Ing. Bohuslav Koutecký

„To [pozvání ze zahraničí pro jeskyňáře] přišlo na naše ministerstvo kultury, ministerstvo to muselo schválit a my jsme dostali ministerskou doložku. Pak se tedy jelo na služební cestu ministerstva kultury. Vyjíždělo se takto na různé kongresy. Šlo to ale jen do zemí, se kterými ta dohoda byla uzavřena, což ale byly prakticky všechny evropské země, včetně Švýcarska. Tuto cestu z jeskyňářů využila minimálně stovka lidí a nikdo nikdy neemigroval, protože jsme měli mezi sebou nepsanou dohodu, že jestli někdo zdrhne na ministerskou doložku, tak máme všichni utrum. Takže když chtěl někdo opravdu emigrovat, jel soukromě někde s Čedokem a zdrhl ze zájezdu. V roce 1986 na zahraniční expedici pádem do propasti zahynul jeden člen výpravy. Ty doložky se musely po návratu z cesty vracet. A když to tehdejší předseda České speleologické společnosti David Havlíček šel na ministerstvo referentkám vrátit, tak se divily, že se jeden člen nevrátil. Předseda odpověděl, že na té expedici zahynul, tak že nese od něj jen ty papíry. A ony si oddechly a řekly, že aspoň že zahynul, horší by bylo, kdyby emigroval. Takto tedy uvažovali úředníci na ministerstvu, my z toho byli špatní… Co zaseli [komunisté] do těch lidských duší, to je to největší zlo, které přetrvává dodneška, ten komunismus v těch lidských duších.“

„Já jsem na psacím stroji přepisoval přes kopíráky esej Karla Čapka Proč nejsem komunistou?, která se nám velice líbila. To také donesl kolega, a protože tenkrát nebyly kopírky, tak se to přepisovalo. To bylo také jedno z toho, co potom na mě estébáci vytáhli. Při domovní prohlídce to našli, zakázané texty, které se právě už nesměly šířit. Tak se to takto šířilo mezi studenty, kdekoli. Opatrní jsme nebyli. Když si vzpomenu, jak moje maminka, která za války doručovala dopisy, jak musela být opatrná. Maminka bydlela v Lánech, ale dojížděla do Prahy. A protože byla sokolka, tak sokolové byli jedna z hlavních organizací [protinacistického] odboje. Vždy dostala nějaké psaní nebo jí jen něco řekli, že si má zapsat a dát to na hájence na Píních, ve stodole nahoru na sloupek. Nevěděla, komu to tam dává, až v roce 1945 zjistila, že tam byli ubytovaní i nějací parašutisté, kteří byli zapleteni do atentátu na Heydricha. Kdyby ji lapli, tak šla okamžitě do lágru. I ten hajný, kdyby na něj přišli, že je tam ubytoval, tak by ho zastřelili. Tehdy byla povinnost, i když člověk někoho ubytoval třeba jen na jednu noc, nahlásit to policii. Kdo to neudělal, tak za to byl trest smrti. A přesto se ti lidé nebáli a dělali to. Parašutisty z Anglie ubytovávali na obrovské riziko, když je chytli, tak je zastřelili. Kdo jenom o tom věděl a neřekl to, tak šel do koncentráku, přesto to ti lidé dělali. Když to tedy srovnám s tím, jak se dnes všeho bojíme, tak je to trochu neporovnatelné. My jsme se tenkrát takto nebáli, protože jsme to brali, tak co nám můžou, maximálně nás můžou vyhodit ze školy, tak se uživíme, no.“