František Kotas

„A Němci, jak přijeli a viděli ty děti, tak je naložili a jeli s nimi tryskem do nemocnice do Kroměříže. Ti, co byli postřílení a s palcem nebo zraněným malíčkem. A potom, jak se [spolužáci] vrátili, tak jsme jim začali říkat granátníci.“

„Škola byla zrušená a chodili jsme si pro úlohy. Byli jsme v místnosti velké asi jako tahle a tam nám pan řídící dával úkoly. Seděli jsme v kuchyni, on u okna a opravoval nám to. Chodili jsme si pro ně i dvakrát za týden. Když jsme sbírali patrony, tož granáty taky. Vojáci mívali cvičení třeba až k Bystřici u lesa. No tož neobjevili jsme tam granát? Nevím už, který ogar to byl. Donesl ho, hodil ho pak do chrastí před školou, ale jak jsme šli pro úlohy, tak některý kluk ho vzal, přišel s ním až dovnitř a rvali se o to. Protože deset patron bylo za jeden granát. Jak se žďuchali, já v té místnosti byl, i celý náš ročník, tak pravděpodobně tu pojistku vytrhli, začalo to syčet. Lekli se, postavili to na stůl. On než se ohlídl, tak to spadlo na zem a vybuchlo to. Představ si, že my už měli úlohy opravené a byli za dveřmi už za školou. A včil jsme slyšeli ránu. Tak jsme letěli zpátky. Všude byl dým a z mého ročníku tři: Franta Krutilů, Tonda Olšáků a Staňa Nedbalů, všichni zahynuli...“