„Byli jsme u strejdy do konce školního roku. Bráchu poslal do pionýrského tábora, přestože byl skaut. Porvali se s pionýrama a naházeli je do potoka… Já jsem tam tak zůstal sám, jen s kamarádem… Strejda přišel a říkal: ‚Víš, ty seš tady sám, Vláďa je mezi dětma, já tě taky zavedu mezi děti.‘ A zavedl mě mezi děti do dětského domova typu B na Hradčany. A říkal: ‚Já si pro tebe pak přijdu.‘ Tak skončily prázdniny, volali mě, že odcházím, tak jsem myslel, že je to strejda. Sedli jsme do auta ještě s dalšími dětmi – předškoláky. A jeli jsme benešovskou kamsi. V Olešovicích jsme zajeli… To byl dům Přemysla Pittery, kdysi se tam staral o děti, teď mu to sebrali, teď tam byl dětský domov předškolního věku. Tam zůstali všichni, my tam šli na oběd a jeli jsme dál. A dojeli jsme do Pyšel do dětského domova a tam už brácha byl. A strejda samozřejmě nikde, nehlásil se. Pak mě brácha jednou potkal, on byl mezi staršíma klukama mezi sedmou, osmou třídou, já byl třetí, čtvrtá. My jsme se skoro neviděli. Když jsme se potkali na chodbě, tak říkal: ‚Hele, zejtra utečeme.‘ – ‚Tak dobře, brácha, tak utečeme.‘ Tak jsme utekli a jeli jsme za strejdou do Prahy. Drbal se na hlavě, odvezl nás zpátky. Pak už jsme ho neviděli. To byl rok třiapadesát a příště jsem ho viděl v třiasedmdesátém na pohřbu babičky. Mezitím udělal obrovskou kariéru, stal se šéfem milicí v ČKD, vila na Jezerce. Prostě splnil úkol, dolikvidoval svého bráchu.“
„Zaprvé to byla dlouhá cesta. Aby to bylo levné, tak jsme jezdili prkeňákama, osobákama. Do Pardubic, kde byla maminka, to nebylo tak daleko, ale i tak… Do Rtyně to kus cesty bylo. Pak jsme tam někde přešlapovali před vrátnicí. Oni na nás kašlali do poslední chvíle, pak nás pustili milosrdně do čekárny. Pamatuju si, že v Pardubicích bylo takové kolečko – dodneška to vidím – Straně věřte, soudruzi a uprostřed stál samopalník a mířil. Kdo tam udělal tenhleten vtip, nevim. Ve vězení byly stoly, z jedné strany jsme seděli my, z druhé strany bachař – vězeň, bachař – vězeň. Přesně na minuty, bachař všechno sledoval. Nedalo se vůbec mluvit, jenom o banalitách, jinak by přerušili návštěvu. Ono se to těžko líčí… Člověk se vracel vždycky spíš zdeprimovanej.“
„Ten prostor byl okresní kulturní středisko. Čili když zaniklo, tak se vrátilo městu. Zrovna v té době byl místostarostou Šumperku takový dobrý člověk, s kterým jsme se potkali. On přišel s tím, že by tam mohla být galerie. A protože viděl Jílkovy sochy, tak říkal: ‚To by mohla být galerie Jiřího Jílka.‘ Já jsem deset let s Jiřím Jílkem dělal, průběžně jsem fotografoval jeho věci a měl jsem v plánu vydat deset alb fotografií, dát je přátelům a nějakým institucím. On přišel s tím, že z toho uděláme knížku, tak vznikla monografie, kde mám 283 černobílých fotek v á čtyřce a napsal jsem k tomu text. A vznikla tahle galerie. Udělali jsme tam malou stálou expozici, to je jeden sál, a v druhém, menším je dvanáct soch Jiřího Jílka, dva obrazy, pár kreseb. Je to města, má to pronajaté dům kultury. Dříve dělala dramaturga jedna holka, ale v roce 1994 odcházela pryč a říkala: ‚Tak to přeber.‘ Já jsem tam jednu výstavu uváděl, mluvil jsem o tom, že musí být jasný program… Něco jsem tak pověděl, že na to řekla: ‚Tak to přeber ty.‘ Já říkal: ‚Panebože, to bude hrozný.‘ No, a já už to dělám dvaadvacet let. Každý měsíc tam mám někoho – v neděli skončí jedna výstava, ve středu začíná další.“
Miroslav Koval se narodil 26. listopadu 1944 v Havlíčkově Brodě. Jeho rodiči byli Marie, rozená Vlčková, a Josef, původním příjmením Katzer - po válce se totiž rozhodl přejmenovat. Pamětník měl staršího bratra. Do roku 1946 žila rodina v Humpolci a pak se kvůli otci, jenž pracoval u soudu, přestěhovali do Litoměřic. Matka aktivně působila v církvi, chystala duchovní cvičení (exercicie) a údajně se podílela na přistání jakéhosi letadla, jímž měl emigrovat biskup. V roce 1952 byla zatčena. V březnu 1953 měl otec svědčit v procesu s matkou, jeho činnost byla nicméně překvalifikována a byl rovněž odsouzen - na 7 let, matka na 14 let. O bratry Kovalovy se chvíli starala rodinná známá a poté otcův strýc, který je však záhy poslal do dětského domova. V něm pamětník setrval až do roku 1960, kdy dokončil základní školu a rodiče byli propuštěni z vězení (matka na amnestii). Rodina žila v Litoměřicích v nehostinném bytě, než v roce 1966 díky církvi získala lepší, který se zároveň stal místem schůzek s různými církevními činovníky. V Litoměřicích pamětník absolvoval učební obor lučebník chemických provozů, poté si při zaměstnání v Kaučuku Kralupy nad Vltavou a v litoměřickém pivovaru udělal večerní maturitu. V roce 1965 složil přijímací zkoušky na pražskou AVU, kde diplomoval v roce 1971. Na škole se seznámil s budoucí manželkou Anežkou, s níž se po ukončení AVU přestěhoval do Sobotína u Šumperka. Deset let spolupracoval s jejím otcem, sochařem Jiřím Jílkem; přežíval jako svobodný umělec. Od roku 1994 působil jako kurátor v šumperské Galerii Jiřího Jílka. Miroslav Koval zemřel 15. června 2022.
