„Vlak zastavil, my jsme skákali z vlaku, utíkali do pole, položili se na zem. Po náletu jsme vstali, někteří nevstali, zpátky do vlaku, jede se dál. Další nálet, výskok, do pole, vstát. Někteří tam zůstali, jestli byli mrtví nebo zranění, nevím, nikdo se nestaral.“
„V transportu z Uralu bylo taky hodně Židů. Já jsem stála s Mariušou a ještě jednou, já nevím, s kým už to bylo a ten polskej důstojník, slyším: ,Ty Židi ne, Židi ať jedou zpátky.‘ To byla Andersova armáda. Tak jsem tomu polskýmu důstojníkovi poděkovala, já nemám zájem jet s nima někam. ‚Ale jo, proše pani.‘ Já jsem byla sprostá, já na něho plivla a šla jsem. Mariuša za mnou mě tahala, abych... Tak jsem musela zpátky na nádraží, kde stáli ti Židi, přímo k nim. Tak kam? Nikdo nevěděl, co teď dělat. Tak mně tam ten jeden, nevím, kdo to byl, říká: ,Ty můžeš bejt šťastná, co tady vůbec hledáš? Vždyť česká armáda se tvoří na Urale.‘“
„Už jsem měla pomaličku dušičku malou, ale oni mě tam utěšovali: ,Když v tom Buzuluku nikdo na tom nádraží nebude, tak pojedeš s námi dál do Moskvy.‘ Já na to: ,No, to ještě nevím.‘ Tak konečně jsme přijeli do toho Buzuluku v noci. Nějaký důstojník říká: ,Počkej, ty pojď za mnou, drž se mě. Já se jdu podívat, jestli tady někdo je z těch tvých vojáků.‘ No tak jsem se ho držela za opasek zezadu. On vystoupí, já za ním, pořád jsem se ho držela. Najednou jeden kluk v uniformě říká: ,Milostpaní, co vy tady děláte? Odkud jedete?‘ Tak to byl nějakej študent, kterého jsem znala ještě v Katovicích a potom ve Lvově. Nepamatuju si na jeho jméno, jenom vím, že pocházel z Ostravy. Já jsem pustila toho důstojníka a hned jsem šla s tím klukem, už jsme zmizeli. Ten za mnou volal, ale já ničevo, já muzikant, už jsem nic neslyšela, nic jsem nechtěla vědět. Tak jsme šli z nádraží a tam nedaleko měli Češi takovej malej domeček, kam přicházeli Češi, než je vedli do kasáren. To bylo takový shromaždiště, teploučko tam bylo, bylo tam něco k jídlu. Samozřejmě vepřo-knedlo-zelo, to jsem věděla, že jsem doma, že už je všechno v pořádku.“
„Druhý den ráno, zase s jinou furmankou a ještě jednou bábou, samozřejmě svázaný ruce, zpátky do Tarnopolu a přímo do vězení. Tam jsem takový tři čtyři hodiny stála s tváří ke zdi, až pro mě přišli a začínali vyslýchat - odkud jsem, kdo jsem, jak jsem, proč jsem. Zase a zase a zase a zase. Ty výslechy trvaly tak tři dni. Vždycky mně dali odpočinek, pohov, tak mě odvedli na nějakou světnici, tam seděly jiný ženy. Za hodinu, za dvě pro mě přišli. A šly ty výslechy, výslechy a výslechy.“ Tazatel: „Jak se k Vám chovali při výslechu?“ - „Ke mně přímo dobře, v pořádku. Slyšela jsem křiky z jiného pokoje, jestli to bylo manipulovaný, nebo to skutečně byly křiky, to nevím. Nářky a tak dále. Jestli to byly skutečný, nebo jenom jestli to bylo nahraný, aby mně nahnali strach, to nevím, ale já jsem nemohla víc říct.“
„Ty počty byly hrozný. Já nevím, jestli si to můžete vyobrazit. Já jsem přišla, to bylo nedaleko Liptovskýho Svatýho Mikuláše, myslím, že tam to bylo, tak tam bylo takový pole a tam leželi raněný a teď je musíte počítat nebo podívat se, jaký jsou zranění, jestli těžký. Lékařům jsem se vyhnula, protože ty by mě stejně honili, že tady nemám co dělat, ale Lomský chtěl počty. Musela jsem na to mít dobrej žaludek.“
Markéta (Gréta) Koutná, rozená Kohnová, se narodila 22. března 1921 v rodině židovského zlatníka a klenotníka v Oseku u Duchcova. Vyrůstala v Teplicích, ale po záboru Sudet se s rodinou odstěhovala do Prahy. Když začala být situace neudržitelná, utekla Gréta do Polska, odkud se chtěla dostat do Británie. V Polsku se provdala za svého prvního manžela. Bohužel se již do transportu mířícího do Británie nedostala, a když Němci začali obsazovat Polsko, musela utíkat na východ. Po cestě zažila mnoho náletů a dozvěděla se, že její manžel při jednom z nich zahynul. Nějaký čas žila a pracovala ve Lvově, po napadení Sovětského svazu Německem však byla zatčena. Spolu s devadesáti dalšími ženami absolvovala měsíční cestu v nákladním vagoně (tzv. dobytčáku). Sedm měsíců byla internována u města Věrchněuralsk v Čeljabinské oblasti. Na světnici bylo více než devadesát žen, spaly na holé podlaze, v zimě se netopilo a jídla dostávaly velmi málo. Po propuštění absolvovala další spletitou cestu a přes Kyrgyzstán, kde se snažila dostat do Andersovy polské armády, se dostala do Buzuluku, kde koncem března 1942 vstoupila do československé zahraniční armády. Pracovala v armádní redakci pod Jakubem Koutným (plukovník in memoriam), kterého si později vzala. Kromě redakce pracovala také jako pobočník přednosty I. oddělení velitelství štábu, se kterým postupovala celou dobu a zúčastnila se mnoha operací. Po válce ještě nějakou dobu v armádním štábu pracovala, ale po zatčení generála Píky oba s manželem viděli, že musí odejít pryč. Dostali povolení vycestovat do Izraele, ale Jakuba Koutného na poslední chvíli zdrželi. Přestože dostali od generála Svobody osobní slib, že Koutný bude moci vycestovat, byl zatčen a po dlouhých letech věznění zemřel 4. února 1960 v Leopoldově. Gréta Koutná na něj celou dobu čekala v Izraeli a po jeho smrti se odstěhovala do USA. Zemřela v Praze 8. ledna roku 2013.
