely do skal. To zajímalo samozřejmě všechny chlapce, Františka nevyjímaje. Když byl vzduch čistý, sbírali tam prázdné patrony, které si ale malý František nesměl nosit domů. Jeho tatínek, který sloužil v první světové válce v Itálii, ho před náboji mnohokrát varoval. Bylo to ale málo platné a  nakonec na klučičí zvědavost doplatili tři spolužáci.

V zimě z roku 1944 na 1945 napadlo mnoho sněhu a ve škole se kvůli ubytování vojáků přestalo učit. Děti musely pracovat doma, nosily panu učiteli pravidelně vypracované úkoly a dostávaly nové. František si vzpomíná, že se tehdy s německými vojáky dokonce vozil i na saních. Dobré vztahy se brzy ukázaly jako velká výhoda. Děti našly granát a během strkanice ve třídě ho nešťastnou náhodou nic netušícímu učiteli za zády odjistily.

„Když granát začal syčet, chlapci se polekali a rychle ho položili na stůl. Pan řídící k němu seděl zády a okolo něj stáli žáci. Než se stačil vzpamatovat, granát se skutálel na zem – a vybuchl. My, co jsme zrovna odcházeli a byli jsme už před školou, jsme uslyšeli hromovou ránu. Z místnosti se valil dým, na zemi ležela těla, někteří v panice utíkali ven. Němečtí vojáci rychle děti odnášeli k německému lékaři a odváželi je vlastními auty do kroměřížské nemocnice,“ uvádí v písemné vzpomínce pro Bystřický zpravodaj pamětník.

Oběťmi výbuchu se stali František Krutil (*1935), Stanislav Nedbal (*1937) a Antonín Olšák (*1937). S těžkými zraněními vyvázli Oldřich Rudl (*1935) a Alois Kotas (*1935). Lehce zraněna byla Lidmila Kotasová (*1937). S trvalými následky přežil i řídící pan učitel.

Vzpomínky Vasila Coky

S vidinou blížící se fronty se v okolí Bystřice pod Hostýnem začaly kopat zákopy. V nedalekém Rychlově na kopci Bartovec si pak německá jednotka zřídila strategické stanoviště. „Přijeli Rusové. To si nedovedete představit, kolik jich jelo. Všechno s koňmi a vozy. Od Holešova směrem na Bystřici. Střílelo se  na Bartovec. A odtamtud zase stříleli Němci. Ale v Bílavsku moc ne. Jen co si pamatuju, tak nám vběhl jeden granát do okna kostela, odrazil se a střepina vletěla do domu k Solařovým,“  líčí František poslední dny války.

Bojů o Bartovec se zúčastnil i člen 4. čsl. brigády Jana Žižky, pamětník Vasil Coka. Jeho válečná cesta do okupovaného Československa nebyla vůbec jednoduchá. Jako student strávil kvůli ilegálnímu přechodu hranic z rodné Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu tři roky v gulagu na Sibiři. Vysvobodil se až se vznikem československých jednotek, se kterými prošel bitvami o Bílou Cerekev nebo třeba o Duklu. S československou jednotkou se dostal až k Bystřici pod Hostýnem, kde právě v bojích o Bartovec 6. května 1945 utrpěl průstřel žaludku a plic, se kterým se pak až do konce roku 1945 léčil ve vsetínské nemocnici.

„Postavili jsme se do palebného postavení a viděl jsem, jak se Němci z blízkého kopce zákopama dostávají do Rychlova. Tak jsem po každým střílel. Byl jsem na chodníku. Na jedné straně domečky a za cestou taky domečky a v nich byli Němci. O tom jsem ale nevěděl. Najednou asi deset metrů ode mě explodoval náboj z minometu. Ten dým vidím ještě dodnes. Jak jsem tam klečel a sám střílel, tak jsem koupil několik střepin. Měl jsem prostřelený plíce a žaludek. Vstal jsem a říkám: ,Stáhněte dělo a já si jdu zavázat ruku.‘ Myslel jsem, že jenom krvácím. Nevěděl jsem, že jsem raněný. Šel jsem za roh asi deset metrů a už jsem se nestačil obvázat. Začaly se mi dělat kruhy před očima a omdlel jsem,“ líčí podrobnosti svého zranění v nahrávce pro Paměť národa Vasil Coka.

Jako dítě jsem to odsuzoval, pak jsem pochopil

O utrpení Čechoslováků a jejich cestách neměl tehdy samozřejmě malý František ani ponětí. Přibližuje ale, o čem přemýšlel, když přihlížel popravě německých vojáků: „Dva Němci utíkali na konci Bílavska k silnici. Zastavil je Rus a střelil je do nohy, kolene a pak je zastřelil. Jako dítě jsem to odsuzoval, říkal jsem si, proč to dělají? Ale když jsme pak jako dospělí viděli ve filmech a  četli v knihách, co všechno Němci dělali v Rusku a na Ukrajině, tak jsme říkali, že to bylo málo.“ V dalším vyprávění ale předchozí odsudek vyvrací slovy: „Všichni jsme buď dobří, nebo zlí. Ať je to, kdo chce.“

Když boje utichly, došlo na pochovávání obětí. Zatímco dva československé vojáky a několik Rusů uložili s úctou na bílovickém hřbitově, kde je dodnes památník, těla čtyř neznámých německých vojáků hrobník zakopal za jeho zdí do mělkého hrobu.

V divokých prvních dnech po osvobození pak došlo i na účtování s kolaboranty na bystřickém zámku. Pamětník uvádí, že byl dokonce svědkem bičování. Tak moc a lehko se radost a volnost z osvobození obracely v nenávist, která roky okupace zůstávala ve skrytu.

Po studiích na nově otevřené Střední nábytkářské škole v Bystřici pod Hostýnem František Kotas – kromě vojny strávené u Pohraniční stráže na slovensko-maďarských hranicích – prožil celý život jako zaměstnanec podniku TON. Vypracoval se na  vedoucího technologa a v roce 1997 odešel na odpočinek.