„Aby člověk vycestoval do zahraničí v roce 1990, tak normálně vzal pas a šel do Itálie, prostě nic. V roce 1991, aby šel do zahraničí, tak vedle toho pasu musel mít povolení jugoslávský lidový armády, že se vrátí zpět. Já kdykoliv jsem šel do zahraničí, do Maďarska například, tak jsem musel jít do vedení, do toho rekrutačního centra nebo kde se rozdávají ty úkoly, který voják pojede do Bělehradu, Záhřebu a tak dál. A oni mi vydali papír, jak to dlouho tam budu, říkal jsem tři dny, tak mi vydali papír, že se vrátím za tři dny, kdybych se nevrátil za tři dny, tak bych mohl mít problémy. Do vojenský knížky by mi napsali, vrátil se pozdě, a už jsem z toho mohl mít nějaký problémy. A já jsem v tom roce 1991, protože už jsem plánoval, že odejdu z Jugoslávie. Tak každý jsem měsíc cestoval někam do zahraničí, abych měl ten tracking rekord, že často cestuji. A potom, když jsem utekl v lednu 1992, tak už mě znali na hranici nebo už viděli, kolikrát jsem procestoval, měl jsem pas už, takže jsem neměl problém.“
„Klíčový rozdíl mezi socialismem Jugoslávie a Československa byl podle mě ten, že v Československu všechno patřilo státu, stát vlastnil všechno, že jo, a nemohl jste mít ani řeznictví, to taky byla nějaká struktura a tak dál. Jugoslávie, podobně jako Polsko, zachovala kompletně tu strukturu těch malých podnikatelů, těch živnostníků, který jsou dneska základ ekonomie tady v České republice. A ještě kromě toho, a to se zapomíná, že existovala socialistická samospráva majetku. To znamená, když jste byl zaměstnanec firmy, konkrétně firma, kde pracovala moje maminka, Energo Invest v Tuze, tak oni jako zaměstnanci, tak skrz samosprávu rozhodovali o základních investicích tý firmy, například když Energo Invest chtěl postavit novou kancelářskou budovu. Tak všichni, většina zaměstnanců, a to znamená včetně nejenom vedení firmy, ale včetně, nevím, paní, co pracovala v kuchyni, co pracoval na ostraze, inženýra, co rozvíjel ložiska, a k nějakým managementu, tak všichni rozhodovali demokraticky, jestli firma si vezme úvěr a postaví si novou budovu, která bude jenom kancelář.“
„Vždycky říkám, že moje dětství bylo, že vždycky byly banány v obchodech, pomeranče a tak dál. Občas chyběla nějaká káva, která se musela dovážet z Německa, to si pamatuju jako z dětství, vždycky někdo přišel z Německa, dovezl kafe. Ta Jugoslávie... Pro mě dětství bylo, že jsem vůbec nikdy neuvažoval, že mi něco chybí jako materiálně, duchovně, to je díky té babičce, anebo pohledu nějaký svobody. Ani moje rodina nebyla nějakým způsobem perzekvovaná, nebyla nějakým způsobem trápená tím režimem. Když jsem potom začal zjišťovat, tak počet lidí, který v Jugoslávii byl jakoby trápený režimem, je strašně jako minimální. A pro mě bylo důležitý, že jsem vyrůstal ve světě, který byl velmi dobrý prostředí pro život dítěte, a nevšímal jsem si ničeho, co by nějakým způsobem... Byla jedna jediná věc, jedna jediná věc, to bylo, a to si pamatuju z dětství, že byl zakázán ten nacionalismus.“
Igor Kovačević se narodil 17. října 1973 v Brčku v tehdejší Jugoslávii (dnešní Bosně a Hercegovině) Zorice a Slavkovi Kovačevićovým. Většinu dětství a dospívání prožil v Tuzle v severovýchodní části Bosny a Hercegoviny. V letech 1988–1991 studoval gymnázium s pedagogickým zaměřením, absolvoval ho o rok dříve než jeho spolužáci. Prahu poprvé navštívil nedlouho po sametové revoluci. Kvůli zhoršující se politické situaci v lednu 1992 z Jugoslávie legálně odešel. Do října roku 1992 pracoval ve Stuttgartu v Německu, aby si vydělal na studium v Praze. Aby dostal rodiče přes hranice, zaplatil v září 1992 jistému chorvatskému vojákovi deset tisíc marek. V říjnu téhož roku odjel do Prahy, kde začal studovat na Fakultě architektury ČVUT. Inženýrské studium ukončil v roce 2000, poté ještě nastoupil na doktorandské studium, které úspěšně zakončil roku 2010. České občanství získal roku 2006. Byl zakládajícím členem Centra pro středoevropskou architekturu. Věnoval se výzkumné, kurátorské a publikační činnosti. Působil také na mezinárodní škole architektury Architectural Institute in Prague a jako expert evropské ceny za architekturu Mies Van der Rohe Award. V roce 2023 žil v Praze.
