Zdeněk Kousal

„Jasně že se vedly různé řeči a že jsme si říkali, že by tam ta kapela měla hrát, že to se upřesní. Takové informace tam probíhaly. Nebo že teď zrovna zavřeli Magora, nebo Honza Litomiský že byl puštěný z kriminálu. Ty řeči tam byly, ale nic protistátního jsme v podstatě nedělali. My jsme si žili svojí muzikou. Prostě nám tu akci zakázali. A kdo je trochu paličatá povaha a je tam upito, nemá rád policajty, tak vždycky někdo něco zakřičí. Pamatuju si jednu holku, jmenovala se Ivana Svobodová, kdy její manžel měl upito a začali ho strkat do auta. Tak ona šla bránit svého manžela. Dodneška vidím, jak ji policajt chytil za ty krásné blonďaté vlasy a praštil s ní o zem. Což druhý kamarád neunesl, rozběhl se a tomu policajtovi po chlapsku jednu natáhl. A hned utíkal a utíkal, neustále a rychle, protože věděl, že by bylo zle, kdyby ho chytli. Nikdo z nás ho nepráskl. Každý že nevíme, kdo to zrovna byl. Ale oni se mstili, tři kluci to odnesli kriminálem natvrdo.“

„Byla z naší strany ohromná opatrnost, protože se nevědělo, co udělá armáda. Ohromný zlom podle mě byl tehdy, když předseda strany šel promluvit do ČKD. Řekl, že si nenecháme od nějakých dětí něco diktovat. Tam ti zaměstnanci, dělníci, začali křičet: ‚My nejsme děti.‘ To oni pochopili, že to asi opravdu už je konec. Že dokud to bylo pár nějakých fóristů, co si něco vytvořili, studentů a umělců, to z nás strach neměli. Ale jak už viděli, že je to daleko širší a že za ty dělníky se nemůžou opřít, tak pak se teprve začalo vyjednávat. Nepamatuji si to přesně den po dni. Vím, že jsem do večera byl v kanceláři, přicházely nám různé letáčky, my je opisovali, kopírovali, vylepovali, roznášeli. Byla to spousta takové drobné práce, že jsem z toho byl celkem dost zahlcený. Při tom jsem ještě pracoval jako stavební dělník, studoval a uklízením si musel nadělávat. Neměl jsem v té době na nic jiného čas.“