The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Koval (* 1944  †︎ 2022)

• narozen 26. listopadu 1944 v Havlíčkově Brodě

• 1953 rodiče odsouzeni v politickém procesu, matka ve vazbě už od roku 1952

• 1953–1960 v dětském domově ve středočeských Pyšelích

• 1960 propuštění rodičů, byt v Litoměřicích

• 1960–1963 v Litoměřicích učební obor lučebník chemických provozů

• 1963–1965 večerní studium s maturitou při zaměstnání laboranta v Kaučuku Kralupy nad Vltavou a ve stáčírně sudů litoměřického pivovaru

• 1965–1971 studium na AVU v Praze

• od roku 1971 v Sobotíně nedaleko Šumperku

• manželka Anežka, dcera sochaře Jiřího Jílka

• od roku 1981 cca 10 let spolupráce s tchánem

• v 80. letech první výstavy, i samostatné

• od roku 1994 působil jako kurátor Galerie Jiřího Jílka v Šumperku

• zemřel 15. června 2022

Jako malý skončil na 7 let v dětském domově, protože rodiče byli odsouzeni v politickém procesu. Nejprve se vyučil a až pak si udělal večerní maturitu, díky které mohl na AMU. Tam se seznámil s manželkou Anežkou, s níž od ukončení studií žije v Sobotíně. V nedalekém Šumperku působí jako dramaturg Galerie Jiřího Jílka, kde je kromě 12 výstav za rok také stálá expozice děl jeho tchána.

Stěhování za prací

Miroslav Koval se narodil 26. listopadu 1944 v Havlíčkově Brodě, měl o 4,5 roku staršího bratra. Jeho rodiči byli Marie, rozená Vlčková, a Josef, původním příjmením Katzer – po válce se totiž rozhodl přejmenovat. Rodina žila v Humpolci, kde však zůstala jen do roku 1946. Kvůli otci vykonávajícímu práci soudce se přesunuli do Litoměřic, o rok později dostal otec místo u krajského soudu v Ústí nad Labem.

Na příchod do Litoměřic má Miroslav Koval jen roztroušené vzpomínky, ale za pozornost stojí, že se týkají církve. Vybavuje si, jak se chodilo ministrovat k dominikánům. On byl nejmladší, jeho bratr naopak nejstarší.

Rodiče totiž byli dominikáni terciáři a pamětníka od dětství vedli k víře. „To bylo tak samozřejmé,“ říká k tomu. Navíc úzce spolupracovali s biskupem Štěpánem Trochtou. To on matku v roce 1947 oslovil, jestli by s dalšími lidmi nechtěla jezdit po diecézích. Četli pastýřské listy, chystali duchovní cvičení (excercicie), zakládali katolické knihovny.

Pamětník upozorňuje, že aktivity vykonávali v době, kdy chtělo tehdejší politické zřízení církev zničit: „Takže v podstatě šlo o to, aby v kostele zůstali jenom starý lidi, který vymřou, a bude konec, a ostatní zastrašit. Tady najednou nějaká skupina objíždí diecézi a takhle působí.“

Na začátku 50. let otec odešel od soudu a začal pracovat na Mostecku jako horník. Odešel, protože nesouhlasil s tehdejším fungováním soudů… „Tehdy prohlásil, že se k soudu vrátí, až to bude mít smysl.“

Ze svědka další viník

V srpnu 1952 byla zatčena pamětníkova matka. Vzpomíná si, že byl tehdy venku na zahradě. V bytě nepořádek, divní pánové. Maminka se s nimi rozloučila a odjela, otec byl události přítomen. „Všichni tam tak stáli zničený,“ popisuje Miroslav Koval.

Lidé se k nim rychle přestali hlásit. „Brácha chodil k sousedce na klavír. Zašel tam druhej den. ‚Víš, Láďo, už ne,‘ řekla mu. A zavřela, jenom na řetízek. Neviděli nás, neslyšeli nás. Jenom obyčejný lidi, ty ano, co někde uklízeli nebo dělali na dráze, ty se k nám hlásili dál. Ale otcovi kolegové – konec.“ Matka se ocitla ve vyšetřovací vazbě. Postupně vystřídala Ruzyni a Bartolomějskou v Praze a vězení v Liberci.

Otec přijížděl domů na neděli, o pamětníka a bratra se v bytě starala jejich dobrá známá z Jihlavy zvaná „slečna Miládka“. V březnu následujícího roku šel k soudu otec jako svědek. Dopadlo to ovšem překvalifikováním jeho role a byl odsouzen na 7 let, matka dokonce na 14 let.

Z rodičů se stali „velezrádci a špioni Vatikánu“. Matka aktivně působila v církvi, chystala exercicie a údajně se podílela na přistání jakéhosi letadla, kterým měl biskup Trochta odletět z Československa. Ve vykonstruovaném procesu byli souzeni i lidé, s nimiž se rodiče neznali…

Strýcova zrada

Otcův bratr vyhodil slečnu Miladu a zhruba do konce školního roku si vzal chlapce k sobě. Pak ovšem poslal pamětníkova bratra na pionýrský tábor, Miroslav skončil krátce nato v dětském domově na Hradčanech. Po nějaké době ho posadili do auta a kamsi se jelo. Myslel si, že se vrací ke strýci, ale nakonec dojeli do dětského domova ve středočeských Pyšelích. Tam už byl i starší bratr. Vymysleli sice plán na útěk a vydali se za strýcem, ale ten si je u sebe nenechal:

„Drbal se na hlavě, odvezl nás zpátky. Pak už jsme ho neviděli. To byl rok třiapadesát a příště jsem ho viděl v třiasedmdesátém na pohřbu babičky. Mezitím udělal obrovskou kariéru, stal se šéfem milicí v ČKD, vila na Jezerce. Prostě splnil úkol, dolikvidoval svého bráchu.“

Dětský domov v Pyšelích

V dětské domově panoval jasně daný řád. Oblečení složené do komínků, vyčištěné boty, ustlaná postel, v 6 hodin ráno probuzení. „Zvykli jsme si, že si člověk musí poradit a že je to samozřejmé,“ říká pamětník, jenž se tu naučil žehlit nebo si spravovat ponožky. Mezi dětmi byl rovněž pozdější herec Viktor Preiss, budoucí fotograf Karla Gotta Otto Dlabola nebo nejmladší z takzvaných vyšehradských jezdců Jarda Stoklasa. S bratrem se Miroslav příliš do kontaktu nedostával, každý byl hlavně mezi svými vrstevníky.

Díky Ottovi Dlabolovi se kromě kreslení začal zajímat o fotografování. „V přírodě si můžete vzít klacík, kámen, listí a donést domů a žít s tím, ale jsou věci jako zvlněné obilí ve větru nebo tekoucí voda, led, sníh, které si nemůžete vzít. Tak já jsem si to nosil na fotografiích.“

Do školy se chodilo mezi místní děti, podle pamětníka pocházela čtvrtina z 60 dětí v jeho ročníku z dětského domova. Ve škole byl premiant, doplňuje k tomu ovšem patálii s písní o Stalinovi, kterou po nich chtěla zpívat jejich učitelka. Několik hochů se odmítlo zapojit, takže jim učitelka vyhrožovala propadnutím, ale nakonec to skončilo dvojkou. Jako iniciátor byl označen právě pamětník.

Na Vánoce jel asi dvakrát nebo třikrát s bratrem k tetě Boženě do Prahy, což byla matčina mladší nevlastní sestra. Pracovala jako zdravotní sestra a svátky trávili v jejím volném pokoji v nemocnici na Bulovce. „Přiznávám se, že já Vánoce od té doby nemám rád.“ V dětském domově se projevovalo pamětníkovo samotářství, využíval nedělních volných vycházek za odměnu, aby si mohl kreslit – kreslení ho zajímalo už od čtyř nebo pěti let. Když jednou akci pořádanou prvního května na Svátek práce označil za krávovinu, musel ve velkém domě zůstat sám. „To byl divnej pocit,“ podotýká.

Cesty do vězení

S tetou Boženou jezdili dvakrát nebo třikrát do roka na návštěvy za rodiči. Otec byl ve Rtyni v Podkrkonoší na Dole Zdeněk Nejedlý II, což pro ně znamenalo dlouhou cestu, maminka byla v pardubické ženské věznici. Na návštěvu měli vymezenu jednu hodinu. Hovořit se smělo jenom o nekonfliktních tématech, jinak mohli všudypřítomní bachaři setkání kdykoliv přerušit. „Byla to tryzna, nebyla to návštěva,“ říká pamětník. Poukazuje také na to, že se domů vraceli spíše zdeptaní.

Ani písemná komunikace nebyla ideální. Mohli si navzájem psát pouze jednou za měsíc a dopisy procházely kontrolou. Rodiče si je dokonce u sebe nemohli ponechat, ale museli je po pár dnech vrátit.

Nový život v Litoměřicích

V roce 1960 byla matka propuštěna na amnestii, na svobodě se ocitl rovněž otec. Miroslav se dostal z dětského domova. Když se rodina znovu sešla, vyhlédli si bydlení v Praze. Státní bezpečnost jim ovšem neumožnila, aby se nastěhovali. Museli do Litoměřic, kde jim byl přidělen nehostinný přízemní byt. Dle pamětníka to v něm bylo „úplně mokré jak hnůj“. U okénka se navíc pravidelně střídali donašeči a poslouchali návštěvníky.

V takových podmínkách setrvali do roku 1966, kdy jim páter Melan sehnal větší byt. „Žirafa by tam hlavu nestrčila,“ říká pamětník k tomu, že tentokrát už nežili v přízemí. Začaly k nim tedy opět více chodit návštěvy. Bohoslovci, kněží. „Nová generace dominikánů si u nás v bytě připravovala další bratry.“ Na návštěvnících dokázal poznat, pokud byli ve vězení. „Oni to měli vepsaný. Měli v sobě zvláštní vyrovnanost i smutek,“ vysvětluje.

Když bylo potřeba, odešel si k Labi kreslit, aby uvolnil svůj pokoj. Myslí si, že pozornost Státní bezpečnosti se nesoustředila na jeho rodinu, nýbrž na návštěvníky. „My jsme byli už jednou provždy odepsaný,“ říká.

V chemickém průmyslu a mezi pivem

Po základní škole, kterou vychodil v roce 1960, se chtěl věnovat výtvarnému umění. Není však překvapivé, že nikam nebyl přijat, i když u zkoušek jednoznačně uspěl. V Litoměřicích proto absolvoval učební obor lučebník chemických provozů, na povinnou praxi jezdil do blízké Synchezy Lovosice.

V roce 1963 získal výuční list, začal pracovat s polystyrenem v kaučukárně v Kralupech nad Vltavou a zároveň pokračoval ve studiu. Seznámil se totiž s malířem Františkem Dvořákem, který mu navrhl, aby si udělal dělnickou maturitu a pak se zkusil přihlásit na Akademii výtvarných umění v Praze. Ve dne tak chodil do práce a večer dva roky do školy. Z kralupské továrny na vlastní žádost po roce odešel a další rok pracoval v litoměřickém pivovaru.

Zatímco jiní v práci pili pivo, on se nemohl opít kvůli škole. Sládek mu říkal, aby také ochutnal, ale pamětník na to reagoval slovy: „Dyť to tady ochutnávaj všichni, kdyby to bylo blbý, tak řeknou.“ Podle pamětníka byli někteří lidé schopni vypít dvacet piv během směny a dalších dvacet po pracovní době. Vypráví také, jak se tehdy více kouřilo. Například cestou do práce v chemičce bylo v motoráku úplně zakouřeno: „Tam nebylo vidět na krok, a když někdo otevřel okno, tak dostal přes hubu.“

Na AVU

Na Akademii se dostal v roce 1965 a studoval v ateliéru Františka Jiroudka. Tehdejší poměry si pochvaluje, lidé z AVU se navzájem vídali a sledovali své výtvory. Na AVU se také seznámil s budoucí manželkou Anežkou, dokonce si pamatuje, že k prvnímu setkání došlo 6. prosince 1968. Anežka Kovalová, tehdy Jílková, byla o dva roky níž a patřila do ateliéru Karla Součka.

„Jiroudek na rozdíl od Součka chodil na AVU každý den, ale neuměl to moc říkat. Vždycky šel, a když mohl, tak do toho někomu maloval. Takže třeba přemaloval obraz, že to mohl skoro podepsat,“ vzpomíná Miroslav Koval. „Nám do toho nemaloval: na mě a na Michala Ranného se vztekal. Do toho nešlo malovat. Pak se s tím nakonec smířil a dal nám oběma jedničky.“

Školu dokončil v roce 1971. „To ještě nestačila normalizace přijít na Akademii. My jsme dělali úplně volnou diplomku,“ vysvětluje.

„Emigrace“ do Sobotína

Když pamětník absolvoval, přesunuli se do Sobotína nedaleko Šumperku k Anežčiným rodičům Jílkovým. Ona pak do roku 1973, kdy školu dokončila také, pendlovala mezi Prahou a Sobotínem. Později si v obci pořídili vlastní dům s velkou zahradou, kde žijí dodnes. Po srpnu 1968 pamětník nikdy neuvažoval, že by nastálo vycestoval z Československa. „My jsme odešli na tu vesnici. Bokem, tam je ticho,“ říká, že jejich „emigrací“ bylo svým způsobem přestěhování do Sobotína.

Existenci neměli snadnou. Výhodou nicméně bylo, že měl pamětník díky umělecké vysoké škole v občanském průkazu nezbytné razítko a mohl působit jako svobodný umělec. Za nízký honorář například restauroval pro muzeum, občas se jim podařilo nějaké dílo prodat, deset let spolupracoval s manželčiným otcem, sochařem Jiřím Jílkem.

K volbám úmyslně nechodili. „Já jsem se vztekal nad tím, co se děje,“ říká. Občas za nimi jezdil filozof Petr Rezek, který také přivezl text Charty 77. Miroslav Koval ji chtěl podepsat, ale Rezek ho nabádal, ať tak nečiní. Stačí, že je sympatizant, v Sobotíně by jim stejně nebyl platný a kvůli podpisu by ještě mohlo hrozit, že se odtud bude muset vystěhovat. Podepsal až petici Několik vět.

Výstavy za komunismu

S manželkou měli první výstavu kolem roku 1982 v olomouckém Divadle hudby, kterou pořádal Pavel Zatloukal. Další výstavu pamětníkovi krátce poté připravil Jiří Valoch v nedaleké galerii. V Brně mu dvě výstavy zorganizoval také Valoch. Vystavoval na zvláštních místech: ve Výzkumném ústavu veterinárního lékařství a Klubu školství a vědy Bedřicha Václavka. „To byly takové utajené prostory, kde on si dělal své výstavy,“ vysvětluje tehdejší situaci pamětník. Jak vypráví, pořádání výstav bylo tehdy zkrátka na hraně.

O událostech 17. listopadu 1989 se dozvěděli, když zahajovali výstavu Jiřího Jílka v Rýmařově. Někdo chytil rozhlasové vysílání Svobodné Evropy a odtud vše zjistili. Do Prahy se vypravili až později. Pamětník se v té době angažoval v Šumperku u divadla. Vzpomíná, jak se v mrazu vracíval domů v jednu v noci starou škodovkou, kterou ani nezamykal, aby se dostal dovnitř.

Kurátorem šumperské galerie

V nových poměrech navrhl dnes už zesnulý místostarosta Šumperku Igor Kroupa, že by v zaniklém okresním kulturním středisku mohla vzniknout Galerie Jiřího Jílka. Galerie byla zprovozněna v roce 1993 a kromě stálé expozice, čítající Jílkovy sochy, obrazy a kresby, je zde k vidění každý měsíc nová výstava. Program měla původně na starosti jedna slečna. „V roce 1994 odcházela pryč a říkala: ‚Tak to přeber.‘ Já jsem tam jednu výstavu uváděl, mluvil jsem o tom, že musí být jasný program… Něco jsem tak pověděl, že mi na to řekla: ‚Tak to přeber ty.‘ Já říkal: ‚Panebože, to bude hrozný.‘ No, a já to dělám pořád. Každej měsíc tam mám někoho – v neděli skončí jedna výstava, ve středu začíná další,“ říká k fungování pamětník.

Některé vystavovatele zná, od někoho třeba dostane tip, roli může hrát i náhoda. Do Revolver Revue například napsal text, a když dostal výtisk, objevil v čísle práci grafika Tomáše Lauba: „Von byl bezvadnej a já jsem ho okamžitě pozval. A jsme kamarádi.“

Snaží se co nejvíce zapojovat. Vystavované umělce si sám vybírá, sám o nich píše, uvádí výstavy, manželka Anežka fotí vernisáže. Galerie dostává pravidelný grant z Ministerstva kultury a určitou částkou pravidelně přispívá rovněž město. Žena 30 let pracovala jako učitelka v základní umělecké škole a nyní je v důchodu. Pamětníkův důchod není nijak výrazný, jistý příjem znamená plat za práci v galerii. „Stačí to k životu, ale člověk nesmí mít nároky,“ říká Miroslav Koval.